Síla přitažlivosti-1. kapitola

Anotace: Moje kapitolovka, nevím kolik bude mít dílů, ale je o mladém Luciusově Malfoyovi a jeho pátém ročníků v Bradavicích. Vím vím, zase Harry Potter, ale já si prostě nemůžu pomoci. ;)

Zahlédl svůj utrápený výraz ve skle jednoho kupé. Procházel osamocen chodbou a sledoval skupinky studentů, kteří se smáli, povídali si a objímali po dvouměsíčním odloučení. Hledal jedno jediné místečko, kde by mohl přetrpět jízdu kolísavým vlakem. „Je tu volno?“zeptal se dívky u okna. Podívala se na něj a tiše přikývla. Zahleděla se opět na krajinu. Posadil se a sledoval odraz kupé z okna přes uličku. Pozoroval tu dívku. Měla jemné dlouhé rovné vlasy havraní barvy. Utrápenou bledou tvář, která přes končící léto na sluníčku moc často nebyla a modré oči, modré jako čisté moře. „Mohl bys na chvíli odejít prosím?“ přerušila nekonečné ticho po dlouhé době, za okny se objevovali první hvězdy. Podíval se na ní s nechápavým výrazem. „Potřebuji se převléct do hábitu,“vysvětlila. Chlapec přikývl a vyšel na úzkou chodbičku. Dívka zatáhla závěsy. Po chvíli zaslechl otevírání dveří. Na sobě měla černou uniformu bradavické školy, okolo krku omotanou modrostříbrnou kravatu havraspárské koleje. „Můžeš se převléct,“ vyšla ven a postavila se k oknu. Zavřel za sebou dveře a vytáhl z kufru hábit. Svlékl ze sebe triko a džíny a navlékl na sebe černý hábit, stejný jako měla ona. Místo modrostříbrných barev na kravatě měl stříbrozelené. Roztáhl závěsy a chvíli jí pozoroval, dívka u okna se podrbala teniskou na lýtku a neposedný pramen černých vlasů schovala za ucho. Otevřel dveře, aby mohla dovnitř. Usmála se a posadila se na své místo.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli odhodlání chlapec.
„Violette, a ty?“ zeptala se.
„Lucius,“ představil se chlapec.
„Chodíš do pátého ročníku viď?“ zeptala se Violette. „Ano, ty taky?“ Dívka přikývla. Po zbytek cesty si spolu povídali.

Podíval se z okna a zahlédl bradavický skvost nad jezerem. „Už jsme tady,“ usmál se. Violette vyšla z kupé. „Měj se Luciusi,“ zamávala mu a zařadila se k ostatním studentům.

Po slavnostní večeři všichni odešli na kutě. Violette pomalu stoupala po schodech za havraspárskými studenty. „Tak co Vil, jaké jsi měla prázdniny?“ zeptala se spolužačka, která spolu s ostatními seděla na jedné posteli.
„Dobré, co ty Felis?“ zeptala se Violette. Dívky se rozesmály.
„Skvělé Vil, jela jsem s rodiči k moři. Byla jsi tam někdy Violette?“ posmívala se Felis.
„To těžko, divím se, že mají peníze na to aby jí koupili nový hábit. Musí to být pro ně obrovská úleva, když odjede. Jste jí neviděli jak se cpala při večeři?“ přidala se s posměšky Morgan.
„To není pravda, maminka je těžce nemocná a nemůže chodit do práce,“ bránila se Vil.
„Maminka?“ zašklebila se Katie. „Nemáte peníze na to, aby jste maminku odvezli k Mungovi co?“
Violette si lehla do postele a snažila se usnout i přes hlasitý smích jejích spolužaček. Violette tiše plakala. Bylo dlouho po půlnoci než konečně usnula, celá uslzená.

Když se probudila, Slunce vycházelo, celá ložnice zářila oranžovým světlem. Podívala se na hodinky, za pět minut sedm. Po chvíli se probudily i Felis, Morgan a Katie. Violette se posadila na postel a protáhla své unavené tělo.
„Ty jsi brečela Violette? Máš zarudlé oči,“ Felis si Vil pozorně prohlížela.
„Nevím proč bych měla brečet Felicie,“ řekla Vil a odešla do koupelny, poslouchala co se děje v ložnici. Dívky mlčeli, vykonala ranní hygienu a oblékla se. Doufala, že bude mít stejné hodiny s Luciusem, zdál se být milí.

Violette spolu s ostatními čekala před sklepní učebnou profesora Křiklana. Ze snídaně se připojil houf zmijozelských studentů. „Luciusi,“ zamávala na blonďatého mladíka Vil. „Ahoj,“ usmál se a přistoupil k dívce. „Bezesná noc?“ zeptal se Lucius a podíval se na její zarudlé oči.
„Tak nějak,“ přikývla Violette. Profesor Křiklan otevřel dveře své učebny a pustil své studenty dovnitř.
„Mohu si sednout s tebou?“ zeptal se Lucius. Violette přikývla a posadila se do zadní lavice. Lucius si přisedl k ní.
Žáky pátého ročníku profesoři nijak nešetřili, úvodní hodinu je postrašili zkouškami NKÚ a poté jim nandali tolik úkolů, že zůstávali dlouho do noci vzhůru a dopisovali.
Ve čtvrteční večer seděla Violette v knihovně shrbená nad úkolem z bylinkářství. Madame Pinceová kroužila okolo všech jako sup a hlídala své drahoušky, jestli s nimi nějaký student nedělá špatnosti. V místnosti bylo až na škrábaní brků o pergamen a občasné otočení stránky v knížkách naprosté ticho. Violette dopisovala posledních pár vět, když v tom jí někdo přikryl oči rukama, byly něžné a voněly po vanilce. Usmála se.
„Já vím že jsi to ty, Luciusi,“ a když Lucius obešel stůl a posadil se, potvrdila svou domněnku.
„Kdo jiný si myslíš, že by mi dával ruce na oči?“ zeptala se ironicky.
„Nevím, nějaký nápadník?“ opětoval jí úšklebek.
„Vtipné, jak vtipné,“ to už ale Violette dopsala své rozsáhlé pojednání a uzavřela svou lahvičku s inkoustem.
„Přišel sis sem napsat úkol? Knihovna za chvíli zavírá,“ upozornila madame zmijozela Pinceová, která jejich rozhovor skrz police poslouchala.
„Ne, jen jsem přišel vyzvednout kamarádku,“ odpověděl Lucius a usmál se.
Violette si poklidila všechny své knihy a útržky do brašny a zastrčila židli.
„Půjdeme?“ pokynula hlavou k východu a vykročila.
„Proč myslíš, že by tě nikdo nechtěl?“ zeptal se Lucius s vážnou tváří. Violletina tvář se zbarvila do něžné růžové.
„Ahoj Luciusi,“ vyrušili Violettino přemýšlení dvě dívky ze Zmijozelu. Lucius jim pozdrav opětoval úsměvem a zahleděl se na tu bledou tvář.
„Já vlastně ani nevím,“ odpověděla bezradná Vil.
Vyhnuli se mrzimorským studentům, oba byli namačkaní na zdi, Violette cítila Luciusův dech, který jí čepýřil chloupky na krku. Rychle se rozešla, hned jak bylo v chodbě místo. Zabočila za roh a chtěla vyběhnout prvních pár schodů, Luciusova ruce se jí ovinuly kolem pasu a pevně držely, aby nemohla nikam odběhnout.
„To se ani nerozloučíš?“ pošeptal j ouška a dal jí pár uhlových vlasů za ucho.
„Promiň, zapomněla jsem, že ty už se mnou dál nejdeš,“ omluvila se. V Luciusově objetí jí bylo příjemně. Přiblížil své rty k jejímu nahému krčku a jemně se jimi dotkl. Přejel mu mráz po zádech.
„Dobrou Luciusi,“ vyprostila se z jeho něžného sevření a spěchala po schodech nahoru.