Anděl s jedním křídlem 6

Anotace: Pokračujeme...:) Ať se líbí a když tak okomentujte:)

… Je to pláč dítěte, které ztratilo matku. Petr zajde do pokoje a za chvíli se vrátí zpět.
„Vzbudila a něco ji strašně vylekalo.“
„Tak já půjdu. Je dost pozdě. Dobrou,“ loučím se.
„Dobrou, a Veru… díky!“
„Není zač,“ odpovím tiše a odcházím.

„Promiň, že jdu pozdě, ale musela jsem ještě zavést malou mamce,“ omlouvá se kamarádka Irena.
„To nevadí,“ odpovím.
„No to je vidět, kolikátou vodku už dneska máš?“ zeptá se s úsměvem.
„Čtvrtou, ale krotím se, protože musím ještě dojít domů.“
Irena si objedná to samé a začneme se povídat. Neviděly jsme se strašně dlouho a je toho hodně, co jí chci říct.
„A jak to vlastně všechno zvládáš?“ zeptá se opatrně.
„Teď už dobře, ale před tím to byl hnus.“
„A víš co budeš dělat dál?“ zeptá se.
„Chci studovat v zahraničí. Zmizet a na všechno zapomenout. Nechci tady být a na každém pozorovat, jak mě lituje a soucítí se mnou. Já potřebuji co nejrychleji zapomenout a začít znovu žít.“
„Tak prostě utečeš.“
„Neříkej tomu útěk. Já potřebuji jenom změnit prostředí a lidi kolem sebe.“
„Tak ať ti to vyjde,“ popřeje mi.
„A co Petr?“ zeptá se a já vím na co naráží. Vždycky se jí líbil a teď když on je vdovec a ona svobodná matka, mohlo by z toho něco být.
„Jak myslíš, že mu je?“ odpovím trochu podrážděně.
„No tak asi mizerně a možná by potřeboval trochu rozptýlit, nemyslíš?“ zeptá se.
„Tak to si nemyslím,“ snažím se namítnout, ale jako by mě neposlouchala a dál si vede svou.
„Víš co, já mu zavolám a třeba bude chtít pomoct s Emičkou nebo mu navrhnu kino, myslíš si, že půjde?“ zeptá se.
„No tak to vážně netuším.“
Proč mě ty její řeči tak štvou?
Abych to nemusela poslouchat, tak si raději objednám několik dalších panáků vodky a když se druhý den ráno vzbudím v Petrově posteli, tak ani nevím, jak jsem se tam dostala.
„Tak už jsi vzhůru,“ řekne Petr s úsměvem a podává mi hrnek s kávou.
„Jak jsem se sem dostala?“ zeptám se.
„Volal mi barman, že si mu dala moje číslo a mám pro tebe přijet.“
„Bože!“ vydechnu a posadím se na posteli. Až teď si uvědomím, že mám na sobě jen spodní prádlo. Trochu se zarazím, ale Petr mi to hned vysvětlí.
„Pomohla mi Irena. Na chvíli si musela odskočit a když se vrátila, tak už jí barman řekl, že mi volal, a tak tam na mě počkala.
„Aha.“
„Byla z tebou ale docela sranda. Pamatuješ si něco?“
„Ne, vůbec nic. Vyváděla jsem moc?“
„V pohodě. Přišli jsme sem a hned jsi usnula. Tak jsem tě přenesl sem a Irena tě svlíkla.“
„Omlouvám se,“ špitnu.
„Nemáš se za co omlouvat. Irena tu potom zůstala a chvíli jsme si povídali.“
Takže ona si to zařídila tak, aby navázala první kontakt.
Potvora!
„A co jsi se od ní dozvěděl?“ zeptám se v očekávání. Moc by mě zajímalo, co mu napovídala.
„Ale, tak celkem nic. Vyprávěla mi o dceři a tak obecně. Nechtěl jsem ji vyhazovat, ale když řekla, že už musí jít, tak sem ji nezdržoval. Vypadla zklamaně, ale musela jít a já si obrovsky vydechl, když odešla,“ odpoví s úsměvem.
Nijak to nekomentuji, ale jsem ráda!
Moc ráda.
„Jo a abych nezapomněl, ta oslava je za dva týdny a začíná to v jedenáct. Mám se pro tebe stavit nebo tam přijedeš sama?“
„Přijedu sama.“
„Dobrá.“
Potom si dopiji to kafe a vyrazím domů.

Nadešel den D. Teda spíš O jako oslavy. Docela se tam těším, protože se tam sejde celá rodina, kterou jsem neviděla od pohřbu a všichni mi tak nějak chybí!
„Konečně jsi tady. Už jsem si myslela, že nepřijdeš!“ vítá mě paní Tauberová hned ve dveřích.
„Já jsem musela ještě něco zařídit,“ hájím svůj pozdní příchod.
Oslava je už v plném proudu. Popřeji oslavenci a jdu pozdravit ostatní.
„Ty se mi vyhýbáš?“ uslyším za sebou Petrův hlas.
„Jak to myslíš?“ nechápu.
„Nebereš mi telefony, neodpovídáš mi na vzkazy. Co se stalo?“ zeptá se.
„Není to tak, že bych se ti vyhýbala. Měla jsem teď nějaké zkoušky a musela jsem odevzdat seminárky, takže jsem toho měla hodně,“ vysvětlím.
„Aha, tak to chápu,“ odpoví, ale stále to vypadá, že mi nevěří.
„Ahoj, jak se máš?“ zeptá se Petrova sestra Aneta.
„No dobře a jak ty?Už jsem tě dlouho neviděla. Povídej co je u tebe nového,“ zeptám se se zájmem. Do hovoru se zabereme tak, že si ani nevšimnu, že už Petr vedle nás nestojí a není ani vevnitř.
„Tady jsi!“ objevím ho na zahradě.
Neodpoví!
„Myslím si, že se ta oslava vydařila,“ zkusím to jinak.
Zase nic!
„Dokonce přijela i teta, která bydlí v Praze. Není to skvělé?“
Ticho!
„Tak co je!“ nevydržím tu strašnou nejistotu.
Stále mlčí!
„Tak jo, asi chceš být o samotě. Nebudu rušit,“ řeknu naštvaně a chci odejít, ale chytí mě za paži a konečně promluví.
„Ne počkej!“
„V pořádku, ale co se stalo?“
„Prostě mi přišlo, že se se mnou nechceš bavit!“
„Ale tak to není! Vím, že to tak možná vypadá, ale věř mi prosím!“
„Já ti věřím,“ zašeptá a hypnotizuje moje rty.
„Tady jste, už jsem si myslela, že vás nenajdu,“ ozve se za námi Irenin hlas…