Anna

Anotace: Povídka o tom, že každý z nás nosí celý život masku a nic není zdaleka tak jak se na první pohled zdálo. (za komentáře budu ráda)

Robert vystoupil ze svého auta. Nasadil si tmavé sluneční brýle značky Calvin Klein a zamířil k domu s pevnými dubovými dveřmi. Na dveřích nebyl žádná cedulka, zazvonil tedy na kovový secesní zvonek. Za chvíli se dveře otevřeli. Usmívala se na něj asi padesátiletá žena v saténových šatech a s vlasy pevně staženými do vysokého drdolu. Vedla ho stinnou chodbou a otevřela mu dveře kanceláře, pak odešla. Robert vstoupil do místnosti sám. Muž jenž seděl za stolem z ebenového dřeva k němu zvedl oči a usmál se.
„Roberte! No to je k nám návštěva. Konečně si se přišel podívat.“
„Nejsem tu na exkurzi Huberte, jdu ti udělat kšeft.“ Sundal si brýle a posadil se na pohovku v roku kanceláře.
Hubert se na něj upřeně a dost nechápavě zadíval.
„Ty? Ty jdeš ke mně udělat kšeft?“ Robert pokýval hlavou.
Hubert byl majitelem malého podniku, jenž bohatým mužům umožňoval společnost profesionálních dívek. Nebylo to ovšem nic týkající se erotiky. Tento druh služeb byl velmi známí, hlavně na orientálním východě, Hubert se ovšem rozhodl, že jej zavede i tady, ovšem trochu moderním způsobem.
„Je tu spousta pěkných holek. K čemu ji potřebuješ?“ Robert se zvedl a došel k oknu. Odhrnul roletu a podíval se na nádvoří dome. V bazénu se koupalo asi pět dívek a kolem na lehátkách jich leželo dalších deset. Byli různé. Blondýny i brunety, malé i vysoké, silné i hubené.
„Ty jsou, co?“ pyšnil se Hubert. „Pojď půjdeme ven.“
Slunce hřálo jako v pekle venku bylo nejmíň třicet stupňů Celsia. Robert si musel povolit knoflíčky u krku košile aby vůbec mohl dýchat. Dívky se slunili na lehátkách všechny měli plavky stejné barvy. Smáli se a volali na sebe. Některé četli knihy jiné si lakovali nehty.
Robert se postavil do stínu a díval se na ně. Připadal si hloupě.
Pozornost dívek se postupně obracela na něj. Robert byl čerství čtyřicátník, ale na muže svého věku vypadal docela dobře, mohla za to asi kvalitní pánská kosmetika a dokonale padnoucí obleky těch nejlepších značek.
„A k čemu ty potřebuješ vlastně profesionální společnici?“ otočil se na něj Hubert.
„Máme takový večírek.“odpověděl.
„Proboha a proč na něj nevezmeš jednu z těch svých ´kamarádek´?“
„Víš moc dobře jak to nakonec dopadá, všechny chtějí jenom peníze a nic víc.“
Hubert pokýval hlavou.
„Takže nějakou tanečnici s dobrým společenským vystupováním?“zeptal se.
„Jo to bude nejlepší.“
„Tak tedy Alena, támhleta blondýnka na tom zeleném lehátku.“ Ukázal na dívku s moderním mikádem.
„Blondýnku ne, upoutá moc pozornosti.“
„Tak Janu, to je obyčejná holka, má smysl pro humor. Minule si ji ´půjčil´ italský velvyslanec a nemohl si ji vynachválit.“
Robert se zadíval na terasu.
„A co támhleta.“ Řekl a ukázal na dívku, která na terase zalévala kytky.
„Ach, Anna, je tu nová, přišla teprve před týdnem.“řekl zklamaně Hubert .
„Tím líp. Kolik?“
„Kolik? No pojď do kanceláře, nějak se dohodnem.“

„Anna.“
„Robert.“
Anna se cítila nejistě v černé Audi TT a ten muž jenž vůz vlastnil se jí zdál divný. Celou domu mlčela i když si byla vědoma toho, že je to dost neprofesionální přístup. Neměla ovšem co říct. Když se ocitla u Huberta Langa, věděla, že jde hlavně o dobré peníze a přitom se stačilo umět jenom dobře chovat. S ostatními dívkami si moc nerozuměla, byli naivní a šli za penězi jako slepice po flusu. Ona našla v kamenné vile útočiště. Nečekala, že bude muset tak brzy po příchodu pracovat, měla ovšem jistotu, že po ní ten muž nesmí chtít nic víc, než směl.
Mohla tančit, zpívat a bavit jeho přátele, nic víc.
Všimla si že ten muž byl také velmi nejistý, cítila nervozitu a taky trochu chlad z jeho strany.
Opřela si tedy hlavu o okýnko a snažila se soustředit na cestu.
„Co vlastně děláte, Roberte?“zeptala se po chvíli.
„Podnikám.“
„V jakém oboru.“
„To není důležité.“
„Aha“ Super pomyslela si, konverzace nám opravdu jde.
„Proč děláte, tuhle práci?“otočil se na ní.
„A proč ne.“odpověděla.
Zase bylo ticho.
„A proč takový muž jako vy potřebuje dívku jako jsem já?“řekla.
„A proč ne.“odpověděl.
Začal se jí líbit. Měl v sobě sarkasmus a ten se jí na mužích líbil ze všeho nejvíc.
Dojeli k hotelu. Byla to vysoká několika patrová budova. U vchodu stál uniformovaný muž a Robert mu hodil klíčky od auta.
Potom si na recepci vyzvedl klíč od pokoje. Anna se zastavila těsně před výtahem.
„Děje se něco?“zeptal se Robert a poprvé se jí podíval zpříma do očí.
„Ne nic.“a nastoupila. Jeli do desátého patra. Celou cestu výtahem mlčeli.
„Pověste mi, vy se mne bojíte, Anno.“
„Ne, nebojím.“
Ticho přerušilo až cinknutí výtahu.

Pokoj byl veliký a prostorný, k Anině úlevě měl dvě ložnice. A také dvě koupelny.
Zastavila se u okna a zadívala se na město, byli odsud vidět Hradčany.
„Jdu si dát sprchu, zatím se tady zabydlete.“řekl Robert a dveře se za ním zavřeli.
Anna se začala rozhlížet po pokoji. Na stole leželi rozložené papíry, tak si je šla prohlédnout. Byli to filmové plakáty, různé komínky a faktury, pozvánky. Navrchu kupy ležela Robertova fotografie se soškou Lva v ruce.
Dveře se otevřeli. Robert stál v místnosti v modrém županu. Anna zvedla pomalu oči.
„To je váš Lev?“ řekla.
„Ano.“
„Takže jste tedy podnikatel ve filmové branži?“
„Přesně řečeno filmový producent.“
„A vy se za to stydíte Roberte?“
„Proč?“
„Protože jste mi to nechtěl říct.“
Robert došel až k ní. Vzal jí fotografii z ruky a zapálil jí zapalovačem, potom odešel.

Anna se oblékla do večerní róby. Robert měl vkus tyhle šaty jí přesně padli. Byli asi velice drahé, šperky si Anna vybrala sama z katalogu. Celý zbytek dne Roberta neviděla. Nevyšel ze svého pokoje. Občas zaslechla vyzvánění telefonu, krátké útržky rozhovoru, ale jinak bylo ticho. Ona si četla.
Z kufříku, který si přivezla sebou vytáhla líčidla. Vlasy si vyčesala do vlnitých loken a sepla
Bižuterní sponou, nakonec si přes ramena přehodila, límec z bílé lišky a čekala.

Robert si utahoval kravatu. Byl neskutečně nervózní a klepali se mu ruce. Nakonec se navoněl a učesal si vlasy. Celý den nevcházel do vedlejšího pokoje. Anna mu velmi imponovala, chtěl
ale zachovat profesionalitu a nepřibližoval se k ní tedy. Boty si nechal vyleštit u hotelové služby, cítil jak ho ta stěna provokuje, stěna, která je dělila. Doufal, že když bude chladný dívka se bude chovat stejně, ale musel si přiznat, že zklamal, neuměl se chovat dost chladně.
Mít profesionální společnici bylo snad ještě těžší něž jít na večírek s nějakou herečkou jejíž minulost je už tak dost pochybná. Sváděla a možná proto, chtěl dívku u které věděl, že si ho nemůže dovolit svádět. Ale byla to žena, nemohl s ní jednat jako s autem z půjčovny.
A potom dostal nápad.

Anna zvedla oči, když se otevřeli dveře. Robert tam stál, ve svém dokonale padnoucím obleku a díval se na ní. Snažila se, aby až bude vstávat jí z pod rozparku lehce vykouklo opálené koleno. Dalo jí to dost práce, ale povedlo se.
Robert došel až k ní a políbil jí ruku.
„Moc vám to sluší.“ A dal si záležet aby si usmál, ale pouze lehce.
„Myslel jsem, že bychom před večírkem mohli zajít na malou večeři do hotelové restaurace.“

K večeři objednal salát z krevet. Anna ryby nasnášela, ale jako profesionálka na sobě nedala nic znát a s chutí salát snědla. Potom si odskočila, na toaletách se dolíčila a umyla si ruce.
Potom se vrátila ke stolu.
„Víte Anno, jste opravdu báječná.“řekl Robert.
„A proč?“
„Víte, Hubert mi říkal, že jediná věc, kterou nesníte je ryba.“
Anna se usmála.
„Proč se tak přetvařujete?“
„Já? Víte já nebyla ta co celý den seděla v pokoji. Vy jste si mě koupil, tak máte co jste chtěl.“
„Nekřičte prosím tolik.“
„Vy se stydíte za to, že jste si koupil holku na večer?“
„Ne!“
„No, každý máme nějaké tajemství. Až tenhle večer skončí, vy už mne nikdy neuvidíte. A všechno bude za námi.“
„Tak to se mýlíte.“
„Opravdu?“
„Jistě, dneškem nic nekončí, pozval jsem vás na večeři abych si vás…otestoval, večírek je až zítra.“
„Odmítám s vámi trávit noc. Pojedu zpátky.“
„I teď se mýlíte, ve smlouvě je napsáno, že až do konce vaší práce neopustíte mou přítomnost.“
„Nemůžete mě tu držet. Nejsem váš majetek.“
Anna vstala a odešla do svého pokoje a sbalila si věci. Potom si stopla taxi před hotelem a odjela, Robert akorát stihl vyjet výtahem nahoru.

„Ach Roberte moc mě to mrzí.“omlouval se Hubert a vedl Roberta stinnou chodbou.
„Říkal jsem ti, aby si vybral nějakous větší praxí, doufám, že dneska budeš moudřejší.“
„Chci tu samou.“řekl Robert rozhodně.
„Neblázni!“
„Kde je Anna, musí jít se mnou na ten večírek, když už pro nic jiného, tak proto, že to má ve smlouvě.“
„Roberte…“
„Tak pane Lang já jsem sbalená můžeme jít.“Anna stála ve dveřích a probodávala Roberta ostrým pohledem.

„Proč jste to udělal?“řekla po půlhodině ticha.
„Dlužím vám omluvu.“řekl Robert.
„Nehrajte si na gentlemana Roberte.“odsekla.
„A co když si na to všechno jenom, hraju. Sama jste přeci včera řekla, že každý má nějaké tajemství. Chcete znát to moje?“
Když neodpovídala,začal.
„Nesnáším filmovou branži, každému tak jde jenom o peníze, všechny herečky, koukají komu by vlezly do postele, aby dostali tu nejlepší roly. Pomluvy, lži a intriky to je film.
Já jsem chtěl vás, protože, vy jste jiná Anno. Jste inteligentní a nejde vám o peníze, ani o kariéru.“
„Co vy o mě víte.“otočila se na něj.
„Právě, že nic.“
„Tak vidíte.“
„A nechcete mi o sobě něco říct, třeba by se pak ta barikáda mezi námi zbourala.“
Bylo ticho.
„Ani ne.“řekla nakonec a otočila hlavu zpátky z oknu.

Průběh dne vypadla stejně akorát byl rozdíl v tom, že Robert nechal do svého pokoje pootevřené dveře.
K večeru, když se Anna oblékala vešel Robert do dveří.
„Zapomněl jsem vám říci, že smetánka si potrpí na blbinky, takže je to večírek v maskách.
Vaše maska je tady.“
Pokývala hlavou a nasadila si ji.
„Doufám, že vám to nebude vadit.“řekl.
„Ne, každý nosíme celý život nějakou masku.“řekla.

Na večírku bylo asi padesát hostů. Robert znal úplně všechny, podle něj to byli nejvlivnější lidé u filmu. Herečky, herci, režiséři, producenti, kameramani atd.
Všude bylo jídlo a číšníci roznášeli pití. Anna mluvila málo jen co bylo potřeba. Snažil se chovat kultivovaně a střídmě.
Robert byl každou chvíli někde jinde než ona, v půlce večera, požádat moderátor hosty aby odložili masky a začala volná zábava.
Anna stála u baru a pozorovala okolí.
„Vy jste tu s Robertem?“ asi třicetiletá zrzavá žena se k ní přimotala a posadila se vedle ní na barovou židli. Byla mírně v náladě, Anna si všimla, že si zula boty.
„Ano.“
„Hm, tak to jste šťastná žena.“
„Proč myslíte.“
Žena se rozesmála.
„No víte, Robert si do postele nevezme kde koho, musíte být tedy, dost dobrá…herečka.“
A zase ze začala smát.
„Není to tak jak to vypadá.“řekla Anna chladně.
„Já vím, vy jste ta profesionální společnice, že?“
V Anně hrklo. Srdce se jí rozbušelá jako blázen. Cítila jak rudne a jak se jí klepou kolena.
„Říkal, že si vás najal v nějakém domě, který vlastní jeho kamarád.“
Anna přestala mluvit, zdálo se jí že přestala i dýchat. Ta žena mluvila dost na hlas a tak se k Anně časem otočili všechny pohledky hostů.
Na druhém konci sálu spatřila Roberta. Stál jako opařený a díval se na ní.
Anna vyběhla ze sálu, rovnou ven.

Jak utíkala zouvala si boty a běžela bosá, venku hustě pršelo. Po tvářích jí stékali ledové dešťové kapky a míchaly se, se slanými horkými slzami.
Vlasy měla úplně mokré a šaty byli těžší a těžší.
Chytl ji za ruku. Otočila se. Dívala se mu do tváře a snažila se v ní vyčíst co si právě myslí.
Ale nevyčetla nic, jeho pohled byl úplně prázdný.
„Jak jste mohl.“zašeptala.
„Anno, omlouvám se.“řekl.
Vytrhla se mu.
„Jak jste mohl Roberte mě takhle zesměšnit?“
Mlčel.
„Proč, jste mi to udělal?“
Mlčel a díval se jí do očí.“
„Mlčíte, jako zbabělec a nejste nic víc Roberte, žije v tomhle světě, ale nic s tím neděláte i když vás to štve nebo to jste mi taky lhal?“
„Anno, já asi jsem se musel proříct a ona to musela slyšet.“
„Udělal jste ze mě děvku, ale co o mě víte. Myslíte si,že když jste mi zaplatil můžete se mnou jednat jako kusem hadru. Já jsem taky člověk Roberte a vy o mě nic nevíte!“ pláč a zlost jí podlomili kolena a ona dosedla na zem, seděla tam v dešti a cítila jak se na ní dívá.
„Nikdy jsem vám nechtěl ublížit Anno. Od prvního okamžiku co vás znám jsem věděl, že
jste výjimečná.“
„Sladké řeči vám nepomůžou Roberte. Jste chladný a zlí.“
„Pojďte odvezu vás domů.“řekl a pohladil jí po vlasech.
„Já nemám domov.“řekla a odstrčila ho.

Teplá voda jí dodala sílu. Nechala jí stékat po zádech a procházet sebou teplo.
Koupelna byla celá v mlze. Když se vysprchovala, osušila si vlasy, vzala si župan a vyšla do potemnělého pokoje.
V křesle seděl Robert, pil víno a díval se na ní. Oblek si nesvlékl i když byl celý promočený.
„Anno…“
„Roberte, neříkejte nic, čeho by jste mohl litovat.“řekla.
„Anno, i kdybych litoval, musím vám to říct.“ Vytáhl z kapsy kus papíru a podal ho Anně.
Ta si papír vzala a četla. Potom zvedla nechápavě oči.
„Volná?“
„Ano.“
„Proč?“
„Byla jste jako v kleci. Vím to.“
Nic neřekla. Přišel k ní a vzal jí do náručí. Chladil jí jeho oblek.
„Nastydnete Roberte.“řekla a pomalu mu začala rozepínat knoflíčky u košile. Pozoroval ji, potom jí lehce pozvedl bradu a začal jí vášnivě líbat.

V noci se Anna probudila, vymanila se z Robertova objetí a vyšla do koupelny cestou se brala z Robertova nočního stolku sklenici s vodou. Vyndala z kufříku malou skleněnou lahvičku a nalila její obsah do sklenice s vodou. Vyšla z koupelny a mířila k Robertově posteli.
Zastavila se a dívala se střídavě na něj a na sklenici. Potom se usmála a obsah sklenice vylila ke okrasné květině.
„Co se děje Anno?“zeptal se rozespale Robert.
„Nic, spi dál.“

Robert se zadíval na černobílou fotografii v novinách. U ní stál titulek: Toto je fotografie, ženy jenž otrávila svého partnera prudkým jedem. Pokud jste tuto ženu zahlédli volejte…
Robert se zadíval na Annu, která popíjela teplou kávu.
„Děje se něco?“zeptala se.
„Víš, jak jsem se tě kdysi ptal na tvoje tajemství?“
Pokývala nepřítomně hlavou.
„Možná je dobře, že ho neznám.“