Stojí to za to?

Anotace: ...když je něco jen tak, tak to vážně nestojí za to...(neberte to prosím doslovně, přečtěte a pochopíte)

Tak mám před sebou další list bělostného papíru. Kouká se na mě. Pomrkává. Vábí moje ruce a opět neodolám. Asi je to tím hromadícím se odpadem v mojí mysli. Tím, že už několik dní nemůžu spát a nemůžu říct, že by to bylo protože na něco myslím. Nemyslím. Jen to ve mně prostě je. Věřte mi, četla jsem toho hodně o podvědomí – je to svině! Jen doufám, že se na mě za tohle označení nenaštve. Nejspíš ne. Nejspíš je na to dokonce hrdé.
Poslední dva týdny byly hektické. A je mi jasné, že to dnešním dnem nekončí. A napsáním tohohle nesmyslu už vůbec ne. Minulý pátek byl krásný. Nechce se mi věřit, že už je to týden. Týden, co sem po tolika měsících honila své srdce po klouzavé podlaze. Začalo to celkem nevinně. Prostě jen další maturitní ples. Letos je jich hodně a jsou významné. Skoro všichni mí nejbližší maturují, takže mám o zábavu postaráno. Návštěva šerpování a následné juchání na malém nebo velkém sále je nezpochybnitelná milá povinnost.
Procházela jsem se po rozlehlých prostorách kongresového centra s citově narušenou kamarádkou a přemýšlela jestli se vážně „bavím“. U pravého ucha se mi neustále ozývalo štěbetání o tom jestli je hezčí ten nebo ten a že už jí to bez kluka asi nebaví. Asi? Musela jsem se zasmát. Byla zoufalá a šla hledat. Co hledala našla, to že nakonec zpanikařila a propásla příležitost ASI mít kluka necháme stranou. Na to teď zase tolik nemyslím, vím je to sobecké, hnusné, nepřející, nekamarádské, ale donutit se k tomu nedokážu.
Možná jsem taky měla příležitost. Možná jsem ji taky propásla. Nevím. Každopádně vím, jak jsem ztratila dech, když mě jeden z mých kamarádů doběhl na chodbě a zastavil se se mnou na kus řeči. Abych to uvedla na pravou míru, v té době to vlastně ani nebyl moc můj kamarád. Skoro před rokem nás naši kamarádi seznámili, protože on s nimi začal zpívat v kapele a já patřím ke skalním fanouškům. Když se náhodou potkáme, pozdravíme se. Máme za sebou pár velice hlubokomyslných rozhovorů a hledání arašídového másla v supermarketu Tesco. Jo a málem bych zapomněla! Od první chvíle jsem z něj slangově řečeno – mimo. Chvilku mi trvá než přestanu koktat, plácám kravinky o tom, že tučňák je nejlepší přítel člověka, poskakuji z nohy na nohu, ladně odhazuji vlasy a hraji si záhadnou hru s prstýnkem nebo řetízkem, jejíž pravidla znám jenom já. V neposlední řadě střídám záchvaty smíchu s ironickými úšklebky a druhý den si to nepamatuji.
Ale vraťme se zpátky na onu chodbu k onomu kamarádovi.
„Co tady bloudíš, jak ztracená duše?“ vražedný úsměv a mírně podnapilý pohled zakleslý do mých očí.
„Já? Ne, já vůbec nebloudím. Jen tady tak chodím a tak…nevím no….poflakuju se.“ snažím se o ledabylý tón a začínám s odhazováním vlasů, které naneštěstí působí značně křečovitě.
„Ále, že oni se na tebe všichni vykašlali? To máš teda, ale ošklivý kamarády, to se nedělá. Měla by sis najít lepší. Takový, kterým na tobě bude záležet. Takový, co tě nenechají bloumat po chodbách…“
„Myslíš? Ale, když já nevím, jak se to dělá.“ přicházejí na řadu psí oči a pokud budu troufalá mohu použít i označení – flirtování. Ti, co mě znají, ale vědí že v mém případě to není úplně nejvýstižnější výraz. Prostě se jen snažím chovat mile, ale působím spíše nemile blbě.
„No to prostě takhle před někoho přijdeš, podíváš se mu do očí a řekneš – Nechceš bejt můj kamarád?“ názorně to předvádí a šoupe nohou po podlaze.
„A mohla bych to zkusit?“ další domněle neodolatelné psí oči působící značně zoufale.
„Zkus.“ založí si ruce na prsou a pozorně poslouchá.
„Ehm…no…to….Nechceš bejt můj kamarád?“
„Zapomněla si hrabat nohou…“
„Je promiň, tak…nechceš…?“ k podobě psa kromě očí přidávám rozkošné hrabání tlapkou a k dokonalosti mi chybí už jen nesmělé vrtění oháňkou.
„Chci. Odteď budeme kamarádi a budeme dělat všechno spolu. Já se o tebe postarám, nenechám tě tady bloudit.“ lehce projíždí prsty mé vlasy a prohlubuje dolíčky.
„Jeee…jooo…jupiiii…tak…tak to spolu teď můžeme chytat lelky!“ psa střídá pětiletý prcek a poskakuje na vratkých podpatcích z nohy na nohu.
„To bysme mohli…“ pronese vážně a začne klapat pusou po imaginárních mouchách.
„Jee ty muškaříš?“
„No…“ povede se mi ho rozesmát.
„Tak to je skvělý. To můžeme někdy zajít na ryby, když jsme teď ty kamarádi…“
„Určitě…musíme prostě všechno dělat spolu!“ rozhovor se začíná ubírat naším tradičním hlubokomyslným směrem.
„Tak joo…tak…nejdeme na záchod?“ teď přichází ta chvíle, kdy by měly moje ruce vylétnout k puse a dát si přes ní facku. Nic takového se, ale neděje a on přijímá návrh s ledovým klidem a pobaveným úsměvem.
„A co tam budeme dělat?“ v hlavě mi to šrotuje a jako obvykle plácnu první hloupost, co mě napadne…
„Můžeme si třeba umýt ruce…“
„Ne, ne…to chce něco lepšího…něco víc kamarádského.“
„Jo…aha…tak…“ rozhlédnu se po chodbě a první, co vidím je odpadkový koš „Tak můžeme vynést společně třeba odpadky!“ zvolám nadšeně.
„To je příliš intimní. Měli bysme se vrátit k poflakování. To nám jde dobře.“

Ples byl v plném proudu a já se díky milému společníkovi octla v 7. nebi, ve kterém jsem si poletovala až do konce plesu. Dopomáhali k tomu nejen další sáhodlouhé rozhovory, které ač byly velice vážné, neuvázlo mi jejich přesné znění v hlavě a já bych vás nerada mystifikovala. Vím jen, že když jsme spolu tančili valčík ve velkém sále, tak jsem se snažila žertovat o tom, že jsem chodila dvakrát do tanečních, protože jsem musela opakovat.
„Joo? A to jako proč?“
„No protože jsem dřevo, to sis nevšiml?
„Ne, to sem si opravdu nevšiml…“ následoval můj vděčný pohled doprovázený nesmělým červenáním a jeho pokračování „…ale třeba se to nějak eliminuje, když spolu tancujou dvě dřeva…“ Co dodat. Snad jen – ach, jak málo stačí k dětské radosti.
Následovalo další bloumání po chodbách, připojení se k ostatním kamarádům a nespočet výbuchů smíchu. Nesmím zapomenout ještě na své propásnutí příležitosti. To se konalo, když nás zastavil náš kamarád a zjišťoval jestli chceme zdarma whisku, kterou rozlévá jeden maturant. Já nechtěla, jelikož tomuto nápoji opravdu neholduji, ale můj společník nabídku s jásotem přijal.
„Ook, tak já ti pro ni skočim, poďte pomalu za mnou a chovejte se nenápadně…“ šeptal kdo ví proč spiklenecky kamarád a vydal se skleničkou pryč.
My se poflakovali po chodbě, jak nejlépe nám to šlo a dělali, že se zaujatě rozhlížíme jakoby nic…
„Říkal ať děláme nenápadný, žejo?“ dloubnul do mě. „Tak co kdybychom se šli líbat támhle za sloup?“ zamrkal na mě pohledem ztělesněné nevinnosti a mě hlavou běželo, kde teď seženu respirátor. Věřte mi, že to vážně není nadsázka. Já opravdu nemohla dýchat! A když člověk nemůže dýchat, tak logicky ani nezvládne vymyslet pohotovou odpověď, která by byla na jednu stranu vtipná, ale na druhou stranu jasně říkající, že je to nejlepší nápad dnešního večera. A tak se to stalo. Propásla jsem příležitost konečně nějak nenápadně dát nápadně jasně najevo, že nechci aby naše rozhovory plesem skončily. Že mi s nikým už dlouho nebylo tak hezky. Že už sakra nechci bejt sama! Ač toho rozhodnutí budu třeba pak litovat…
No nic. Jediné, co jsem ze sebe dostala bylo nesrozumitelné vykoktání a on se vydal vstříc skleničce se slovy, že to byl asi blbej nápad.
„Ne to nebyl, jen bysme asi nebyli moc nenápadný.“ vydechla jsem konečně. V půli cesty se zastavil, chápavě a pro mě trochu tajemně se usmál a se slovy „To asi jo no…“ mě zanechal mým výčitkám.
Během chvíle, co vyprazdňoval skleničku a čas neúprosně ukončoval ples jsme se začali všichni scházet k rozlučce. Stáli jsme v nesouměrném kruhu a já vrhala nešťastné pohledy na zem, kde se zoufale plácalo mé sebevědomí a odhodlání – ještě něco udělat. Když jsem zvedla oči, byly tam vždycky ty jeho, aby je překvapily a uklidnily úsměvem. Nevím, co jsem v něm měla číst. Možná něco jako, že – je to tak lepší. A možná taky ne…
Když odcházel, položil přátelsky ruku na mé rameno a ukončil tím všechno to, co jsem třeba ještě mohla udělat, kdybych byla trochu jiná. Kdybych to nebyla tolik – já.

Co Vám budu povídat. Noc byla neklidná, plná snů o šťastných koncích v jeho objetí. Plná naděje, která se ale se zvoněním budíku rozplynula, jak ta známá pára nad hrncem. Sobotní den jsem strávila rozpolcená, těšením se na večerní koncert, kde ho zase uvidím a obavami, které na sebe nabaloval můj 6. smysl. Bohužel opět nezklamal. První, co jsem viděla při vstupu do klubu byla jeho slečna na jeho klíně, o které jsem si předešlého večera naivně myslela, že už patří minulosti. Nepatří a v blízké době jistě patřit nebude.
O tom jsem se přesvědčila i na dalším – středečním – plese, na který ho doprovázela. Co z toho, že se jí tam ztratil, já ho našla, držel mou ruku ve své a hladila jsem ho po vlasech? Co z toho, když to bylo jen tak? Co z toho, když on při tom nic necítil, když on neviděl, že já to vidím trochu jinak, že je mi s ním hezky, že mě děsí ta doba, po kterou ho zase neuvidím…
Nic
Měj se
Tě pic
Nemohla jsem spát, pořád přemýšlím. Dokonce o takových těch hloupostech, jako – co na ní vidí? Co má ona a já ne?
Ne. Taková nesmím být. A taky nebudu. Je tu totiž něco díky čemu jsem schopná to hodit za hlavu. Díky čemu budu vždycky schopná házet takové nicotnosti za hlavu a vstávat zase s úsměvem a sobě vlastní naivitou.
Teda spíš. Díky komu. Díky mému nejmilejšímu, viď? Jo. Jsi to přesně ty a žádný jiný. Můj nejvzácnější přítel, na kterého nedám dopustit. Který ač o tomhle vůbec neví, dokáže pouhým svým – cauves jíťo, tak ja je? zahnat pryč všechny chmury. Nemá cenu nimrat se v tom jestli můj nový kamarád z plesu, můj společník díky kterému jsem zase začala uvažovat o tom jaké by to bylo být normální, zamilovaná, bude se svou slečnou nebo jestli třeba tajně netouží po mě. Bylo to s ním hezké, ale bylo to jen tak. A když je něco jen tak, tak to vážně nestojí za to. Neberte to jako nějaký hlubokomyslný citát, prostě je to jen uvědomění si, na čem v životě opravdu záleží. Ne na těch prchlivých okamžicích, kdy vás poblouzní rytíř na bílém koni, který stejně brzy odcválá do sousedního království. Záleží na těch sedmi trpaslících, co vás vždycky zachrání a nic za to nežádají. Co vás mají rádi i v té špinavé mikině a s rozcuchanými vlasy. Na těch, kterým i vy můžete pomoci pouhým úsměvem a kteří tu prostě budou – vždycky.
A že se mi těch sedm trpaslíků slilo do jednoho Šmudly se všemi těmi dobrými i špatnými vlastnostmi? To je mé největší štěstí. Nemusím se rozhodovat s čím za kým pudu. Vždycky můžu jít za ním.
- za tebou, můj milý