Až otočíš poslední stránku VI.

Anotace: ...po dlouhé době.Poslední díl nebyl nejspíš nic moc,tak doufám, že snad bude tenhle lepší.Je to sice blbý,pořád opakovat,ale pište prosím komentáře (k dílu,jo),co se líbí,nelíbí,rády bychom nějak napravili ten minulej díl.

MATOUŠ
V zámku cvakly klíče a dveře se pomalu otevřely. Postava kráčela jistě tmou a opatrně našlapovala bosýma nohama v ponožkách. Když překročila práh pokoje, rozsvítila se malá lampička. „Co že tak pozdě?“ zeptal se podrážděně Matouš hledící do šklebem zkřivené Petrovy tváře. „Jsem noční živočich. Nepotřebuju chodit spát po večerníčku,“ bránil se a už narovnaný došel k posteli. „Tak to jo,“ poznamenal Matouš a přetočil se na bok. K Petrovi zády. Ten už jen v trenýrkách vstal, odešel do kuchyně, kde se rozsvítilo světlo v ledničce a zase zhaslo. Zapnul si notebook a ještě chvíli u něj poseděl. „Nechápu, proč byls dneska tak protivném,“ dodal po chvilce ticha. Moc dobře věděl, že spolubydlící nespí. „Ne na každýho,“ upřesnil jeho postřeh stále ještě otočený. „Tak jsi mi to mohl říct a ne se na mě pořád tak ksichtit.“ Matouš se rychle zvedl a zůstal sedět na posteli. „Proč jsi začínal před Anetou o tom doučování?“ „Proč bych neměl?“ bránil se Petr. „Asi proto, že jsem se ti o tom zmiňoval dnes odpoledne,“ zvýšil hlas. Tváře mu hořely vztekem. „Tak sorry.“ „Tak sorry? Zkazil jsi mi pěkej večer a Anetě nejspíš taky. A vůbec … co Klára? Proč ses jí nevěnoval, když sis ji tam dotáhl?“ Petr jen klidně mávl rukou. „Nesmíš holce ukázat moc okatě, že o ni máš zájem. Musíš ji taky trochu zanedbávat, aby si tě vážila, a tak …“ „Ty si vůl,“ rezignoval Matouš a znovu si lehl na bok ke kamarádovi zády.

RENATA
Celá parta, tedy kromě Davida, procházeli Kadlčkovou ulicí směrem ke Špinavé Botě. Hospoda se vlastně nacházela celkem blízko centra. Některé ulice kousek odtud už se hemžily obchody, restauracemi a všude hromada lidí. Kadlčkova byla jedna z nich. Dneska šli k Botě oslavit Pavlíniny narozeniny (tedy chápete, že David na seznamu hostů nebyl). Renatě, Denymu a ještě jednomu členu party už pomalu začínaly docházet nervy, když se Pavlína zastavila u vitríny už asi pátého obchodu a nedala pokoj, dokud si z něj neodnesla kousek oblečení. „Ježiši, vidíte to triko?!“ zvolala po dalších dvaceti metrech a horečně ukazovala směrem k výloze značkového obchodu. „To je boží!!!“ pištěla a lovila v tašce peněženku. Ostatní po sobě jen vrhli znuděné pohledy a postávali kolem. „Ahoj,“ ozvalo se z ničeho nic někde u nich. Renata jen kývla hlavou jako odpověď a dál se nevyjadřovala. Kluci se ale za tím klukem ohlédli. Toho blonďáka s brýlemi neznali. „Kdo to byl?“ zeptal se podezíravě Deny. „Co já vím,“ snažila se ho odbýt a najednou se strašně zajímala o zmíněné tričko. „Ale kývla si na něj,“ nenechal to jen tak. „Tak zdravit je slušnost, ne?“ zavtipkovala Renata a nejradši by toto téma měla za sebou. „Že zrovna ty překypuješ slušností …“ dodal už jen tak pro sebe, načež Pavlína vyprskla smíchy. Poslední z party, Kamil, přistoupil k vitríně obchodu, kam právě Pavlína zapadla, a prohlížel si vystavené zboží. „Ty vole, tak na tyhle kalhoty bych musel makat hodně dlouho.“ „Fuj, práce,“ odplivl si Deny a přidal se k pozorování.

Jakmile otevřeli dveře hospody, bylo jasné, že Bota s dnešní oslavou počítal. Jejich rohový stůl byl utřen, s novým ubrusem a táckem štamprlí s celou lahví vodky. „Jé,“ rozplývala se nad tím Pavlína a vlepila Botovi symbolickou pusu na tvář. „Vše nejlepší,“ popřál jí a s lístkem už očekával objednávku. „Tak lidi,“ pronesla hrdě oslavenkyně, „dneska jde všechno na mě!“ Celá parta zajásala a objednávky se jen sypaly. Dali si pivo, vypili společně celou láhev vodky a nezůstali jen u toho.
Po hodině se Renata zvedla a zamířila na záchod. „Reny,“ zastavil ji hospodský, když procházela kolem pultu. Otočila se na něj a povzbuzena alkoholem se ubránila protivnému výrazu. „Byl tady ten borec, co jsi s ním minule pařila,“ začal a Renata tápala v paměti, koho myslí. Nakonec se dotápala. „Ptal se mě na adresu a telefon.“ „A co jsi mu řekl?“ vyvalila na něj oči. „No že tě neznám, takže má smůlu,“ bránil se jejímu spalujícímu pohledu. „Hodnej,“ pronesla spokojeně a pokračovala v cestě na záchod. Si ten blbeček snad myslel, že mu dám správný číslo, nebo co?
Kolem půlnoci se ta jejich oslava nějak zvrtla. Deny se odloudal na záchod, kde strávil nejspíš ne moc příjemné chvilky; Kamil držel v ruce láhev rumu a pomalu jej do sebe lil; no a Pavlína teď seděla u Renaty a vylívala si srdce. Jediná Renata zůstala v partě v pohodě. Celý večer se držela a skončilo to jen slabým motáním hlavy. Sama nevěděla proč, prostě dnes neměla chuť pít. „No a když on,“ brečela Pavlína a černé potoky slz jí stékaly po tváři, „jak mohl? … vždyť já … on … my …“ Přerývaně mluvila, pláč jí nedovolil pokračovat. Renata se snažila vypadat lítostně a trpěla Pavlínin záchvat. Už pár dní bylo jasné, že ona v podezření rozhodně není. „ … a pak jsem je tam viděla … víš, byli jsme v baru … líbal ji tam.“ Rozhazovala rukama na všechny strany v bezmocném gestu. „Ale Pavli,“ utěšovala ji kamarádka a snažila se jí utřít z tváří rozmazanou řasenku. „ … znáš mě … já z jednoho kousnutí nic neudělám … ale když … ale když …“ řvala teď už skoro na celou hospodu. Naštěstí hodinu před zavíjačkou tu kromě nich nikdo nebyl. „ … když já je našla na záchodě jak tam spolu …“ Na víc se nezmohla. Padla Renatě do klína a hlasitě natahovala. V rádiu dohrála píseň. Bota to celé sledoval za pultem. Umýval sklenice. Do ticha se ozvalo Kamilovo „škyt“ a Denyho „poslední výkřik“. Renata, v záchvatu starostlivosti a dobrosrdečnosti, se zvedla a šla Denymu na pomoc. Když se za deset minut spolu vypotáceli z toalet, byl Deny o dost míň zelený, než na cestě tam. Celou svojí vahou se o zachránkyni opíral a ona mu cestou ještě utírali kapesníčkem ústa. Posadila ho a usedla vedle něj. Nezbylo jí než protočit oči, když viděla na protější straně stolu, jak se tam zoufalá Pavlína líbá s opilým Kamilem. Pohled to tedy dvakrát příjemný nebyl. „Tak panstvo,“ zvedla se po chvíli, když už nemohla vydržet Denyho dech, „zavolám vám taxi a pojedete domů. Oslava byla skvělá, Pavli, ale Bota už bude zavírat.“ Mávla na Botu, který okamžitě začal vytáčet číslo taxíku. Pavlína ji chytla za ruku a stáhla k sobě. „Ale já musím ještě zaplatit,“ řekla, jak to obvykle opilí říkávají. „To je dobrý, já se o to postarám. Vy jeďte domů,“ uklidňovala ji a vlnu starostlivosti začala nahrazovat vlna jiná. „Počkej, tak já ti to zítra vrátím, jo?“ „No, já doufám, že nebudeš muset,“ a pohlédla letmo na Botu. „Prej tu chce někdo odvoz,“ objevila se ve dveřích hospody hlava taxikáře. Bota s Renatou pomohli těm třem nasednout do auta a pak se jen dívali, jak mizí za rohem. „A co budem dělat my?“ otočila se na Botu, chytla jej za triko a vtáhla zpět do hospody.

MATOUŠ
„A pamatuješ si aspoň něco? Já nechápu, jak můžeš studovat lékařství, když se nedokážeš naučit latinsky!“ rozčiloval se Matouš, když seděl už poněkolikáté na Vrabčí. Ale bezvýsledně. Slečna se dosud nedokázala naučit nic. „Ty seš tady proto, abys mě naučil latinsky, a ne abys zkoumal moje přijímačky,“ nedala se Renata a zvýšila hlas stejně jako on. „A náhodou pár vět umím: Dum Spiro Spero. De omnibus dubitantum.“ Vítězně na něj pohlédla. „No tak tohle se dokáže naučit nazpaměť každá puberťačka. Citáty. Co to je? - Víš co? Nevím, proč se tady namáhám. Mám toho plný kecky.“ Otevřel batoh a začal do něj rvát všechny své věci. „Sejdem se, až se trochu vzpamatuješ,“ dodal, když otvíral dveře k odchodu. „Nikdo se tě na nic neptal,“ odsekla mu uraženě a stejně jako on se začala balit.

Už od domovních dveří byl slyšet dupot. Přivalil se do bytu jako velká voda. „Co je, vole?“ zeptal se ho překvapeně Petr. „Chceš vytočit domovního, nebo co?“ „Ále,“ prásknul Matouš s batohem do kouta a začal si dělat kafe. Kamarád tedy dál ťukal do klávesnice. Za chvíli se v pokoji objevil i Matouš s hotovou kávou v ruce. Posadil se na postel a chvíli jen tak zíral před sebe. Petr vyděl, že spolubydlící není zrovna ve své kůži, a tak jej neprovokoval. Jen zvuk klávesnice rušil klid v místnosti. Najednou začal zvonit telefon. „No ahoj mami, co se děje?“ vyptával se Matouš okamžitě. „Jo, no to já přece vím. Mám to napsaný v kalendáři. No …“ zastavil se. „Aha. No já myslel, že … ne, tak ne … ale já už mám koupenej … no jasně, to je dobrý, no … tak já jí to dám jindy. A nemám teda jako vůbec, jo? Aha, tak to jo … no říkal jsem si, že už jsem doma dlouho nebyl. No tak ne. Tak já dám potom vědět, kdy přijedu, jo? Tak ahoj. Čau,“ rozloučil se, telefonát položil a následně mrsknul mobilem do postele. „Kurva!“ Petr se po kamarádovi otočil, byl asi vážně vytočený. „Tak už mi řekneš, co se děje?“ „Den blbec,“ zněla jednoduchá odpověď. „Pohádal jsem se na doučování, protože slečna se odmítá cokoli naučit. Pak jsem měl sraz s Anetou. Odmítl jsem s ní jít zítra na nějakou zábavu, protože má babička oslavu narozenin. No dvakrát nadšená z toho nebyla. A teď mi volala matka, že u nás bude hromada návštěv a že bych se tam už nevešel. Že nemám jezdit.“ „Co to je za blbost?“ valil na něj ohromeně oči Petr. „No, to já nevím. Ale výmluva je to teda chabá.“ Položil se na postel a zůstal zírat na strop v hlubokém zamyšlení. Petr jej raději nechal v klidu a vrátil se ke své práci. Takže ani tento víkend domů nejedu.

RENATA
Klidným krokem se blížila k hospodě, i když věděla, že jde na sraz pozdě. Vešla do baru, mávnutím ruky naznačila Botovi svoji objednávku a mířila k Pavlíně a Kamilovi. Seděli každý na druhé straně stolu a mlčeli. To se dalo čekat, pomyslela si a vzpomněla si na jejich dovádění během narozeninové oslavy. „Ahoj,“ pozdravila je a přisedla si. Oba jen kývli na pozdrav. No to bude veselo, komentovala si to. Během chvilky se přihrnul Bota, postavil před Renatu půllitr s pivem a sedl si vedle ní. „Ahoj,“ řekl jí do ucha a chtěl ji políbit. Renata se však odtáhla a pořádně se napila piva. „Nazdar Boto,“ odpověděla mu na pozdrav. Odkláněla se od něj, přitom však nechala jeho ruku klidně dál ležet kolem jejího pasu. Jeho nájezdy však přerušil nějaký zákazník dožadující se své objednávky. Pavlína hodila po Renatě vyzvídavý pohled. „Co to mělo znamenat?“ vyptávala se a překvapeně kulila oči. Kamil tušil, že se tu začnou probírat mezilidské vztahy a šel za Botou k pultu. „No nic to neznamená,“ odpověděla jí ledabyle. „Fakt? A co ta ruka?“ vyzvídala dál. Renatě se tohle zrovna vysvětlovat nechtělo. Pavlína jako její kamarádka by měla vědět, že ruka kolem pasu tu nic neznamená. „Tak nic. A kolik ti teda ještě dlužím za tu oslavu?“ převedla téma na něco jiného. „Nic mi nedlužíš,“ zněla jednoduchá odpověď. „Počkej jak nic …?“ pak to ale blondýně došlo. „Ty krávo! Ty ses s ním …?“ nevycházela z údivu. „Ber to jako můj malej dárek k narozeninám,“ ukončila hovor Renata. Při tom pomyslela na ten tučný lístek z oslavy. „No a co ty s Kamilem?“ změnila obranu v útok. „Co já? Nic, bylo to takový nedorozumění,“ vymlouvala se všemožně a přitom zrudla až za ušima. „Fajn, nechme toho. Kde je Deny?“ Jako jediný tu chyběl. „Deny je v base,“ zněla odpověď. Kamil se právě vrátil od pultu a sedl si zpět na své místo. „Teď mi to řekl Bota. Chytli ho, jak ukradl nějakou kabelku, nebo co,“ tlumočil informace od Boty. „To je debil,“ prohlásila marně Renata a kroutila hlavou nad jeho blbostí.
Další půlhodinku strávili řešením Denyho situace. Snažili se na něco přijít, i Bota se k jejich diskusnímu kroužku na chvíli připojil, ale zbytečně. Pak už Renatu přestaly bavit cizí problémy. „Nic, lidi, zvedám se. Je tu nuda. Zdar.“ Oblékla se do značkové bundy a měla se k odchodu. Bota se ještě zvedl a před východem ji dohnal. „Ty už vážně jdeš?“ ptal se jí smutně a snažil se ji zastavit. Jenže ona se mu vysmekla z objetí, okatě mu naznačila, že jeho blízkost je jí nepříjemná, a bez slůvka ahoj zmizela na ulici.