Až otočíš poslední stránku VII.

Anotace: tak jo,myslím,že na dlouhou dobu zas poslední díl,snad se bude líbit ... prosíme o trpělivost

MATOUŠ
„Tak proč nejdeš ven?“ vyptával se Petr kamaráda. Snažil se mu pomoct. Od pátečního odpoledne pořád jen ležel v knihách, i když bylo jasné, že na jejich obsah zrovna nemyslí.
„Nechce se mi. Nemám kam jít,“ zněla odpověď, aniž by zvedl pohled od popsaných stránek.
„To vidím. Tobě se očividně nechce nic. Poslední dobou seš jinej. Měl by sis dát voraz,“ nepřestával naléhat Petr. Matouš si jeho řečí stále nevšímal. Jednou za čas otočil list.
„Jseš přepracovanej, nebo spíš přečtěnej. Nic tě nebaví. S Anetou seš na tom hůř a hůř … nedívej se na mě tak, je to pravda … to douško ti už taky slušně ničí nervy.“ Petr naprosto odhadl jeho problémy a celým tímto výčtem Matouše donutil k rozhovoru.
„A nezapomeň na rodiče,“ dodal, aby byl kamarádův seznam úplný.
„Volala ti ještě máma?“ Matouš zakroutil hlavou.
„No, je to divný. Ale to teď asi nevyřešíme. Vážně, běž se projít. To ti pomůže,“ povzbuzoval jej znovu a už mu sundával bundu z věšáku. Nakonec se Matouš s nechutí a marností v očích zvedl a tu bundu si oblékl.
Asi po půlhodině bezcílného chození po ulicích už Matouš přestal přemýšlet na všemi těmi problémy a už jen kroutil hlavou nad tím, že se nechal od Petra tak snadno „vyhodit“. Třeba potřeboval prázdnej privát, třeba přijde Klára. Ale Petr je kamarád a tuhle pomoc myslel určitě dobře. A co teď budu teda dělat? Aniž by si to uvědomil, najednou stál na rohu ulice, kde se konala zábava. Zábava, na kterou chtěla jít Aneta. S ním. Bez rozmýšlení tam zamířil.

Před vchodem postávalo pár lidí s cigaretami v rukou, opodál močil jeden chlápek a po protějším chodníku se procházela parta mladých lidí. Zevnitř byla slyšet hlasitá hudba. Sotva vešel, praštil ho přes nos smrad. Vydýchaný vzduch, alkohol, pot. Nic příjemného. Protloukal se mezi masou lidí, vráželi do sebe jak zvířata při vyhánění na jatka. Kousek od něj se v té největší mačkanici svalil do sedu jeden opilec. Usmíval se na všechny kolem sebe a z pusy mu nezastavitelně tekly sliny. S odporem se od něj otočil a tlačil se dál. Došel až do sálu, který už tolik přecpaný nebyl. Před pódiem s kapelou se svíjeli mladí lidé a užívali si pátečního večera. Stál na schodech a snažil se mezi nimi najít Anetu. Marně. Vyšel tedy po schodech nahoru a chtěl projít ještě horní patro. Prošel i to, ale nikde ji nepotkal. Se zmařenými nadějemi se odebral k východu. Až potom ji uviděl, jak stojí s kamarádkou na schodech a o něčem se baví.

RENATA
Věděla to. Už od jejich dnešního srazu věděla, že to takto dopadne. Stála tu u zdi, otráveně se dívala do davu kolem a jako mučedník snášela nekonečné líbání Pavlíny a Kamila. Koukla se na hodinky a výraz na tváři se změnil ve vražedný pohled. Začali pít asi před hodinou a půl. Po dvaceti minutách, kdy do sebe oba naházeli panáků jak na bitevním poli, se na sebe vrhli. Hudba už dávno začala hrát a Renata si zatím ničeho neužila. Po rozjezdu jejích kamarádů uznala, že dnes bude nejspíš opět abstinovat, tancovat už potom s Pavlínou nebylo možné. A tak tu teď stojí a užírá se nudou.
Najednou se od zdi zvedla, zakřičela Pavlíně do ucha, že se jde bavit někam jinam (přitom ji Pavlína jistojistě vůbec nevnímala) a odešla si pro pivo. Probila se až k frontě pití, ale řada byla několik metrů dlouhá a nijak se neposunovala. Stoupla si na konec a s předsevzetím trpělivosti čekala. Rozhlížela se po místnosti a musela uznat, že mezi tímto podnikem a Botovou hospodou valný rozdíl nevidí. Když v tom jí padla do oka malá partička kluků. Na první pohled ji neupoutal žádný z krasavců, ale spíš jejich pořadí ve frontě. Zrovna se dostávali na řadu. Vykročila směrem k nim.
„Ahoj Radku,“ pozdravila živě (kde se to v ní vzalo) jednoho z kluků, který ji okamžitě na pozdrav objal. No jasně, ten nevynechá jedinou šanci, pomyslela si, když ji mačkal v náručí.
„Že mi koupíš pivko,“ zaškemrala a hodila po něm psí oči. Neodolal, jak jinak. Za dvě minutky stála s pivem a partou kluků na chodbě v rohu a vesele se bavila. Radek jí všechny kluky z bandy představil a po chvíli měla jasno. Zdenek, její zábava pro dnešní večer.

MATOUŠ
„Ahoj,“ přistoupil zezadu k ní a položil jí ruce kolem pasu. Leknutím nadskočila. Když se otočila, očekávaná změna výrazu ve šťastný se nekonala.
„Co tady děláš?“ vykoktala ze sebe po chvíli Aneta.
„No jo, taky tě rád vidím,“ zasmál se její reakci a naklonil se k ní, že ji políbí. Odtáhla se.
„No tak co tady děláš?“ trvala na své otázce.
„No co, přišel jsem za tebou. Na oslavu jsem nejel.“
„Aha,“ poznamenala spíše pro sebe a nechápavě zírala někam za Matouše.
„Takže ty prvně jasně odmítneš se mnou někam jít a pak se tu objevíš jen tak? A co ta oslava? Vypadalo to, že je pro tebe docela důležitá.“ Podle tónu bylo jasně poznat, že Aneta není z Matoušovi přítomnosti dvakrát nadšená. Ať už to bylo kvůli čemukoli.
„No, bude to asi znít blbě, ale … volala mi máma, že doma bude tolik hostů, že nebudu mít kde spát. Že jezdit nemám.“ Sám se teď té blbé výmluvě smál. Přišla mu komická.
„Tak to je ubohý,“ zakroutila nad tím Aneta hlavou bez známky smíchu a odvrátila se od Matouše. Ten zůstal za jejími zády stát a jen němě zíral.
„Počkej, to jsem si nevymyslel. To je fakt. Já tomu sice taky nevěřím, ale fakt mi to tak řekla.“ Chytil ji za paži a otočil ji zpět k sobě. Nijak surově, ale ji to zřejmě příjemné nebylo. Vytrhla se mu a se vzdorem v očích se do něj pustila.
„No tak to ti taky nevěřím, broučku. Proč jsi sem teď chodil, když jsi prvně nechtěl? Co to je za debilní výmluvu?“
„Já neřekl, že sem nechci jít …“
„Neřekl, ale bylo to na tobě vidět,“ nenechala ho domluvit. Překvapeně na ni koukal. Jeho přítelkyně mu dnes večer vyrazila dech. Co je to s ní? „Poslední dobou se ti nikam nechce. Tedy hlavně se mnou, že,“ zvyšovala dál hlas a začala rozhazovat rukama.
„To je přece blbost,“ namítal, jenže to už Aneta nejspíš neslyšela. Chytla kamarádku za ruku a zmizela s ní někde v davu.
Matouš zůstal stát na místě. Nic nechápal. Šel sem s tím, že Anetu najde a že spolu stráví zbytek večera, jak původně ona sama plánovala. A když teď přišel, chovala se jako úplně jiný člověk. Co je to poslední dobou s náma? Svěsil hlavu, otočil se a pomalu zamířil k východu.

RENATA
Jak tam tak stála a ignorovala Radkovi dvojsmyslné narážky, snažila se navázat oční kontakt s dnešní obětí. Neustále se o něčem bavili – o hudbě, o filmech, o hospodách, o pitkách. Nakonec zbyli v diskusním kroužku jen oni tři. Témata docházela a Radek už nevěděl, jak Renatě své úmysly naznačit.
„A co borci, Reny?“ zeptal se konečně.
„Nevim. Žijou ještě?“ odrazila jeho útok a Zdenek její tah ohodnotil uznaným potleskem. Otočila se na něj a potěšeně se usmála.
„Ha ha,“ naznačil suchý smích uražený Radek, který to raději zapil lokem piva.
„No, a jak se vlastně jmenuje ta kapela, co tu dneska hraje?“ zeptal se, aby ukončil to trapné ticho (spíš jen „jeho“ trapné ticho, protože Renata se Zdenkem si právě vyměňovali vyzývavé pohledy).
„OrangeDog,“ odpověděli mu souhlasně a hned se tomu zasmáli.
„Už jsem je slyšel minulej tejden,“ dodal Zdenek. „Fakt dobrý.“
„Jo, byla jsem na nich i v Díře,“ (podnik na druhé straně města – pozn.autor.) plácla jen tak, aby podlézavě potvrdila Zdenkovo tvrzení. Popravdě je nikdy před tím neslyšela.
„No jo,“ povzdechl si Radek, když viděl, že jeho otázka byla pro něj spíš ke škodě. „Tak já si zajdu ještě pro jedno. Chcete někdo něco?“ zeptal se. Konečně mu došlo, že je tu nejspíš navíc, a rozhodl se zmizet a boj vzdát. Už mu ani neodpověděli. Zůstali stát naproti sobě a dívali se na sebe znovu těmi pohledy. Bez naděje na záchranu se vpíjel do jejích černých očí. Udělala krok k němu, až je dělilo pár pouhých centimetrů.
„Myslím, že si dám radši něco jinýho než pivo,“ usmála se na něj. Úsměv jí opětoval a jednu ruku jí obtočil kolem pasu.
„Ale musíš přiznat, že tentokrát reklama nelhala. Pivo sbližuje,“ dodal. Nepolíbil ji, ani když se k němu přibližovala rty víc a víc. Obličej odtáhl a raději si dál vychutnával hloubku jejích oči. Přistoupila na jeho hru a nechala ho. Jen ať se topí … Pak ji pohladil po tváři a shýbnul se k ní. Když už byli od sebe necelý centimetr, vyrušil je čísi hlas.
„Renato, seš to ty?“ vykřikl. Omluvně se na Zdenka podívala a pak se otočila za hlasem. Bože, prohnalo se jí hlavou a na tváři jí naskočil otrávený výraz.
„Renčo,“ přihrnul se k ní a jejího současného společníka naprosto ignoroval. Ten zatím stál vedle, netušil, co se děje. Karel se vrhl Renatě kolem krku. Když se mu vymotala ze sevření, zůstala na něj koukat. Všiml si jejího nechápavého pohledu.
„To jsem já, Karel. Od Špinavé Boty,“ snažil se jí připomenout. Dělala, že jej nezná, a kroutila mlčky hlavou. „No tak, nedělej,“ neléhal. „U Boty, hromada vodky,“ smál se a vše doprovázel šibalským mrkáním, „doprovod, temná ulička, co? My dva …“ Zdenek se překvapeně na Renatu díval, její černé oči už nebyly tak krásné jako předtím. Tvář se změnila z okouzlující na otrávenou a princezna se mu před očima proměnila v děvku. Zvedl ruce na znamení, že od ní dá raději ruce pryč a s tichým „Ahoj“ odešel. Tím pádem byla Renata otrávená ještě víc. Karel, už trochu, no trochu víc pod vlivem alkoholu, ji uchopil za ramena, aby si zajistil pozornost.
„Zkoušel jsem ti několikrát volat, Renčo.“ Renčo, nesnášela, když jí tak někdo říkal. „Víš o tom?“ dotíral dál.
„Ne,“ odpověděla suše, jednoduše.
„Jak to?“ vyvalil na ni červená očka.
„Asi proto, že jsem ti dala špatný číslo,“ řekla mu ironicky. „Dej mi pokoj, jo,“ skončila to a chtěla odejít.
„Počkat,“ zvolal Karel, kterému to došlo až po chvíli. Dohnal ji kousek od východu z budovy. Uchopil ji silně za zápěstí a trhnutím ji přitáhnul k sobě.
„Kam jdeš? My jsme ještě nedomluvili,“ křičel na ni a nevnímal udivené pohledy lidí okolo.
„Kam asi, pryč, blbečku,“ vypálila mu přímo do obličeje a snažila se mu ze sevření vytrhnout. Jenže Karel držel pevně.
„Ty čubko,“ zařval na ni a táhl ji ven na ulici.
Zastavil se s ní až pár metrů od vstupu. Celou dobu ji táhl za sebou jak neposlušného psa. Zpráskaného psa. Veškeré sebevědomí teď z Renaty vypršelo. V očích byl náznak strachu a na tváři bolest. Málem jí to zápěstí rozdrtil. Zůstal stát a škubnutím si ji znovu přiblížil. Uchopil ji hrubě za čelist a snažil se ji políbit (takovým stylem, jak to opilí hrubci dělají). Z posledních sil jej od sebe odstrčila a dala mu facku. Tu ji však několikanásobně oplatil. Ranou ji srazil k zemi. Ležela na chodníku a mnula si brnící čelist. Tvář ji pálila a štípala zároveň. Další nadávka ani rána však už nepadla. Když se podívala směrem k násilníkovi, nebyl tam už sám. S kýmsi se pral. Bitka vypadala dost hnusně, jeden úder střídal druhý. Po chvíli, kdy jejich zápasu přihlíželo i několik diváků, skončilo vše několika silnými ranami do břicha a Karel se se skuhráním odklopýtal pryč.
„Ty?“ vypadlo z ní překvapeně, když jí Matouš podal ruku, aby jí pomohl na nohy. Neodpověděl jí. Prohlídl si sytě červený otisk na její tváři.
„Bolí to dost, co?“ Aniž by se jí nějak dovolil, pobídl ji dovnitř. Nechtěla, ale odvedl ji až k pultu, kde poprosil o trochu ledu. Podal jí ho. Se syknutím si jej přiložila na tvář. Celou dobu se k němu chovala odtažitě, skoro jako by byla uražená, že se k ní na veřejnosti hlásí. A přitom jí před chvíli pomohl z pořádné bryndy. Pořád stál vedle ní a nezpustil z ní oči. Dohlížel na ni, jako by to měl příkazem. Až když mu led vracela, pohlédla mu do obličeje. Všimla si, že mu z obočí teče proužek krve, že má nejspíš pořádně natlučenou lícní kost a že má zničené brýle.
„Děkuju,“ řekla spíš z povinnosti, než z vděku.
„Asi by sis měla líp vybírat známý,“ dodal, když si od ní led bral nazpět. Pak se rozloučil a odešel ze zábavy pryč. Renata zůstala ještě nějakou dobu stát na místě, kde ji nechal, a snažila se toho „praštěnýho šprta“ pochopit. Nakonec našla Pavlínu (v Kamilově náručí) a společně s nimi zábavu taky opustila.