Ela a upíři, 1.

Anotace: Vážně jsem napsala jednu upírskou. Je šíleně dlouhá, tak ji rozporcuji. Možná se Vám tohle téma už zdá stupidní, ale já to za své nejhorší dílo nepovažuji, nebo mi to vymluvíte?

Prudce jsem se posadila v posteli, myslela jsem že budu zvracet. Představila jsem si obsah svého žaludku na bílém povlečení a paradoxně se mi ulevilo. Zničeně jsem zabořila ruku do vlasů. Byly promočené potem. Všechno se na mě lepilo jako potravinová fólie. Workoholicky jsem vstala a začala svlékat povlečení. Nevím proč, ale já ksakru potřebovala něco dělat! Chtěla jsem na ten sen zapomenout, ale nešlo to. Už to nikdy nepůjde.
Vyhodila jsem ložní prádlo na chodbu před koupelnu. Neměla jsem sílu tam jít a spatřit v obrovském zrcadle svůj odraz, vybledlý jak starý ubrus. Setřela jsem si vlhké oči cípem noční košile. Zapnula jsem televizi a zpitoměle hleděla do obrazovky. Měla jsem pocit, že vidím dopodrobna jednotlivé body toho obrazu, ale celkový obraz sám o sobě z toho nevzešel. Body se slily v jednu louži sražené krve. Zavřela jsem oči. Ten sen … jak z japonského hororu.
Okno. Postel. V posteli já. V okně postava v černém (jak jinak). Přistoupí. Něco mi pošeptá. Políbí mě ledovými rty. Prudce mi zaboří zuby do krku. Tolik, tolik to bolí.
A já se ani nehnu, nekřičím, protože hlasivky už jsou tou dobou v háji. A pak se vzbudím.
V téhle scéně by nebyly titulky, byl by to zcela jen popis. Beze slov, bez zbytečně projevených emocí. Nádhera.
Do té koupelny stejně musím. Musím si zajít pro Rohypnol.

„Neříkám ti to moc ráda, ale myslím, že ti začíná hrabat.“
„Ještě mi řekni, že na tuhle diagnózu máš za sebou dva roky psychologie.“
„Chci jen říct, že když se někomu zdá o upírech a probudí se z rýhami od nehtů na krku je cvok.“
„Dík, si opravdová kamarádka.“
„Bereš ještě to svinstvo? Měla by si toho už nechat.“
„Jo? A jak pak budu spát?“
„No…“
„Tohle nemá cenu, asi se k tobě stavím, můžu?“
„Jo přijď.“
Položila jsem telefon. Zamyšleně jsem si skousla dolní ret.
Šla jsem do koupelny. Vypadala jsem celkem normálně. Na dlani se mi objevila trocha pěnového tužidla a já ho vypatlala do vlasů. Nasadila jsem si brýle a vyšla před dům. Bylo horko. V tomto tvrzení je víc než si myslíte. Dokážete si potom představit z jakou malátností jsem seděla v rozpálené tramvaji s tou spoustou potem promočených lidí a jak malátně jsem poté šla po ulici. Zazvonila jsem. Otevřela mi v kimonu. Chvíli jsem nevěřila svým očím, ale opravdu jen chvíli.
„Vypadáš jako můj bývalý instruktor tai chi.“ Rozesmály jsme se. Nevím proč.
Z jejího bytu by měl radost pan Sigmund Freud. Všude samé blbosti z cest, všude koberce a dokonce tam měla i tu dokonalou Freudovskou pohovku. Nikdy bych se nenadála, že na ní budu ležet a dostávat divné otázky od budoucího psychoanalytika v kimonu.
„Popiš mi ten sen, pomalu a nic nevynechávej.“ Tak jsem jí to řekla trochu obsáhleji než vám. Měla z toho určitě radost, dělala si poznámky jak na přednášce. A účinek? Veškerý žádný.
Ale aspoň jsem si uvědomila co v jednotlivých momentech toho snu cítím. Není to vždycky jenom strach. Je to vzrušení, adrenalin, nejistota, zvědavost,bolest. Je to každopádně zážitek. A šíleně mě to vyčerpává. Má psychoanalytička přišla na to, že jsem se s tím člověkem už někdy setkala, jinak že by takhle hluboká asociace nebyla možná.
A mě nahlodávalo jestli to byl člověk. Co když upíři existují?

Existují.
Potkala jsem ho v knihovně.
Když jsem mu pohlédla do obličeje, lekla jsem se. Nejspíš jsem mu duchapřítomně upustila na nohu učebnici organické chemie, Mistra a Markétku a Bukowského sebrané spisy. Později mi to dosvědčil a dodal, že kdyby neměl martensky tak by měl roztříštěný nárt.
Jenže na to jsem v tu chvíli úplně kašlala. Vyběhla jsem z knihovny a posadila se na takové to jejich betonové zábradlí. Hlavu jsem dala do dlaní a ztěžka jsem oddechovala.
Byl to on. Určitě.
Někdo vedle mě něco položil. Byly to moje knihy a průkazka. Vzhlédla jsem.
Jo! Byl to on.
Ale už to nebyl takový šok. Kdoví proč jsem najednou měla v puse hořko. Polkla jsem a promluvila: „Promiň já … asi je toho na mě poslední dobou moc,“ vyplašeně jsem se usmála, „díky za knihy.“ Úsměv mi oplatil. Uvědomila jsem si, že se dívám jestli mu netrčí špičáky.
Tomu se říká vrchol paranoie, přátelé.
Ale netrčely, vážně ne.
„V klidu, neomlouvej se. To se mi někdy stává, nevím jak na mě lidi budou reagovat.“
To bylo divné aneb co tím myslí? Vycítila jsem že mám jedinečnou příležitost poznat příčinu mých nočních můr.
„Jak to myslíš, jak budou reagovat?“ zeptala jsem se konverzačně. Zadíval se mi do očí. Cuklo ve mně. „Ty víš jak to myslím. Víš co jsem zač. Víš to podle mě až moc dobře…Ale já…Nemůžu za to.“
Zvedl se a odešel.