Ela a upíři, 2.

Anotace: A zbytek...

Snažila jsem se ho najít. Nešlo to. Nikdo ho neznal, nikdo o něm nic nevěděl. Dalo se to čekat. Já o něm vlastně taky nic nevěděla.
Vybavovala jsem si ten rozhovor.
Za co nemůže? A co je zač? Upír? A to bych asi měla navštívit psychiatrii, ne?
V hlavě mi zněl i jeho hlas. Tichý, ale divně podmaňující.
Uvědomovala jsem si jak pro mě bylo těžké s ním mluvit, jako kdyby to z vás táhlo energii.
A ten sen tu byl pořád.
Bála jsem se spát.
Bála jsem se brát prášky.
Byla jsem v koncích.
Jsou prostě chvíle kdy si sáhnete na dno. Ale vy na dně nezůstanete, odrazíte se, protože chcete dál žít. Ale já tenhle prvek vypustila. Já dál žít nechtěla, ne za cenu že před sebou uvidím někoho kdo mě chce mermomocí zabít.
Nezažili jste, nepochopíte.

„Je mi jí líto, chci jí dát pokoj.“
„Ale no tak, kašli na ni. Je to jenom obyčejná holka, úplná kapka…“
„Jak to můžeš brát takhle, když kvůli těmhle obyčejným lidem existuješ?!“
„Máš pravdu, je to paradox a já mám rád paradoxy. Měl bys taky začít, život je jich plný. Jo a co se toho nápadu s tím že ji necháš být týče: no, nedělej to. Už nemá šanci na normální život. Vycucl si z ní skoro všechno, tak ji už radši doraz. Paradoxně dostane ránu z milosti za to že tě živí, a věř, že ještě bude ráda. Život bez psychiky je na houby.“ Vyzáblý šedovlasý muž v tmavém obleku se rozesmál a pobaveně vyšel ze dveří.
Dominik semkl ruku. Pomalu si rozdíral dlaň nehty. Na stůl padla první kapka krve. Dlaň rozevřel a mávl nad ní. Po ráně nebylo ani památky.
Za takový stupidní trik obětoval tu holku co zrovna čte Mistra a Markétku? Kvůli tomu, aby si mohl hrát na nesmrtelného zatratil její život? Kvůli němu to už nedočte?

Šla jsem po ulici. Bylo krásně, trochu chladno, ale krásně. Přes pyžamo jsem měla přehozenou bundu. Bylo kolem půl dvanácté. Lampy pouličního osvětlení mě němě pozorovaly. Určitě neměly ponětí co si o tom půlnoční osamělém chodci mají myslet. Jaké asi bylo jejich zděšení, když tam ti chodci najednou byli dva?
„Eleonoro?! Si Eleonora, viď?“ Běžel mi vstříc. Vybavil se mi ten tichý hlas z knihovny a bůhví proč mě uklidnil. Možná jsem cítila, že mi přinese konec. Ten konec na který jsem čekala a který jsem si z celé duše přála.
S lehoučkým úsměvem sem mu pohlédla do očí. Nechápala jsem, proč se tváří tak vyděšeně a soucitně.
„Tak jo, zlato. Pojď domů. Kde bydlíš?“
Nehnula jsem se z místa. K čemu to potřebuje vědět a proč bych měla jít domů? Nechápavě jsem se na něj zadívala. Trochu zoufale sevřel rty a neklidně se ošil.
„Proč jsi tak nervózní?“ zeptala jsem se ho. Shodila jsem bundu na chodník, shrnula si vlasy, hlavu zaklonila a ohnula k rameni. Zavřela jsem oči a čekala na ten pocit života, který ze mě tryská s mojí krví. Už jsem nemyslela na bolest. Není důležitá.
„Promiň, tohle jsem fakt nechtěl.“ Řekl skoro plačtivě. Strašně jemně se dotkl prsty mého čela. Zamrazilo mě a před očima se mi zjevila bílá mlha. Sesula jsem se k zemi. Byla jsem moc slabá na to abych se udržela na nohou. Zachytil mě. Položil na mě bundu a vzal mě do náruče.

Položil ji na postel. Asi jí neměl zasahovat do myšlenek,když byla v takovém stavu, ale jinak by z ní adresu nedostal.
Posadil se. Pozoroval ji.
A přemýšlel jak ji uzdravit. Existovala jediná možnost – dát jí trochu ze své vlastní krve.
Mistr by ho zabil, kdyby to udělal.
Dominik se hystericky zasmál.
Zabil?!
Zabil?!
Upíra?!
A jak?
Jistě, zničí mu život tím že ho vyloučí ze společenství. Jenže to co teď prožívá přece není život, ne?
A pokud jeho život spočívá v tom, že bude pít krev krásným, mladým holkám? Tohle mu neřekli. Když tenkrát ležel v té nemocniční posteli a přišel Mistr, začal mu tvrdit, že když se stane upírem, zažije nejnádhernější pocity na světě. Neřekl mu, že kvůli těm pocitům bude muset někoho vraždit.
Rozhodl se. Vzal ostrý kuchyňský nůž a skleničku. Vedl řez téměř přes celou dlaň. Krev skápla do skleničky. „Elo?“ podepřel jí hlavu a nechal ji se napít. Položil ji ruku na ústa, aby to nemohla vyplivnout. Pak se znovu dotkl jejího čela – a nechal ji usnout.
Najednou strnul. Na jejím obličeji zanechal krvavé skvrny.
„Co to, sakra?“
Rána na jeho dlani se nezacelila. Došlo mu, že se už nikdy úplně nescelí. To kvůli té krvi, která už není jeho. Teď je součástí Eleonory. A on věděl, že je to správné. Za to všechno. Vždyť jí to dluží. Ráno už jí bude dobře. Možná lépe než jemu.

Nic se mi nezdálo. Tu noc ani nikdy jindy. Prostě to bylo pryč. Teď čekáte, že napíšu, že si nepamatuju jak se to stalo. Pamatuju si všechno.
Slovo od slova, pohled od pohledu.
Uvědomovala jsem si, že mě nechal na pokoji.

Dominik zmoženě seděl u staré fontány v parku. Bylo mu zle. Měl natrhnutý ret, krev mu kapala z nosu a z ruky, na které měl i několik otisků Mistrových prstů. Chtěl mu připomenout jak chutná bolest a povedlo se mu to.
Měl křeče. Ještě nebyl úplný upír. Ještě pořád byl schopný něco cítit. Když z něj vytékala krev, jeho poloupírské tělo se takhle bránilo. Chvílemi tiskl zuby k sobě, aby nevykřikl. Jak dlouho tohle může vydržet? Zavřel oči. Myslel na Eleonoru. Viděl ji stát před sebou na chodníku. Chtěl k ní vztáhnout ruku, ale nešlo to. „Elo…“

Nechal mě na pokoji a sám si tím zničil život. Nevím jak mě tahle myšlenka napadla. Prostě jsem to nějak cítila. Cítila jsem se s ním propojená hlubinami mého podvědomí.
A pak mě zavolal. Říkal mi kde je a co se s ním děje, omlouval se mi z všechno, prosil ať mu odpustím…
Nevydržela jsem to. Nemohla jsem ho tam takhle nechat. Vyběhla jsem z domu ke stanici metra.

Smrt je relativní pojem. Hlavně pro upíra. Upíři neumírají. Žijí dál.
Hýbou vám záclonou, když spíte. Pozorují vás. Někteří krvelačně. A někteří jen závidí život i když jsou mrtví. Upír neumírá. Jeho duše žije dál.
Pamatujte si to až se vám v noci pohne záclona.

Proč musí lézt na takhle opuštěné místa? Já procházky v noci nesnáším, jasné? Nemám tušení jak jsem ho našla, prostě byl najednou přede mnou.
Asi si mě všiml až jsem ho naprosto instinktivně objala. Podíval se na mě. Byla v tom úleva a tiché díky. Držela jsem se ho jako klíště a bála se ho pustit. Chvíli jsme tam seděli na teplém letním nočním vzduchu a pak jsem ho nějak dostala domů. Připadal mi jako opuštěné štěňátko. Třásl se, měl vyděšené oči a nevěděl co má dělat.
A tak jako se štěňátkem i s ním byl jisté technické obtíže. Ne, neudělal mi loužičku na koberec, vážně. Měl ale pořád ty křeče, byl celý od krve a vypadalo to, že mi tu do pěti minut ztratí vědomí.
Já ale věděla co mám dělat. Holky vždycky ví co mají dělat, jsou na to stavěné.
Svlékla jsem ho. Po těle měl rány. Některé nich nevypadaly zrovna nejlíp, ale on za žádnou cenu nechtěl do nemocnice.
Jak chceš. Řekla jsem si v duchu a donesla jsem desinfekci, krytí a další obsah mé relativně dobře zásobené lékárničky.
V tom ho zase chytla křeč. Přetočil se na bok a slabě vykřikl, už to přestával zvládat.
Já se plácla do čela: Někdy mi to holt trvá trochu déle. Otevřela jsem šuplík nočního stolku. Za to vybavení by se nemusel stydět žádný drogový dealer, ale já ty léky sem tam fakt potřebuji.
Našla jsem krabičku diazepamu, injekčního. Diazepam má myorelaxační účinky, což bych si jako chemik měla uvědomit dřív. Šla jsem zpátky k němu. Trošku se vzpamatoval a bleskl pohledem po modrobílém obalu toho léku.
„Trochu si tě oblbnu, jo?“ oznámila jsem mu s úsměvem. Neuklidnilo ho to.
Jak já to dělám, že se mě všichni bojí?
„Neboj, věř mi, bude to dobrý.“ Vzala jsem injekční stříkačku.
„Nemám rád jehly.“ hlesl.
Mluvil úplně vážně.
Kdybych nebyla v téhle situaci, asi bych se zasmála.
„Uleví se ti, musíš to vydržet.“ Políbila jsem ho na čelo. Nevím přesně proč,asi protože mi nikdo nikdy nebyl tak psychicky blízko.
Po té dávce se mu trochu zmlžil pohled a on upadl do stavu silné, nicméně snad přirozené otupělosti..
Bylo půl druhé.
Ráno zmizel.

P.S.
Nechal mi tam lístek. Byly na něm kytičky. A vzkaz do kterého vám nic není, protože byste mu stejně nerozuměli.
Mívám krásné sny, vím že jsou od něj. Sedávám v noci na parapetu, někdy. Cítím vítr, hýbe mi záclonou. Vypráví mi pohádku na dobrou noc. Pohádku o klukovi co se stal upírem a zamiloval se.
A žili spolu šťastně. Navěky. Jinou slyšet nechci.