Čtyři oči 1.díl

Anotace: Zase jen pokus, uvidíme, mno...

Julie

Unaveně znějící hlas komentátora je chvíli co chvíli přerušen křikem a ranami z vedlejšího bytu. No jo, sousedi zase debatují, ušklíbnu se, neboť Novákovi jsou svými hádkami známí po celém sídlišti v našem nevelkém městě. A pekelnou smůlou je, že náš byt je hned vedle jejich. Díky tomu máme nejčerstvější informace z první ruky. Tenké panelové stěny vážně nepovažuji za nějakou extra výhru.
,, Chápeš to?“ Sylva se na mě šklebí z podlahy, kde provádí svou obvyklou sestavu jakýchsi krkolomných cviků, a bradou významně pokývne k televizi, kde právě naši politici nemají nic jiného na práci, než se zuřivě přít už třetí den a volbě prezidenta.
,, Parlament nebo Novákovi,“ odfrknu si podrážděně,“ Všechno to vyjde nastejno!“ S těmito slovy vytáhnu z tašky učebnici dějepisu a nalistuji příslušnou stranu.
,, Hele, nepřeháníš to s tím šprtáním trochu?“ Moje dvojče, se kterým kromě pokoje a příjmení nemám společného absolutně nic, stojí právě na rukou nohama vzhůru a pokouší se udržet balanc.
,, Ty se radši starej o to, ať tady něco nerozflákáš. Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo s Emily?“ Významně pohlédnu na akvárko, kde se krčí huňaté morče. Sklo je už několikrát slepované, o čemž svědčí silná lepicí páska. Tahle škoda se dala napravit celkem lehce, ale co se týká újmy zvířátka, nejspíš to bude horší.
,, No jo,“ Sylva mi dá konečně pokoj a tak se nerušeně mohu ponořit do těch odporných letopočtů, které ovšem naše dějepisářka považuje za nesmírně důležité. Mimochodem, chcete-li znát můj názor, úplně zbytečně.
,, Všimla sis toho kluka vod naproti?“ Překvapeně vzhlédnu. Sestra stojí u okna, nejspíš už se stihla i převléknout, jak zjistím jediným pohledem, páni, to sem se do toho učení musela vážně zažrat!, a mezírkou mezi žaluziemi studuje siluetu paneláku přes ulici. ,, Takovej černovlasej, svalnatej, ……!“ Tyhle problémy bych vážně někdy chtěla mít.
Naši se poněkud sekli, když si troufli na dvojčata. Jsem sice o pět minut starší, ale vždycky jsem byla ta klidnější, vyrovnanější, hodnější, oblíbenější, zatímco malá Sylvinka řádila, kde se dalo. Zatímco ve školce, kam jsme obě chodily společně, já s copánky a v šatičkách, sestřička rozcuchaná v odrbaných kalhotách, protože ráno se vždycky za hlasitého křiku odmítala slušně obléknout, jsem si hrála na písečku, Sylva tahala za ocas zdejší kočku a pokoušela se přelézt drátěnku, aby se dostala na silnici. Krvavé škrábance nebyly výjimkou.
V první třídě to šlo jako na drátkách. Hned 1. září, kdy jsme bok po boku, obě v sukni a blůzičce ( však také to ráno se hádka v našem bytě podobalo debatě u Novákových ) , s vyčesanými culíčky, stanuly ve dveřích školy, se naše cesty rozdělily. Já jsem zcela dobrovolně šla do první lavice, kdežto Sylva prchala na opačný konec třídy, aby na ni učitelka nedohlédla.
A tak jsem se postupem času stala tou oblíbenější, šikovnější, zatímco mé dvojče bylo označeno jako velmi živé a temperamentní dítě s problémy tolerovat a poslouchat dospělé. A právě tohle Sylvě vážně vyhovovalo. V osmé se chytla partičky místních kluků, začala nosit vytahané kapsáře a velká trička, šminek se ani nedotkla. O rok později tak trochu chytla rozum, začala nosit krátké sukně a nakoupila neuvěřitelné množství malovánek. A tak, zatímco má drahá sestra měnila styl podle toho, s jakým klukem zrovna chodila, já zůstávala pořád věrná svému.
Po jednom školním výletu na konci devítky nastala doma pořádná mela. Já s několika spolužáky a spolužačkami jsme to poslední noc drobátko přetáhli s alkoholem a následky na sebe nenechali dlouho čekat. Dvojka z chování mě neminula, ale v té době to byla vážně má nejmenší starost. A když rodiče po návratu spatřili Sylvu, málem omdleli. Z důvodu stejné barvy i délky vlasů si totiž Sylva zašla do kadeřnictví, a tudíž já přijela s dlouhými světlými vlasy, které jsem měla i při odjezdu, kdežto ona s rozcuchaným mikádem tmavých ryšavých vlasů. Tehdy jsem se i já nadobro vymanila ze škatulky hodného a poslušného dítěte a sousedi z celého domu měli poté ještě dva týdny co probírat.
Další prázdniny jsme si každá užívaly po svém. Já jsem si našla přímo úžasného přítele, který byl ovšem ženatý, a z našeho úletu se vyklubal půlroční vztah. Vázat jsme se ani jeden nechtěli, mě bylo tehdy teprve sedmnáct, a všechno jsme ukončili v klidu. měli jsme velké štěstí, nikdo na nic nepřišel, a já si to i tak vyčítala další dva měsíce. Sylva flámovala, kde mohla, častokrát jsem i ze sesterské lásky kryla, když se vracela domů až nad ránem. A takový byl konec prváku.
Obě jsme celkem v klidu prošly dalším ročníkem, já na gymplu, Sylva na místní zdrávce, a po oslavě osmnáctin se nám vrátil ten ztracený rozum.
A teď, v půlce třeťáku, jsme celkem v pohodě. Nehádáme se tak často ( no, i když, mezi námi,…), pilně se učíme na zkoušky a brigády sháníme, kde se dá.
,, Co myslíš, poletí na mě?“ Sylva si obtáhne rty rtěnkou a zkontroluje si kvalitu namalovaných očí.
,, Určitě,“ ujistím ji a zeširoka zívnu. Ten děják je vážně k unudění. ,, Jo, a že ho varuju!“ Zarazí se uprostřed dveří a překvapeně se na mě otočí.
,, A před čím?“ nechá se nachytat. Zazubím se.
,, Přece před tebou ne?“ Pochopí, pousměje se a pak už jen zaslechnu z chodby křik:
,, Vrátím se večer, tak v jedenáct!“ Mávnu nad tím rukou, své sliby, a zvláště pak takovéhle, často neplní. Raději si zajdu do kuchyně pro sklenici džusu, v předsíni popadnu přenosný telefon a z pohodlí svého pokoje nažhavím telefonní linky.

Sylva

Znuděně popotáhnu z cigarety a zachumlám se do bundy. Počasí pod psa, fakt!
,, Neni ti zima?“ všimne si mého chování Honza a galantně se mi chystá nabídnout svůj svršek, i když je mi jasné, že se klepe kosou ještě víc.
,, Ne dík,“ podmračeně vyfouknu kouř a rozhlédnu se po nevelké skupince. Nálada není zrovna nejvřelejší, vlastně ani není divu s pěti stupni mrazu. Přestože jsem na sebe šálu nikdy nevzala, považuju jí za nevzhledný módní doplněk, a já si na módu vždycky potrpěla, teď po její přítomnosti zatoužím. Když totiž kolem projde několik nejistých prvňand zachumlaných až po uši, už mám všeho dost a otráveně típnu špačka.
,, Jdu,“ oznámím suše, přičemž se odpojí asi polovina lidí, tedy především kluků, že, co si budeme namlouvat, a vyrazí se mnou.
Vyučování protentokrát uteče celkem rychle, šest hodin vážně není tak strašných, na odpolední se většina z nás stejně vykašle, na latinu nás to vážně netáhne, zvláště pak mě. Br, při vzpomínce na latinářku Šilhavou se otřesu. Tu starou babinu odjakživa nemám ráda, no, ruku na srdce, však já jsem jí také k srdci nepřirostla. Vypadá, jako by právě vylezla z kabinetu biologie, kde stojí několik ukázkových koster. Není divu, že mi z latiny hrozí reperát.
,, Nezajdem někam večer?“ zajímá se Martina, troufám si tvrdit moje nejlepší kamarádka, když se vyhrneme před školu. Otevřu pusu, abych odpověděla, ale pak si všimnu oprýskaného stříbrného auta na opačné straně ulice a zavrtím hlavou. Martina stopuje můj pohled.
,, Aha, tak si to užij,“ V jejím hlase zaslechnu nepatrnou žárlivost. není divu, můj momentální objev Kamil vážně stojí za to. Julii sem ho sice popsala jako tmavovlasého, svalnatého, skutečnost je ale stokrát lepší.
,, Ahoj,“ vlezu do auta a na uvítanou mu daruji vášnivý polibek. Zazubí se.
,, No ne, tak tohle si dám líbit,“ Pošlu mu vzdušnou pusu a pohodlně se usadím.
,, Tak co máš v plánu?“
,, Co takhle někde posedět, pak zajít do kina a zakončit to všechno u mě doma?“
,, Jo, to zní dobře,“ Vytáhnu mobil, kterým mě k narozeninám obdarovali rodiče ( Není divu, vyprosila jsem si ho za loňské vysvědčení, které kupodivu dopadlo docela dobře ) a naklofu esemesku. nemám sice ve zvyku se doma hlásit, nicméně po zážitku z minulých prázdnin, kdy jsem se doma dva dny neukázala a naši dokonce zalarmovali policii, se podobným trapasům radši vyhýbám.