Čtyři oči 2.díl

Anotace: Díl druhý...

Julie

Když se konečně s baťohem narvaným k prasknutí pracně odštrachám až k domu ( nevím, kdo vymyslel stavět sídliště tak daleko od autobusové zastávky ) a odemknu dveře do našeho nevelkého 3+1, čeká mě další nemilé překvapení. Když pominu ženskou, co mi skoro celou cestu v jednom kuse šlapala v autobuse na nohu a ještě mi vynadala do drzounů, zatímco já ji slušně! požádala, aby své záliby laskavě nechala, učitele, kteří se rozhodli pěkně všem studentům osladit pátek a pytel s písemkami se doslova roztrhl, a tramvaj, jenž mi foukla před nosem a já musela dvacet minut čekat na další, tak tohle mě vážně dorazí. Rodiče jsou sice od brzkých ranních hodin v práci, ale doma, počínaje předsíní a konče koupelnou, jak zjistím po krátké prohlídce, to vypadá jako po výbuchu. Ségřiny věci, přes sukně, trička a mikiny se válejí po celém pokoji, a zrcadla rozházené šminky a rozkopané boty ( páni, ta musela mít ráno vážně na spěch! ) nejsou výjimkou a teprve když celou haldu přenesu ke skříni, kde ji ostentativně nechám ležet na zemi, ať se Sylva třeba zblázní, mám jakous takous šanci dostat se ke své posteli. Klid ovšem netrvá dlouho, přesně za půl minuty zaslechnu v zámku klíče a vzápětí se rozrazí dveře a dovnitř jako uragán, nebo raději tornádo, vtrhne mé dvojče a začne se zuřivě prohrabávat mezi oblečením. A jestli se dosud domnívám, že nezaregistrovala mou přítomnost, záhy mě přesvědčí o opaku, když nečekaně vybafne:
,, Neviděla´s ty moje nový džíny? Vážně je nemůžu nikde najít!“
,, Taky tě ráda vidím,“ ušklíbnu se kysela a na okamžik zalituji, proč jsem přece jen nezůstala na víkend v Praze, ,, Tvoje velectěné kalhoty jsem vážně neviděla a je mi to celkem šumák. Ale docela ráda bych procházela pokojem beze strachu, že se mi něco stane, takže buď laskavě té lásky a ukliď ten bordel!“ Nejenže si z mého sáhodlouhého projevu nic nedělá, ona mě dokonce ani neposlouchá. Právě totiž má napilno pozotvírat všechny své šuplíky u psacího stolku.
,, Tam ty kalhoty vážně nenajdeš,“ ujistím ji a raději zmizím do kuchyně, kde najdu alespoň trochu místa, abych si mohla nerušeně sednout a nemít strach, co mi spadne na hlavu!

Sylva

Místní diskotéka obvykle nestojí za nic, většinou je to jen takový pajzl, kde se sejde veškerá městská populace mezi šestnácti a pětadvaceti. Dneska se ale překonali, barmani se přeochotně otáčejí a dokonce ani DJ nepatří mezi nejhorší. Skupinka lidí, která mě dosud obklopovala, dlouho neváhá a vyhrne se na parket.
,, Hej Sylvo, poď taky,“ lákají mne. Vztekle vytáhnu krabičku s cigaretami a vyrazím ven. na to jejich křepčení mám vážně tak náladu, pomyslím si, když stojím na ulici před vchodem a pokouším si zapálit. Moc mi to nejde, ruka se mi třese a nejsem schopná se soustředit. Asi podesáté překontroluji mobil. Kde ten Kamil je, krucinál?! Slíbil, že mě vyzvedne v osm a nakonec jsem sem musela dorazit sama krátce po deváté. Navíc se ani neozval, nenamáhal se s jedinou pitomou SMSkou. Proč si já musím nabalit vždycky takový pitomce? Kamil, před ním to byl Honza, Kuba, Matěj, …… V nezvyklém zamyšlení začnu přecházet sem a tam a zuřivě popotahovat z cigarety. Přitom oknem mimoděk vevnitř zahlédnu Julii, jak se divoce otáčí na přeplněném parketu. Tohle měl být můj večer …! Potlačím slzy vzteku, řasenku si kvůli němu vážně rozmazat nemusím, a rozhodnuta vyrazit k domovu se vydám na cestu.
,, Nemůžeš dávat pozor, kreténe?!“ Přitom to není chyba dotyčného, to já kráčím rychle se skloněnou hlavou a vrážím, do koho mohu.
,, Sorry,“ ozve se neznámý, ,, Ale to ty se ženeš, jako bys utíkala před popravou!“ Zhluboka se nadechnu, rozhodnuta mu to pořádně osolit, co do mě krucinál reje, když si vlastně uvědomím, že má pravdu a přinutím se zmlknout.
,, Fajn,“ Výmluvně pozvednu ruce a chystám se znovu vykročit směr sídliště.
,, Počkej!“ Překvapeně se na kluka otočím. ,, Můžu tě pozvat na pivo?“ Tak tohle se mi vážně ještě nestalo, srazit se v noci s klukem, co mě pak bude zvát do hospody! i když vlastně … Doma bych se stejně jen užírala a nakonec došla k závěru, že Kamil je vůl a já hloupá kráva, která zase naletěla.
,, Spíš na panáka,“ zahučím výmluvně a vrátím se o pár kroků zpátky.
,, Fajn,“ Sice na něj moc nevidím, ale byla bych přísahala, že se pousmál! ,, Já jsem Standa!“ Podá mi ruku a já ji vděčně přitisknu.
,, Sylva!“ A pak bok po boku vyrazíme zpátky do lokálu.

Julie

Hlavu mám jako jeden veliký střep, a tak jediná účinná možnost je vlézt si do sprchy, pustit na sebe ledový proud a zatnout zuby. A to mě málem zabije! Z koupelny vylezu po deseti minutách, zachumlaná v osušce a s mokrými vlasy. Přitom si nemám vlastně nač stěžovat, včera jsem nepila skoro nic a v jednu ráno jsem se vrátila a okamžitě zalehla. Totéž se ovšem nedá říct o ségře, která dorazila v půl šesté ráno, ve snaze být co nejvíc potichu vzbudila půlku domu a nakonec si ustlala v obýváku na pohovce.
,, No fuj, to je mušinec,“ ušklíbnu se a odhodlaně otevřu okno dokořán. Sylva se jen přetočí a něco neklidně zamumlá, zatímco dovnitř vlétne poryv chladného vzduchu.
,, Mohla bys laskavě vstávat? Je skoro jedenáct!“ Dotčeně pootevře oči a zamžourá.
,, Co blbneš?“ Strhnu z lednice papírek se vzkazem a významně položím ho na konferenční stolek před Sylvu.
,, Rodiče jsou v práci, máme k obědu udělat čínu!“ Ta bezduchá troska na gauči zničeně zaskuhrá. Je mi docela jasné, co musí dělat s jejím žaludkem nejen představa vaření, ale i samého jídla, přesto si však na světici hrát nehodlám. ty časy, kdy jsem její excesy kryla a pomáhala jí pak s domácími pracemi, dávno minuly. To bych dopadla.
Když v kuchyni dotčeně kuchám maso, div že si neokrájím i špičky prstů, konečně se ke mně připojí. Je sice bledá, rozcuchaná a kruhy pod očima jsou přímo výstavní, ale její blbosti opravdu řešit nehodlám.
,, Hele, děláš ty vůbec něco?“ všimnu si přibližně po deseti minutách důležitého faktu, a sice, že pórek, který měl být již v tuto chvíli na malé kousíčky nasypán v misce, stále v celé své kráse trůní na kuchyňské lince. Zato Sylva si zamyšleně zkoumá dlouhé pěstěné nehty, jako by čekala, že jsou kouzelné a připraví oběd samy. Ale musím přiznat, že se mýlím, ten ťulpas totiž vůbec nezatěžuje svou hlavinku něčím tak povrchním, jako je čína.
,, Žiješ vůbec?“ Významně jí zamávám před očima vidličkou a ona sebou překvapeně trhne.
,, No jo, co je zas?“
,, Co to s tebou je?“ Poněkud prudčeji, než sem měla v úmyslu, položím pánvičku na sporák, až to zaduní.
,, Kamil se na mě vybod,“ sdělí mi dvojče neurčitě.
,, Aha,“ zmírním svoji razantnost, ,, Tak to je mi vážně líto!“ Její úsměv, jenž nemá daleko k přirovnání ,, dementní ,, mě však navede na něco jiného. ,, To není to hlavní, co?“ Další povzdech. Natáhnu se po pórku, aby nám tu náhodou nezapustil kořeny, a pustím se do krájení.
,, Tak povídej!“
,, Včera jsem potkala kluka,“ spustí nakonec dost neochotně a pořád jsou jejím hlavním zájmem namalované nehtíky. Nejasně si vybavím s kýmže to včera seděla u baru a lila do sebe jeden panák za druhým.
,, Ten blonďák?“ zkusím to a ona mi mou otázku potvrdí krátkým zamrkáním. Aha, tak odsud vítr vaje!
,, A …?“
,, Co a?“ Náš rozhovor připomíná inteligentní rozmluvu, jen co je pravda!
,, Netvrď mi, že nic nebylo!“ To by ani nemohla být Sylva.
,, Má holku!“ No vida, problém je rozuzlen. Musím si pogratulovat.
,, Tak to máš smůlu, sestřičko,“ Olej začne prskat, a tak na pánvičku vyklopím hromadu masa a trpělivě začnu míchat.
,, To je právě to,“ zaslechnu ji ještě mezi dveřmi u koupelny, načež začne téct voda. jasné znamení, že dialog je u konce. No jo, za dobrotu na žebrotu, že?