Jen náhradnice?

Anotace: 3 část

Bohužel nezůstala semnou. Za dva týdny hned po pohřbu, jsme se museli rozloučit. Já jsem věděla, že nebudu zvládat školu, těhotenství a ještě se starat o sestru, v tom měla Zuzka pravdu. Karolínka, které jsme oznámili, že se stěhuje do Anglie, souhlasila jen s podmínkou, že mě každý týden uvidí, bude jezdit na víkendy ke mně a Vánoce, které jsou za tři týdny bude slavit semnou u mě v bytě. Se vším jsem souhlasila…
„Mám tě ráda!“zašeptá mi do ucha
„Já tebe taky. Uvidíme se za týden zlatíčko. Zuzko dej na ni pozor jestli e ji něco stane..“ obrátím se na sestru, která stojí opodál a vyndává si z kabelky letenky.
„Neboj je to moje sestra dám na ni pozor a za týden ji tu máš“ slíbí mi a už si ji bere, aby nezmeškali letadlo, které je dopraví do Anglie, která se stane pro Karolínku novým domovem.
„Dávej na sebe pozor.Volej piš!“poručím ji ještě a ona přikývne. Naposledy mi zamává projde dveřmi, které se za nimi zavřou a v ten moment propuknu v pláč.
Sestra se kterou jsem vyrůstala 6 let mi najednou odjede do cizí země, bude se tam učit jinou řeč, bude se Zuzkou…

„Ahoj Kači“pozdraví mě na autobusové zastávce Danča s Mirkou, které tam na mě čekají. Psala jsem jim, že přijedu dneska, ať mě čekají, ale nenapadlo mě, že mě počkají na zastávce!
„Ahoj holky, co tu děláte?“zeptám se zmanetě a chci se na ně usmát, což se mi nepodaří.
„Čekáme na tebe“odpoví Mirka a vezme mi tašku, kde mám oblečení.
„Nemuseli jste“zašeptám a podívám se na Danču, která vypadá ztrhaně, ale přesto září.
„My víme, ale říkali jsme si, že menší procházka nám prospěje“ usoudí Danča a vezme druhou, kde vezu do bytečku pár dobrot.
„Díky“poděkuji a společně se vydáme do bytu, který je opravdu daleko od autobusového nádraží.
„Docela zima co?“promluví jako první Danča
„vždyť je prosinec“ zasměje se Mirka „tak musí být zima ne? Jo a kde je ségra?“
„Na cestě do Anglie“zašeptám
„Se Zuzkou?“zeptá se Danča a já přikývnu „kdy ji uvidíš?“
„O víkendu“
„No tak zvládneš to, vždyť to bude jako by byla doma a kdyby něco může přece zůstat u nás!“řekne Mirka až mě i Danču překvapí.
„To je dobrý díky.“poděkuji a už otvírám dveře od bytu, aby holky mohli projít. Položí mi tašky k posteli a Danča se ke mně obrátí
„Mirka to ví, dokonce i Kuba“
„Proč jsi mi to neřekla? Vždyť budu teta, mám snad právo vědět, že budu mít neteř, nebo synovce a Kuba bude otcem ne?“ řekne klidně
„Já vím, chtěla jsem to všem říct sama“řeknu a posadím se na židli, která je nejblíže.
„Sháněl tě tu Kuba několikrát, říkala jsem mu, že nevím kdy se vrátíš, ale dlouho se mu už nevyhneš“prozradí mi Danča.
„Já vím. Prosím Dani, říkej že tu stále nejsem. Miry promiň, ale nejsem připravená na to, abych mu sdělila o dítěti, chci mu to říct, ale až v pravý čas, co té doby tu nejsem“obrátím se na Mirku, která k mému úžasu přikývne.

„Vstávej mamino!“probudí mě Danča svým obvyklým slovem mamino, což mě přivádí k šílenství. Jsme v bytě sice jen tři, všichni všechno ví, ale nemusí tak křiček, jak se říká i zdi mají uši a to v tomhle případě platí stokrát víc!!
„Fuj, co tu smrdí?“začichám, načemž si uvědomím...Danči voňavka.
„Jaký fuj?!“ohradí se hned „čuchni krásně voní“ a aby to fakt dokázala přidrží mi u nosu vršek, který mi obrátí žaludek jako na vodě a v momentě jsem na záchodě.
„Promiň“omluví se mi hned, když celá zelená vylezu.
„V pohodě. Teda měla bych se oblíct co?“usoudím, když mrknu na hodiny v kuchyni. Ukazují po 7 hodině!
„Měla by jsi“potvrdí mou úvahu holky a uvaří čaj i pro mě. Společně posnídáme a vydáme se do školy, kde nás čeká, alespoň podle holek hodně špatných zpráv.
„Začíná sezóna praxe!“ vzdychne Danča, která tohle období tak miluje, že by ho nejraději měnila za vše.
„Super, kam zamíříme teď? Do nemocnice mě netahejte“požádám je a oni přikývnou. Vždycky všechny praxe, které máme na škole, děláme spolu už od prváku, takže teď to výjimka nebude. Nakonec zvítězí školka, která je i blíže k našemu bytečku, tudíž jak pronesla Mirka, si můžeme přispat.

„Kdy vlastně jdeš na další prohlídku?“stará se Dačna, když mě objeví u ledničky, kde zkoumu co je dobrého k snědku, jelikož mám strašnou chuť na něco sladkého a čím víc jím, tím více na mě jde těhotenství vidět!!
„Za dva týdny proč? první týden v lednu“odpovím a hrábnu po mandarince, která je chudina v ledničce sama, tak aby se necítila tak samotná..
„Jen tak, třeba by chtěl jít otec taky ne?“
„No jo, ale to bych musela vědět, kdo ten otec je, abych ho tam mohla vzít!“ řeknu naštvaně a hodím šlupku od mandarinky do koše. ¨
„Kači promiň, ale měla bys jim to říct.“ Promluví mi do duše Danča. Povzdychnu si, vím, že má pravdu, ale copak je to tak jednoduchý? Kdybych věděla, zda otcem je Marek nebo Kuba, neváhám a řeknu, ale takhle nemůžu..
„Já vím“přikývnu a hodím ji půlku mandarinky.
„Necháš si říct co to je?“zeptá se jinak a hodí do sebe měsíček
„Možná“ usměju se na ni „nevíš kde je Mirka?“
„Nevím, šla někam ven. Třeba má opět nějakého borce, co ty víš“ řekne
„To je možný“usoudím a lehnu si ke knize, kterou mám rozečtenou o těhotenství, dozvídám se tam fakt dobrý věci, ale nejhorší věc pro mě byla kapitolka o porodu, kterou jsem přečetla ze všeho nejdřív!
Vyruší mě od čtení zvonek, který ohlašuje návštěvu. Že by si Mirka zapomněla klíče? To je ji podobné fakt! Jelikož je Danča v koupelně a už se tam zase voňá, zavřu od ní dveře a otevřu sama
„Copak si nemůžeš vzít…“větu, která byla určená Mirce nedokončím. Nestojí tam totiž ona, ale můj bývalí přítel!!
„Ahoj“Pozdraví mě „můžu?“ vpustím ho do bytu a zavřu za ním dveře. Rozešli jsme se přece v dobrém, tak by setkání taky neměl být problém, ovšem problém je v mém bříšku, tedy miminko, které se má k světu.
„Ahoj, Mirka tu není jestli jsi přišel za ní“
„Kdo to je?“ zakřičí Danča a výjde z koupelny. Jen co spatří Kubu prohlásí, že má nějaké rande venku a za minutku je z bytu venku. Ani jsem nevěděla, že má něco naplánovaného.
„Co tě tedy přivádí? Chceš kávu?“nabídnu mu a když přikývne, začnu mu ji připravovat. Pro sebe uvařím čaj, káva by mi nesedla.
„Chci si promluvit“ řekne, když před něj postavím hrnek s kávou.
„Dobře“ souhlasím a posadím se naproti něj. „o čem?“
„Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná“ zeptá se přímo.
„Kubo, nebyl na to pravý čas, ale řekla bych ti to!“bráním se hned
„Rozešel jsem se s Denisou, když jsem to zjistil. Zkusíme to znovu?“zeptá se a já se na něj zadívám.
„Nemusel jsi se s ní rozcházet!“protestuji hned a další otázku nereaguji.
„Chci naše dítě, jak vidím, tak se máte oba dobře co?“dodá a podívá se na mé bříško, které vyrostlo fakt o dost.
„No dobře ne, ale dá se to.“ Usměju se na něj. Kubu to zdřejmě přestane na druhé straně bavit a přijde ke mně. Přiklekne si přede mě a položí ruku na mé bříško. Mrně se hned začne protahovat tak moc, až to začíná být bolestivé.
„Nechci to zkusit znovu. Miluješ Denisu, jak jsi řekl, vrať se k ní a jestli ti jde o dítě, choď sem jak chceš, ale k té Denči se vrať“ poradím mu
„Budu za vámi chodit a děkuju“poděkuje. Obejme mě a ani nedopije kávu a už jen vidím jeho záda ve dveřích. Udělala jsem dobře, i kdyby byl jeho otec, má právo na své dítě, ale musí být s někým koho miluje a ne z povinnosti. To mě vždy učila mamka a já se tím řídila a řídit navždy budu..
„Jak jste to vyřešili?“zeptá se mě večer Danča, která se vrátila záhadně minutu po něm, takže mám takový dojem, že celou tu dobu seděla na chodbě a čekala až Kuba odejde!!
„Vyřešili“odpovím jen.
„Ach jo, tady se člověk nic nedozví“vzdychne Danča a šáhne po své mp3 a knížce, kterou čte už po několikáté a dál se ji věnuje.
Mirka se vrátí chvilku po 9, kdy Danča připravuje pro sebe něco dobrého a já ležím v posteli a pokračuju tam, kde mě Kuba přerušil.
„Díky za bráchu“přijde ke mně a posadí se ke mně
„Ať jde za svým srdcem“řeknu jen a dál se na tohle nebavíme. Je mi jasné, že ho sem pozvala Mirka a jsem ji i ráda. Všechno se vyřeší tak jak tak…a teď jen přemýšlet, jak se vyřeší otcovství a budu spokojená…
„Konečně vánoční prázdniny!!“vykřikne Danča, když navečer, no že by se 4 hodinám dalo říkat večer, to se fakt nedá, ale podle tmy jo, opustíme školku.
„Myslíš, že jsi byla tak hodná a dostaneš něco?“zeptám se ji se smíchem.
„No to si piš! I kdybych toho ježíška měla…“zamyslí se „nevím, co“
„Tak pojď ty ježíšku!“řeknu. Popřejeme si s Mirkou hezké Vánoce, šťastný nový rok a s Dančou se vydáme na zastávku, jako každý pátek. Cestou se na moje přání stavíme v cukrárně, kde si koupím čokoládu a jdeme na zastávku, kde hodláme mrznou ještě deset minut. Do kavárny se mi jít nechce, zvlášť s bříškem, kterého si všímají i ve škole víc, takže mrzneme s dalšími lidmi, které od vidění znám. Jezdívají s námi každý pátek.
„Jo málem jsem zapomněla, něco pro tebe mám“ řekne Danča a začne v tašce, kterou veze mamce něco hledat. Vyloví to, je to pěkně zabalení dáreček, který mi hned podá, ale se slovy „až doma“
Autobus, který má vždy zpoždění nás překvapí, když přijede na minutu přesně. Rychle vezeme tašky a hrneme se ke frontě, která se mezitím u něj utvořila. Danča se tam hned procpe, já počkám až se vše uklidní a teprve nastoupím já. Danča sedí hned na začátku, tudíž ji nemusím složitě hledat. Posadím se vedle ní a oddychnu si.
„Kdo tě bude čekat na zastávce?“zeptá se zvědavě
„Marek s Kájou. Volal mi, že ji vyzvedne a počká na zastávce s ní. Neměla jsem nic proti“ pokrčím rameny a zbytek cesty probíhá v tichu. Mě ticho znervózňuje, ale teď mi vyhovuje, tudíž mi srovnávám myšlenky. Celou cestu promluvíme jen pár slov, zbytek strávíme naprosto v klidu.
„Kači!!“ozve se hlásek mé sestry, které mě čeká na zastávce, jak bylo domluveno. Položím tašku a vezmu ji hned do náruče. Dva týdny jsem ji neviděla a teprve za ty dva týdny jsem si uvědomila, jak moc ji mám ráda a jak mi chybí!!
„Karolínko,“zašeptám a přitisknu ji k sobě ještě více. I pes bundu cítím, jak pláče asi radostí, že se opět vidíme a musím přiznat, že ani já nemám k pláči daleko.
„Chyběla jsi mi“šeptne mi do ucha a jen co to dořekne mám oči plné slz. Marek stojí opodál, docela i divné, vždycky tu byl s Karolínkou a čekal na mě stejně rád jako ona, ale teď stojí raději dál.
„Pojď pojedeme domů“řeknu. Zvednu tašku a Karolínka mě hned chytne za ruku, jako by se bála, abych ji neutekla!
„Ahoj“pozdravím Marka jako první a neujde mi jak se dívá. Jeho pohled je veselí smíšený se smutným, radostný, nervózní..
„Ahoj“pozdraví mě neobvykle tiše.
„Co se děje?“chci hned vědět, když se vydáme na parkoviště za rohem,
„Něco ti musím říct“ řekne. Je to tady, věděla jsem to, že v tom nebude nic jiného, než jedna věc, která podle toho jak se tváří, bude bolet.. ne jeho, ale mě.
„Hanka se rozešla s bratrancem a my to chceme zkusit znovu. Děkuju za pomoct myslím, že se vše povedlo takže fakt díky Kači“řekne. Zírám na něj minutu, dvě, tři pak se vzpamatuji a místo, abych mu nadala, křičela na něj, udělala mu scénu, mu popřeju hodně štěstí!!!
„Díky“poděkuje a já s bolavým srdcem usednu do auta, kde se hned obrátím na druhou stranu od něj, aby neviděl můj obličej, který pokrývají slzy a jako by se jim vůbec nechtělo přestat!!
„Jak bylo ve škole?“zeptá se Marek, když vyjedeme z města a řítíme se po dálnici domů.
„Šlo to všechno v pohodě“ pokrčím rameny, ale nepodívám se na něj. Karolínka, která sedí v zadu očividně postřehla změnu v mém chování a tak sedí ani nemukne, skoro ani nedýchá jen aby nevydala hlásku.
Když konečně uvidím panelák, kde bydlím uleví se mi. Konečně doma, pomyslím si. Karolínka, která celou cestu nepromluvila, promluví.
„Jsme doma!“
„Díky za odvoz“poděkuju Markovi a vystoupím z auta. „Karolínko, běž dovnitř honem, vezmu si věci a přijdu za tebou za chvilku“obrátím se na ni, když zjistím, že začíná pršet. Podám ji klíče a ona se nadšeně rozběhne dovnitř. Mlčky vezmu její i svou tašku a chci se vydat dovnitř, ale Marek mě chytne za ruku a zadrží.
„Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně“
„Jsem v pohodě. Nedělej si starost. Nic já půjdu dovnitř začíná fakt dost pršet. Pozdravuj Hanku měj se čau“rozloučím se s ním rychle a rozběhnu se do paneláku, jelikož se rozprší více.
„Kájo, víš co teď uděláme?“řeknu, když potkám svou sestřičku na chodbě jak na mě nedočkavě, celá šťastná čeká.
„Ne“přizná se. První než ji to řeknu se podívám do lednice a ta když mě nezklame, teprve teď oznámím Káji, co budeme dělat.
„Musíme jet nakoupit. Nic tu není, takže si zase obleč bundu a pojedem hned.“řeknu. Hned šáhne po bundě, já po peněžence v tašce, sbalíme igelitky sebou a vydáme se ven do deště. Odemknu auto, které je skované v garáži vedle paneláku a obě si tam rychle sedneme.
„Honem pojď“vyzvu Káju, když popadnu košík a rychle se rozběhneme do obchodu. V obchodě je naštěstí teplo, takže se tam trochu při nákupu ohřejeme.
Na to, že čekám miminko za pět měsíců jsem v plné síle. S Karolínkou projedeme celý obchod a než se nadějeme máme košík plný, že mám strach, abych to měla čím zaplatit!!
„Už neprší!“řekne radostně Karolínka, jen co výjdeme z obchodu a zamíříme k autu.
„To je dobře“oddychnu si. Nákup máme skovaný hned a konečně domů, kam se tedy moc těším.
„Co Anglie?“zeptám se doma, když nákup začnu zaskládávat.
„Hm, ušlo to tam“řekne spíše vyhýbavě.
„Co? Nelíbí se ti tam?“chci hned vědět a podám ji čokoládu, kterou chtěla. Hned ji rozbalí a kápne božskou.
„Ne nelíbí. Chci zůstat s tebou Kači, prosím. Neposílej mě tam už!“řekne a skoro se rozbrečí!
„Jakto? Je něco se Zuzkou? Mám s ní promluvit?“
„Ne, prostě tam nechci!“řekne a rozbalí čokoládu, kterou když mi nabídne hned odmítnu. Nemám na sladké teď chuť.
„Dobře, po Vánocích zavolám Zuzce, že zůstaneš semnou, přestěhujeme se do Zábřehu ke mně do bytu, najde se tam škola a budeš chodit tam.“nabídnu ji a ona hned souhlasí.
„Kdy se ti narodí miminko?“chce hned vědět, když se posadíme večer u televize, kde dávají pohádku, na kterou se chceme dívat.
„Kolem května až června“usměju se na ni
„Už víš co to bude?“
„Nevím, ale tak snad mi to doktor poví. Chceš to vědět co?“zeptám se a ona s úsměvem přikývne. „tak kvůli tobě si to říct nechám“
„Marek ví, že bude mít miminko?“ptá se dál.
„Ne neví a nechci mu to říct, takže ani ty mu nic neřekneš!“řeknu hned a ona tedy odpřísáhne, že nic nepoví. Snad mu nic neřekne, nevím zda-li ji můžu věřit, ale tak snad ano.
Jen co skončí pohádka, Karolínka si lehne do pokoje a v momentě spí, takže mám čas na vzpamatování z velké noviny, jakou mi oznámil Marek.
Opřu se v kuchyni o linku, po které sklouznu na zem, kde se hned rozbrečím. Panebože, proč se vždy zamiluji do někoho, kdo mě jen využívá?! Proč jsem byla tak pitomá?! Proč?!!

„Vstávej!“vzbudí mě sestra. Podívám se na budík, který s bídou ukazuje půl 7!! To jsou teda prázdniny, pomyslím si a vezmu ji k sobě do postele.
„Co se děje, že jsi tak brzo vzhůru?“zeptám se a zavřu znovu oči.
„Mám hlad“ řekne až mě rozesměje.
„Karolínko, v ledničce něco je, tak si vezmi co chceš jo? Na mě je brzo, takže určitě to zvládneš sama, že jo?“ mrknu na nic a ona souhlasí. Vyskočí z postele a já nechápu, kde se ten elán v ní bere. Tak brzo by nevyhnali nikoho, ale mou sestru ano, tu jedinou.
„Chceš čaj?!“zakřičí na mě z kuchyně a pro mě je to jako pokyn vstávej a uvař mi ho. Odhodím peřinu, obleču ji župan, ve kterém je mé bříško výraznější a vydám se k ní do kuchyně.
„Já ho uvařím“řeknu a už ji beru konvici z ruky, když vidím, jak voda, kterou měla nalít do ní, stéká po lince na zem.
„Díky“poděkuje a s úlevou mi ji rychle podá. Slyším, jak otvírá ledničku, kde šáhne po svém oblíbeném jogurtu a posadí se s ním za stůl.
„Jak ses vyspala?“zeptá se s plnou pusou
„No moc dobře ne, ani nevím, kdy jsem usnula, ale dost pozdě myslím“řeknu a posadím se vedle ní, kde společně čekáme než konvice ohřeje vodu.
„Co máš v plánu dneska?“zeptám se ji, když si k ní opět přisednu tentokrát i s hrnečkem čaje.
„Půjdu za Terčou jestli můžu, volala jsem ji, že bych se stavila“pokrčí rameny a odtancuje do pokoje, kde se určitě hodlá převléct. Měla jsem pravdu za chvilku se objeví po mém boku oblečená
„Není brzo na návštěvu?“zeptám se při pohledu na hodiny
„Je“souhlasí „ale v televizi běží spousta pohádek tak se budu dívat“
„Aha“ Pokrčí rameny a zapne si televizi v obýváku, kde najde svou oblíbenou pohádku a už ji jen slyším, jak se směje, což je dobré znamení.
Vytáhnu z ledničky sýr, kterým si hodlám namazat rohlík a s celou svou snídaní, která obsahuje čaj, rohlík, nějaká ta zelenina. Přisednu si k ní a začnu snídat u pohádky, tak jako jsme to spolu dělali každé Vánoce. Bohužel to bylo vždy ve třech, teď jen ve dvou. Nebo že bych se mýlila? Ne určitě je to ve třech.
Od dívání nás vyruší zvonek, který ohlašuje návštěvu, která se k nám dostaví.
„Otevřu“nabídne se Karolínka a už utíká na chodbu. Na to, že je půl 8, jsem žádnou návštěvu nečekala, ovšem tahle potěší i zastraší.
„Ahoj“pozdraví mě Marek
„Ahoj, co tu děláš tak brzo?“zeptám se hned zmanetě a neujde mi pohled na bříško, ve kterém jde až moc vidět moje těhotenství, které jak se mi zdá už neutajím.
„Musel jsem tě vidět“zašeptá
„Karolínko co Terča? Neříkala jsi, že k ní půjdeš?“zeptám se hned pohotově sestry, která nezpustila z Marka oči.
„Jo říkala, vlastně už bych mohla jít“souhlasí asi ji zřejmě došlo co od ní teď chci, takže se okamžitě sbalí a s mrknutím na mě odejde! Že by jen ta malá potvůrka věděla něco, co já ne?!
„Tak co si přeješ? Chceš kávu? Čaj?“nabídnu mu po chvilce ticha.
„Čaj díky“řekne a jde semnou do kuchyně, kde mu čaj připravím.
„Tak co tě přivádí? Myslela jsem, že budeš se svou přítelkyni“ řeknu a snažím se, aby hlas zněl normálně.
„Jsem s ní“ odpoví a chytí mě za ruku.
„Cože?“zeptám se nechápavě.
„Moje přítelkyně jsi ty, ne Hanka“ vysvětlí mi „ale vidím, že ty jsi stále ještě s Kubou co?“
„Proč myslíš?“
„Čekáte spolu dítě?“
„To dítě není jeho“řeknu
„Takže? Moje?..“zeptám se váhavě a já se smíchem přikývnu.
„Tatínku“řeknu se smíchem což se rozesměje už i on. Vezme mě do náruče a obejme mě.
Musím takhle lhát? Vlastně bych i nemusela, kdybych nějak přišla na to, jak se dozvědět kdo je otcem. Nejspíš je to, ale pravda, takže mu nelžu, ale co když ano a otcem je Kuba? Co pak? Ach jo, další věc, která se musí co nejdříve vysvětlit, ale zatím budu mlčet, nějak se to už udělá…
„Právě jsem dostal nejkrásnější vánoční dárek“usměje se na mě a dlouze políbí. Kéž bych nekrásnější dárek dostala i já, napadne mě.
„Jak to je tedy s Kubou? Jste spolu?“zeptá se jakmile mě pustí.
„Nejsme. Chodí s nějakou svou spolužačkou, klape jim to“odpovím a jde vidět, jak si oddychl.
Měla jsem tedy nakonec pravdu. U vánočního stromečku nebudeme jen my dvě s Karolínkou. Přibil i Marek s rodiči, s kterými se vlastně už znám. Byli na mámině pohřbu, takže tu není žádný problém.
„večeře je skvělá“pochválí ji Markova matka
„Díky“poděkuju a pustíme se do večeře. Všem podle všeho velice chutná dokonce i sestře, která má svou porce nejmenší tudíž i nejdříve snězenou a nedočkavě vyhlíží ježíška, na kterého se strašně těší. Po večeři je ještě nervóznější a teprve když se na ni usměju a přikývnu rozběhne se ke stromečku, kde se ty dárky rozmnožili!!
„Rodičům se líbíš“zašeptá mi do ucha Marek a pohladí po bříšku. Mrtě to ucítí a začne se v něm vrtět až mi to působí trošku bolesti.
„Kači!!“vykřikne Karolínka od stromečku takže se za ní vydáme. Posadím se vedle ní a vezmu si dáreček, který mi podá. Je na něm napsáno mé jméno, písmo mi je povědomé…Danča. Dančin dáreček. Čekala bych všechno možné, ale to co vybalím je i na mě moc. Uvnitř je krásné plyšové medvídě a jedna krásná bíloučká soupravička.
„Od koho to je?“ptá se hned zvědavě Karolínka, která si medvídě prohlíží.
„Od spolužačky“vysvětlím a hned ji medvídka vezmu se slovy ať rozbaluje dál své dárky. Šáhne po dárku, který jsem našla u mamky ve skříni. Bohužel byl zabalený, takže nevím co v něm je, budu stejně překvapená jako ostatní.
Karolínka vybalí mp3, kterou si tehdy tak strašně přála, jde na ni vidět radost, ale i smutek.Postupně dárky začnou řídnou, sestra má jako každý rok dárků nejvíce, přes oblečení, hračky, mp3.
U mě se mezitím objevují samé věci pro dítě, od soupraviček, po láhve a dokonce i knížky jak pečovat o miminko, kterou mi dala Markova matka s manželem. Od mamky dárky jsem si skovala do skříně a hodlám je vybalit až na to bude čas. Teď na to není..
„Chtěla jsem dostat jen jeden dárek“svěří se mi Karolínka pozdě večer v koupelně, když ji napustím vanu.
„Karolínko, já vím moc dobře co jsi chtěla dostat, ale musíš se smířit s tím, že maminka se už nevrátí, ale jestli ji chceš mít stále u sebe, tak vím kde ji najdeš“
„Kde?“zeptá se
„Ve svém srdci. Při každé vzpomínce tam bude, vždy když ji budeš hledat tak ji najdeš tam“ odpovím
„Opravdu?“
„Opravdu, to mi můžeš věřit“slíbím ji.