Černá panna

Anotace: Smrt - spása nebo hřích?

Příběh vypráví o dívce, která vyrůstala v pochmurné a světlem zapadlé vesnici. Děj se odehrává v Norsku koncem 19. století. Otec alkoholik a psychicky labilní, hysterická matka vychovali svého jediného potomka – dceru Sirael. Pro tuto dívku byl život snad jen přežitkem určitých okolností. Její život se jí od malička proměnil v noční můru. S otcem promluvila jen tehdy, když jí nakázal, aby mu podala ještě nedopitou láhev nějakého bezbarvého, páchnoucího hnusu. Ale její kontakt s otcem byl bez pochyby lepší, než její spřízněnost s matkou. Její macecha jí neustále nakazovala a shazovala před ostatními. Prý, že to není její dcera. Líné stvoření, které jí sám ďábel vmetl pod práh domu. Byla pro ní tyran. Dá se říct, že Sirael byla takové plaché děvče, které snad ani mluvit neumělo. Dívka žila v neustálém stresu, vidět jí se slzami v očích byl každodenní jev a své problémy řešila nejčastěji útěkem z domu.

Jejich dřevěný přístřešek byl postavěn na odlehlém místě od vesnice. Nacházel se za řekou, na místě, kde se začal rozpínat houževnatý, mlhou osídlený, hříšný les. Tato část dědiny byla silně oddělená od zbytku, již tak zapadlé, světem odřízlé vesnice. Prostředí jsem takto vnímal snad jen já – přistěhovalí klučina z kočovné rodiny západního Irska. Zábavy tu opravdu moc nebylo. Kolem dokola stálo šest polorozpadajících se příbytků nemluvných vesničanů. A ten můj se nacházel mezi již zmiňovaným obydlím Sirael a její zvláštní rodinky a domem Arvida – chladného vůdce této části vesnice. Byl to nepříjemný a panovačný chlápek. Právě proto mě asi zarážela jedna věc. Totiž byl vždy jediný, kdo za ubohou holčinou přicupital s útěchou.

Celé toto okolí bylo silně křesťansky založené. Sám Bůh byl soudcem této vesnice a vše se mělo točit kolem něj. A my všichni měli být jen jeho loutky. No, a jeho velké divadelní představení se teprve chystalo.

Byl právě listopad roku 1892, když mě vzbudil silný řev dívky, kvílící se z protějšího domu. Dlouho jsem čekal až ta chudina znovu vyběhne s pláčem ven. Zhruba po hodině čekání se otevřeli dveře a dívka nejistým krokem vystoupila ze dveří. Na bílých šatech se pomalu rozpíjela červená barva. Hned jsem pomyslel na to nejhorší. Ano, byla to krev. A taky její. Avšak náhle potom, co jsem jí viděl do tváře, jsem se skutečně zděsil. Měla po celé hlavě patrné stopy matčino násilnosti. Po té se znovu otevřeli dveře – matka v hysterickém záchvatu, s ještě zakrvavenou tyčí v ruce, zakřičela na dceru: ,,Hej, čarodějko – zabila si svého otce“. Otec však zcela patrně zemřel na infarkt poté, co jeho tělo nevstřebalo tak velké dávky těch smrtících tekutin. Sirael bylo tehdá 13 let. No, a mě 19. Na celé této situaci mě vždy zarážela ještě jedna věc – a to byl ten hnusák Arvid. Již dříve jsem si všiml, že když dívku utěšoval, vždy si na ní sáhl, se zvláštním výrazem (jakoby chtíč předčil jeho osobu) se pousmál a celé jeho tělo se prapodivně roztřepalo. Dívka se ho zcela jistě bála a vracela se tak častěji a častěji do ztemnělého lesa. Bál by se ho snad každý a obzvlášť dívka, která se do kontaktu s žádným mužem nikdy nedostala. Začala se bát lidí a zvláště fyzického kontaktu s nimi. Netrvalo dlouho a ten bídný červ Arvid jí začal hledat už i tam. Od té doby, jako by vše trochu potichlo – Sirael jsem už vídával jen zřídkakdy. Musím se přiznat, že i já jsem jí občas sledoval a věděl jsem, které místa v lese jsou jejím příkořím. Ale dívka nikde. Snad jsem jí spíš jen slyšel než-li viděl. Podařilo se mi jí krátce spatřit asi jen pětkrát. Les byl hodně temný a dívka do černých šatů oblečena. Díky těmto šatům vesničané uvěřili nesmyslným blábolům její matky, že má dceru čarodějnici. Ale dcera byla chytrá – šaty jí v lese dělali neviditelnou a Arvid neměl šanci.

Zhruba o 3 roky později jsem dívku našel. Ležela v lese na zemi a byla asi přiotrávená houbami, které museli tvořit její každodenní stravu. Dlouho jsem neváhal a s omráčeným, ubohým stvořením se vrátil zpět domů. A jak již jsem řekl, bylo to zhruba o 3 roky později, takže někdy koncem listopadu. Venku bylo chladno a tak jsem zatopil v krbu, dívku položil do postele a pečlivě jí zakryl pod napěchované peřiny. Když se probudila, chtěl jsem jí jen podat čaj, který jsem uvařil speciálně pro ní. Ona se však lekla, začala zmateně pobíhat po domě a pak mi prorazila dveře a utekla zpět do lesa. A já? No. Já se v ten moment zamiloval.

Od této události se stalo něco zvláštního, něco nečekaného. Něco, co mě mile překvapilo a potěšilo. Totiž Sirael se den co den (vždy k večeru) vracela k mému obydlí. Snažila se být nenápadná, ale já jí vždy viděl. Trvalo to skoro čtyři měsíce, když pak najednou nic. Jako by se po ní zem slehla. Osudného rána, které následovalo za večerem, kdy jsem jí spatřil naposled, jsem na zemi ve sněhu před mým domem objevil krvavé stopy. Tato sytě rudá barva vedla až k příbytku Arvida. A mě se shodou okolností ztratil nůž, který jsem měl s vnější strany dřevěné chatrče připevněn. Nechápal jsem to, ale i přes to jsem si vše nějak domyslel. Znovu jsem myslel na to nejhorší, ale nechtěl si to připustit. Přece mě nemohla opustit – to mi nemohla udělat. Sténal jsem den co den.

Čas letěl, jak voda a já byl na tom stále hůř. Jediné, co v tomto období mohlo předčit pocity mé vášně a lásky, byly stavy silné deprese. Když pak za mnou náhle přišel Arvid a vlastně poprvé se mnou promluvil. Řekl: ,, Nehledej jí, je mrtvá“. ,,Je v nebi – jen tam jí bude dobře“. Ucítil jsem bolest. Nepopsatelnou bolest. Snad jako by mi hořící šíp srdcem proletěl. Měl jsem chuť ho zabít, ale nezmohl se na to. O pár hodin později jsem se donutil vyjít alespoň ven na vzduch. Myslel jsem, že mi to chladno snad trochu pomůže a pročistí, již tak bezradně ochabující mozek. Avšak bylo to jen horší a horší - odešel jsem zpět do mého dřevěného obydlí a zničil vše, co mi přišlo pod ruku. A pak se mi hlavou začala honit ona osudná myšlenka. Byla to smrt, kterou jsem prosil, aby přišla. Přišla a osvobodila mě před tímto trápením. Nemohl jsem na ní přece čekat věčně a tak jsem šáhl po nejbližším ostrém předmětu. Byl to myslím srp, který jsem si přitiskl k zápěstí a pak prudce škubnul. A konečně – zubatá přišla. Byl konec. Konec mého trápení. Konec mého života. Konec všeho? Ne – to bohužel ne. Příběh vám dovyprávím.

Nevim, jak je to možné, ale jelikož jsem se dostal na ono místo, vše jsem stále pozoroval. A ať chtěl či nechtěl, viděl jsem všechno. Nemohl jsem se tomu bránit. A tak jsem viděl i to, že Sirael je naživu. Nikdy jsem si již nedokázal vysvětlit, co se onoho rána skutečně stalo, čí to byla krev a proč mi Arvid lhal.

A pak se to stalo. Přišel závěr božské hry. Poslední představení. Byl večer – srpen roku 1897. Unavená dívka v černém právě upadala do spánku, když Arvid, bezcitný a chtíčem to nenasytný člověk měl potřebu ukojit své chouťky. Zezadu k ní přistoupil, pravou rukou jí přidržoval na zemi a v ruce levé držel nůž. Nůž, kterým jí vyhrožoval, že jak se bude bránit a vzpírat, tak že ho na ní bez váhání použije. Dívka poslouchala. Ale jen chvíli. Když jí ten ohava zvednul sukni, Sirael se vzepřela, Arvida povalila na zem a nůž mu zarazila do hrudníku. Poslední slova, které Arvid vyřkl byly: ,,Né, né ty černá kryso, černá panno, né“. Bylo už pozdě. Černá panna měla nůž již v pohybu a tak byla čepel již ponořena do bezcitného, studeného těla starého muže. Mně se ulevilo. Ale u ní byl opak pravdou. Nedokázala si odpustit, že je vrahem. Nedokázala s tím asi žít. Denně sedávala v lese u mělkého potoka, poblíž místa, kde se poslední událost odehrála a právě zde zpytovala svědomí. Ptala se mě, kde jsem. Prosila mě, abych přišel. Řekla mi, že mě miluje. Jenže mě to rvalo srdce. Byla to ta nejtěžší rána, která mě kdy zasáhla. Bolelo mě to opravdu silně. Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem jí odpovědět, nemohl jsem nic.
No, a ona? Má Sirael? Ona nešťastná si uvědomila něco, jako já tenkrát. Nebyl jsem tu a ona neměla důvod tu zůstat. Tak jako já, i ona začala přivolávat smrt. A pak vzala do ruky opět to ostří. A načala tak poslední dílo zkázy tohoto slzy i krví prolitého příběhu. Začala se řezat. Ač její ruka byla zbavena snad veškeré fyzické síly a celé tělo bylo v prudce sekavém pohybu, nůž v dlani svírala zcela pevně. Ostří tedy přiložila na zápěstí, přesně tam, kde modrá barva žíly, tep i třepot spjat se strachem byly nejsilnější. A jemně nožem posouvala tam a zpět. A ono ostří se brzo vštěpovalo hlouběji a hlouběji. Svůj pohyb začla náhle zrychlovat. S každou ranou se její bolest zmenšovala a rány byly hlubší a hlubší. Když pak najednou povolila s rychlého tempa, nadechla se a…. A…. A já svolal vší silou, aby se nevzdávala. Ale jestli to slyšela, to nevím. V tu chvíli se mi vše zatemnilo. Přestal jsem mít schopnost pozorovat okolí. Od té doby nevidím nic, než černo. Nevím, jak to dopadlo. Nevím, co s ní je. A nevím už vlastně nic. Trpím a čekám, jestli se někdy trápit přestanu. Zda mé slepené víčka se ještě někdy znovu otevřou a já se dozvím pravdu.