Oni a Tell-5.část

Anotace: I přesto, že jsem tento příběh ukončila, jsem se po několika reakcích rozhodla napsat pokračování, takže tady je...

Uběhlo přece jen trochu času od doby, kdy se to tak nějak vše rozuzlilo, já zůstala s Tomáškem, bydlím s ním v jeho bytě i přes reptání mých rodičů.
Ze začátku bylo všechno tak růžové a barevné, tolik zamilovanosti a něhy...
To byl ovšem začátek, mezi mnou a Tomem vznikla obrovská řeka s přehradou, každý jsme na jednom břehu a sobě se vyhýbáme i pohledem, do té řeky se ukládá vše, o čem nemluvíme a situace se neustále vyhrocuje také tím, že jsme spolu sice spali, ale jen párkrát a já nevím proč, ale mám dojem, že ze začátku to bylo tak procítěný a prožitý a teď??? Jako by ho to se mnou vůbec nebavilo.
Holky tvrdily, že si určitě někoho našel, ale tomu nejsem ochotná věřit. To by mi neudělal! Určitě ne...
Co to je za zvuk? Ach, to se Tom vrací domů ze školy...
„Ahoj Tomášku, tak jaký byly přednášky?“ přivítám ho.
„Nic moc, děsně nudný.“
„Aha,...“
Tak opět nic, tohle byla naše úžasná každodenní konverzace.
„Poslyš, co je to za zvláštní vůni?“ optám se ho opatrně.
„Cože, jakou vůni?“nepřítomně mi odpoví otázkou.
No line se za tebou, tak se tě ptám...“ řeknu nervózně a přistoupím k němu. Tom viditelně taky znervózní, cítím, že je rozrušený, chce mě políbit, ale...
„Tome! To je dámská voňavka!“ rozčílím se.
„Prosímtě, zas mi tu budeš dělat hysteráky? Na to nejsem zvědavej, dobře víš, že nikoho nemám.“
„A proč z tebe teda je cejtit dámská voňavka? To mi teda vysvětli!“
Jeho výraz chvíli vypadá, jako by usilovně přemýšlel, ale stačí chvilka a změní se na hluboké uspokojení.
„Fajn, jak chceš, je to voňavka mojí profesorky.“ řekne klidně, zato já zuřím dál.
„Aha! Dává ti soukromé hodiny?!“ pronesu ironicky, snažím se ovládat, ale uvnitř mě to vře.
„Ale prosímtě, jsi paranoidní, pozvala si mě do kanceláře, aby mě pochválila za seminárku.“
„Ach...Tome já, nezlob se, já to tak nemyslela, nevím, co to se mnou je...“ rozpláču se.
Tom se zatváří dost překvapeně, nestává se totiž často, že bych se dala do pláče. Chvíli vypadá, že si ke mně sedne a bude mě utišovat, vzápětí se ale zatváří velmi podivně. Jeho pohled mi ukazuje smutek, bolest, překvapení a...VINU?!
Ne, to není možné, jen si to namlouvám. Přece mě miluje. Tom se na mě ještě chvíli dívá a hned nato odejde, už zase...

„Ahoj Ricky, ty moje zlato.“ řeknu zvesela do telefonu.
„Jé, nazdár, už jsem tě ták dlouho neslyšela a neviděla.“ odpoví kámoška také se smíchem.
„Já tebe též, tak něco naplánujem ne?“
„Proč ne, co třeba zítra u Monkeyho, například v osm?“
„Dobře, už teď se nemůžu dočkat. Zatím pá.“
„Ahoj.“ uslyším jen a pak se z telefonu ozývá už jen tútání, které mi oznamuje, že kámoška se již od telefonu nejspíš vzdálila.

Na Toma čekám dlouho do noci, nakonec to však vzdám a jdu spát.
Ráno, když se vzbudím, najdu na stole pouze vzkaz:
DOBRÉ RÁNO ZLATO, MUSEL JSEM VSTÁVAT BRZO, TAK SE NEZLOB, NECHTĚL JSEM TĚ BUDIT, UVIDÍME SE VEČER.=) TOMÁŠ.
Tenhle vzkaz ě ovšem natolik dopálí, že mu pod to zlomyslně napíšu:
AHOJ MILÁČKU, VEČER UŽ NĚCO MÁM, UŽIJ SI TO VE ŠKOLE A K VEČEŘI SI UDĚLEJ CHLEBA. TVOJE TELLY.
Toť vše a já jsem náležitě uspokojená.
Celý den se opravdu nudím, takže se během chvilky rozhodnu zajít k Mírovi. A to je další věc, z Mirka se stal můj nejlepší kamarád, zapomněli jsme na vše, co jsme si provedli a opravdu si rozumíme.
„Nazdárek, tady Tell.“ sdělím líně do kecafonu na paneláku, kde Mirek bydlí.
„No ahoj.“ řekne Mirek udiveně. „Pojď nahoru.“ dopoví to a pustí mi bzučák.
Rychle vyběhnu schody a zazvoním na jeho byt.
„Ahoj, pojď dál, moc rád tě vidím.“ směje se na mě Míra.
Odpovím mu také úsměvem a vejdu. Povídáme si bez přestávky, nejrpve u čajíku, potom k kafe a nakonec si spolu dáme skleničku vína. Dobře se bavím, takže si pochopitelně vůbec nevšimnu, že už je tak pozdě.
„Páni, už musím jít!“ vykřiknu najednou.
„Kam bys chodila prosímtě? Pěkně tu se mnou zůstaneš.“ řekne nejprve zděšeně a poté na mě hodí prosebný pohled. Musím se smát, když ho vidím.
„Poslyš, já ale musím, slíbila jsem to. Jdu s Ricky do jednoho podniku......a vlastně, co kdybys šel taky?“
„No už jsem se bál, že to neřekneš. Moc rád půjdu.“
Po tomhle se oba smějeme, rychle se oblékneme a vyrážíme.

Celý večer proběhne v suprové náladě, všichni se smějí, tancují, pijí a baví se.
Míra s Ricky si rozumí na můj vkus možná až moc, ale přesto mám dobrou náladu, dokud...
„Tell, kde jsi?!!“ vybafne na mě Tom z telefonu.
„Jsem v jednom podniku s kámošema.“ odpovím klidně.
„Cože? Aha, no, ale už pojď domů.“
„Ale zlato, já se tu skvěle bavím a domů se mi ještě opravdu nechce, takže...“
Nestihnu ani domluvit a slyším jen zlověstné pípání telefonu...

„Tome? Jsi doma?“ No jak jinak, zas tu není.

Tom se vrátí nad ránem, tentokrát však na něj čekám a zlostné myšlenky a ošklivá slova mi v hlavě víří jako tornádo.
„Kdes byl?!“
„Pryč a nechápu, co se staráš, taky sis vyrazila s bejvalym!“
„Dobře víš, že jsem spolu nikdy nic neměli!“
„Ale stál o to! A to stačí, nechápu, proč by ses s ním měla někde tahat, když na tebe doma čekám já!“
„Aha, ale když já čekám skorem každej den do rána než se uráčíš přijít domů, to je v pořádku?!“
„Víš co, jdi se vycpat, já jdu spát, pro dnešek tě mám plný zuby a jsem unavená, takže dobrou!“
Otočím se a jdu si lehnout, dlouho do noci nad naší hádkou uvažuji, zatímco Tomáš už si oddechuje v obýváku na pohovce. Nakonec však přeci jen usnu.

Druhý den se stavím u Ricky, ale čeká mě tam obrovské překvapení. Na zemi sedí nějaká Rickyina kamarádka a dost náruživě brečí.
„Ehm, ahoj, nejspíš ruším, že?“ po mých slovech se přítomná slečna dá do breku s ještě větším nasazením.
Ricky se na ní podívá, potom sklouzne pohledem na mě a řekne: „Ahoj Tell, posaď se tu, zrovna jsem ti chtěla volat, tahle slečna by s tebou chtěla mluvit, takže já vás nechám o samotě.“ ukončí Ricky náš krátký rozhovor a odejde...
Jak to myslela? Co bych si asi měla povídat s nějakou úplně cizí holkou? Mozek mi šrotoval na plno, přemýšlela jsem, neznám jí odněkud?