...stíny se dávno vrátily do lesa...

Anotace: Nevěř tomu, kdo říká:"Miluji tě." Věř tomu, kdo se slzami v očích křičí:"Miluj mě!"

Nebe zatáhlo závěsy a rozsvítilo pár malých světýlek. Na trávu padla rosa, přesto se dívka ležící na ní nepohla. Konečky prstů hladila stébla a v dlaních přesypávala vlhkou hlínu. Očima cestovala od hvězdy k hvězdě, přemýšlela. Stíny už se dávno vrátily do lesa a zvířata do nor a hnízd. Nic z toho však děvče nezajímalo.
Ležela tam v sukni bílé a hebké jako okvětní lístky růže a v tričku žlutém jako paprsky slunce, které ji dávno přestaly hladit po tváři. Ležela, nevnímajíc větřík, který ji čechral vlasy...
Náhle jakoby se vzbudila, rozvázala si plátěné tenisky a vytáhla malý zmuchlaný papírek. "Proč jsi psal, že mě miluješ? Proč jsi to psal, a potom vystoupil z mého života? Proč mě přestalo hřát tvé srdce? Proč jsem přestala cítit tvůj úsměv? Kde jsi teď?" Rozplakala se s pohledem na vzkaz, uslzeně zírala skrz louku jakoby ho kdesi v dálce viděla, jakoby se jeho stín vznášel přes bodláčí. Ale nikdo nepřišel, nikdo ji neobejmul, nikdo jí nepodal ruku a neřekl:"Pojď se mnou."
A tak vstala, prošla hustou tmou do lesa. Pod nohami jí šustělo listí a po chvíli ji začalo být chladno. Došla až k řece. Usadila se na velký kámen a nechala vodu protékat skrz prsty.
Zaslechla dusot kopyt, ale pomyslela si, že to je jen další z jejich představ. Ze snů, které se nikdy nesplni. Ze snů, které mívá den co den a pokaždé před nimi schovává hlavu pod polštář.
Když tu ucítila kapku vody, které jí přistála na špičce nosu. Zvedla oči z hladiny a uviděla na druhém břehu stádo koní. Namáčeli pysky do chladné řeky a s každým zvednutím hlavy zatřásli hřívou. Dívka je upřeně sledovala, poté natáhla ruku do vzduchu, jakoby na ně chtěla dosáhnout. Koně však dál pili a ničeho si nevšímali, dívka pro ně neexistovala, byla pro ně jako vzduch, který jen divoce vdechovali.
Když k nim však dopluly slané slzy, namočili kopyta do vody, přešli po kluzkých kamíncích a stanuli před dívkou, která plakala s hlavou v dlaních. Až pak si všimla, že tohle nepatřilo jen ke snům. Na hřbetu černého hřebce se cítila tak volná. Prach, který se kolem ní výřil, chytala do náruče. Usmála se, rozhlédla se na všechny strany, počítala koně, kteří ji obklopovali, až spatřila někoho povědomého. Vpravo od stáda běžel bílý hřebec a nesl ... nesl toho, kdo kdysi řekl:"Miluji tě." Ten teď však se slzami v očích křičel:"Miluj mě!"