Každý rok o Vánocích...

Anotace: mám stejné přání, sní se mi hezky, ale realita je jiná, bohužel...

Vánoce jsou svátky klidu a míru a mimo jiné i čas splněných přání. Já mám přání pokaždé stejné - lásku. Čekám na ni pokaždé a ona stále nepřichází. Po štědrovečerní večeři a rozbalení dárku se omluvím, že jsem unavená a odcházím do pokoje, abych smočila polštář slzami. Myslím na něho dnem i nocí. Dříve jsem měla naději, že bude vše jak v pohádce, ale nestalo se, on ani neví o mé existenci. Dnes už se jen trápím a čekám, kdo mě z prokletí jménem Petr vysvobodí. A takhle to bylo i letos s tím rozdílem, že jsem se šla projít ven. Na uších mp3 s mojí oblíbenou smutnou písničkou. V tom zahlédnu kluka, který vychází ze dveří sousedního domu. Jakoby do mě uhodilo, vždyť je to Petr! Podívá se na mě a usměje se, plaše se podívám do země. V tom na mě promluví svým podmanivým hlasem s otázkou, zda bych s ním nešla na čaj. Podlomí se mi kolena a přikývnu. Teď mi došlo, že tu líčím lásku k někomu, koho jsem ani nepředstavila. Je mu 20 a bydlí v Milevsku, vlastně bydlel, jak se později dozvídám. Je vysoký, svalnatý, má nádherně zelené oči s hnědými skvrnami.
Vzal mě do útulné dřevěné chaloupky. Místnost byla osvětlena světlem z krbu a na stěnách visely parohy jelena a kůže z divočáka. Před krbem ležela ovčí houně. Uvelebím se tedy na ni a čekám na svařák. Poté si ke mně přisedl. Povídáme si dlouho do noci a já zjišťuju, že máme dost společného. Pak mě najednou vzal do náruče a začal mě divoce líbat. Zatočí se mi hlava a nechám se položit na kůži. Pomalu se svlečeme. On mi přitom šeptá sladká slůvka. Hrozně mě vzrušuje, jak voní i jeho horké rozechvělé tělo, které se ke mně silně tiskne. Kouknu mu do očí a vidím touhu a oheň, který mi nahání strach. ‚Andílku, neboj se mě.‘ zašeptá mi a chytne mi ruce, abych se nemohla bránit, a začne mě znovu líbat. Nemá cenu říkat, co se dělo poté. Nutno podotknout, že má neuvěřitelnou výdrž. Když skončí, bolí mě celé tělo. Proto se k němu pouze přitulím, chytne mě ochranitelsky do náručí a já spokojeně usnu. Ráno mě pošimrají sluneční paprsky. Má láska ještě spí a vypadá tak nevinně a krásně, musím se usmát. V tom mě silné ruce uchopí v pase a přehodí na kůži. Leknu se, ale on se jen usměje a políbí mě. Jeho oči už nejsou ohnivé, jsou laskavé a plné citu. A já šťastná jako nikdy v životě. ‚Miluju tě, andělíčku.‘ pošeptá mi. V té chvíli vím, že to jsou ty nejkrásnější svátky v mém v životě. Řeknu prosté děkuji a on mi odpoví dalším polibkem.