Zamilovaný blázen I.

Anotace: vím, že to není sci-fi ani fantasy, ale k nim se vrátím, jen teď píšu takový nápad, teda jedná se o finální pointu, která mě přijde dobrá, ale než nastane bude to několik částí trvat...

Sbírka: Zamilovaný blázen

Markovi bylo čerstvých osmnáct let. Pocházel z malého zapadlého městečka, kde stále ještě dávaly lišky pusu na dobrou noc. Své nabití plnoletosti oslavoval poflakováním, frajeřinkami a všelijakými hovadinami, které se svým nejlepším kamarádem, Radkem, v jednom kuse prováděl.
Zrovna Marek s Radkem seděli na zábradlí před hernou, kam každý pátek chodili na videohry. Tentokrát se však mezi sebou dobře nedohodli, a tak ani jeden z nich neměl peníze. Proto jen tak seděli a koukali na projíždějící auta, když tu Marek zpozorněl. Čas se pro něho zpomalil, srdce se mu silně rozbušilo a jakmile přímo před ním projel černý sedan, otevřel pusu dokořán.
Na místě spolujezdce seděla nejkrásnější dívka, jakou kdy Marek ve svém životě viděl. Její kaštanové vlasy jí ladily s hnědýma očima a plné rty, lehce opálená pleť a malý nosík, to byli smyslné zbraně v rukou téměř plnoleté dívky, která rozhodně věděla, jak umí zapůsobit na kluky.
„Zapomeň na ní,“ řekl klidně Radek a dál si prohlížel zaparkované auto na protější straně.
„O čem to mluvíš?“ odvětil Marek, stále ještě pod vlivem půvabů neznámé.
„O té holce. Ta ani neví, že žiješ.“
„Kdybych chtěl, tak mám takových, jako byla ona, na každém prstě jednu.“
Radek se zasmál. „Když myslíš, ale mezi nima by tahle určitě nebyla.“
„Jo?! A proč myslíš?“
„Sis nevšiml, kdo řídil to auto co?“
„No její otec nebo matka asi ne, kdo jinej.“
„S otcem máš pravdu, ale podle vojenské uniformy, co měl na sobě, by tě roztrhl vejpůl dřív, než by ti sama stihla říci, že s tebou nechce mít nic společnýho. A teď pojď, už mě to tu nebaví, zajdeme do parku.“
Marek šel vedle kamaráda do parku, jak navrhl, ale jeho mysl byla stále někde jinde. Stále před sebou viděl krásnou neznámou a bylo mu jedno, že její otec je voják a udělal by s ním krátký proces nebo, že by ho ona sama odmítla, musel na ní pořád myslet.
Když dorazili do parku, Radek se vydal k několika známým, protože ho už nebavilo mluvit na Marka, který ho sotva vnímal, a tak ho nechal ležet na trávě u kmene dubu.
Marek zavřel oči, zaposlouchal se do šumění listů a zpěvu ptáků v koruně stromu a nechal se odnést do říše snů, kde jak doufal ještě spatří svou krásnou neznámou…

Druhý den měl Marek stále ještě ty samé příznaky zamilovanosti. Nemohl jíst, spát, dívat se na televizi, bavit se, aniž by nemyslel na krásku ze včerejšího dne. A tak se vydal k vojenské základně, kde jak předpokládal, bude bydlet dívka se svým otcem plukovníkem.
Základna byla dokola obehnána zdí, ale zamilovaný muž neznal překážky ani zákazy, a tak se vydal zamaskovanou dírou ve zdi dovnitř vojenského objektu, kde jak doufal alespoň spatří milou, jež o něm prozatím nemá ani tušení. Tuto cestu nalezl ještě jako malý s Radkem, ale ten o ohromné velikosti jeho bláznivého chování neměl ani tušení.
Marek se plížil podél obytných budov a stále hledal svou neznámou, když v tom jí spatřil. Ležela na lehátku před malým domkem a právě se opalovala. Její hebkou pleť hladily sluneční paprsky, kterým v tuto chvíli zamilovaný muž tak záviděl. Zíral na ní a nemohl se nabažit její nepopsatelnou krásou, že si nevšiml člověka, který se k němu připlížil zezadu a který mu nasadil bleskovým chvatem kravatu, jež mu zamezila přísun životodárného vzduchu do plic.
„Tak kohopak to tu máme co? Šmíráka ve vojenském objektu, co navíc slintá nad mou dcerou,“ řekl muž a odstrčil od sebe Marka, jako kdyby byl nějak nakažlivý. „Dám ti na výběr. Buď tě tady skopu do kulata a pak tě nechám vyvést ze základny nebo tě zatknu a půjdeš sedět. Tak co si vybereš?“
Marek zkoprněl. Věděl, jak moc riskuje, ale doufal, že ho nikdo nechytí. O to horší je skutečnost, že ten někdo je otec jeho krásky. Na čele mu vyrazil pot a volba mezi výpraskem a vězením nebyla vůbec lehká. Ono nechat se zmlátit od vrstevníka nebo profesionálního vojáka je dost podstatný rozdíl. A ani nechtěl pomyslet, co by s ním provedl nějaký spoluvězeň v cele za temné noci.
„Tak se vymáčkni, nemám na tebe celý den,“ ozval se plukovník, když Marek ze sebe - pro něho dlouhou chvíli - nevydal ani hlásku.
Marek sebral veškeré sebevědomí, co měl. Zvážil všechny možnosti, a pak se vydal na bleskový útěk, který si vybral jako nejlepší variantu. Otec tajemné krásky mu však byl v patách a nehodlal ho uniknout jen tak snadno.
„Postav se mi jako muž, ty srabe,“ křičel otec dívky, plukovník, jeden z nejtvrdších cvičitelů členů elitních jednotek v armádě.
Marek nesportoval, když nemusel, ale běh byl jediná věc, v čem kdy exceloval a mohl své dlouhé a svalnaté nohy, dar od přírody, řádně použít. Fotbal, hokej a další sporty, tak na ty byl levý, ale pokud měli běžet na sto metrů, kilometr, tak to se mu nikdo nevyrovnal. A teď své běžecké přednosti hodlal maximálně zužitkovat.
Když pronásledovatel a pronásledovaný přestali kličkovat mezi obytnými domy a vydali se dál do vojenského areálu, přidalo se k nim dalších šest vojáků, kterým plukovník za běhu slíbil týdenní opušťák , když Marka chytí. Ten však běžel jako vítr a neměl v úmyslu se nechat polapit snadno. Ale ani rychlé nohy mu nepomohli, když jej zahnali do kouta, odkud nebylo úniku. Udýchaní vojáci ho obstoupili v půlkruhu a přitlačili jej k plotu. Plukovník se pak prodral skrze ně, celý spocený a rozhněvaný do ruda si to zamířil rovnou k Markovi. „Tak teď jsem ti vybral další možnost. Zpřelámu ti kosti a pak tě dám zavřít!“
Marek polkl naprázdno. Neměl už žádnou možnost, než se pokusit chabě vzdorovat fyzickým útokům rozhněvaného muže, který jej nachytal přitom, jak očumuje jeho dceru. Když se však podíval za plukovníkovi záda, všiml si, že krom vojáků držících ho v šachu se přišli podívat i další diváci na to, co se děje. Mezi přihlížejícími byla i tajemná neznámá. Proto se Marek napřímil, zatnul svaly a se zuřivým křikem vyrazil na plukovníka. Ten ho však jediným úderem přesvědčil o tom, že honit si v této chvíli triko, nebylo vůbec dobrý nápad. Následovaly další tři rány a zamilovaný mladík už o sobě nevěděl. Probral se na chvíli až ležíc na nosítkách, jak ho saniťáci odváželi do nemocnice s polámanými žebry, monoklem, zlomeným nosem a naraženou čelistí.

„Tak jak se cítíš, brácho,“ promluvil Radek a jeho přítel v obvazech na něho upřel nepřítomný pohled a jen něco nesrozumitelně zamumlal. „No je vidět, že si moc s tebou teď nepokecám co,“ dodal Radek a pak se zasmál, protože nic jiného při pohledu na Marka ani udělat nemohl. „Ty sis to zavařil. Škoda jenom, že jsem tě nemohl vidět, jak tě po základně nahánějí. Městem se šíří o tobě zvěstí, jak jsi zahanbil celou jednotku, když trénovaní členové speciálních složek nedokázali zastavit místního povaleče. Prý, když si ten plukovník přečetl noviny, seřval celou jednotku a napařil jim další tři míle, které teď každý den všichni ráno musí absolvovat, takže by ses už tuplem neměl k základně přibližovat.“
Marek sklopil zrak a jen pouhá vzpomínka na tvář jeho tajemné krásky, když se na něho přišla podívat mu dodávala naději, že nedostal výprask pro nic za nic.
Radek už znovu uviděl nepřítomný pohled přítele a okamžitě mu došlo, která bije. Pro sebe si povzdechl a pak bez rozloučení opustil nemocniční pokoj. Proč taky říkat někomu brzo se uzdrav, když to ani nezareaguje.
A taky, že ano. Když Marek znovu nabil rozumu, udivil se, že nevidí přítele. Kdyby měl stopky, mohl by si snadno všimnout, že uplynulo dobrých deset minut, během jeho snění.

Čtyři týdny uběhly v podobném duchu. Marek buď jenom ležel a díval se na televizi, občas prohodil s návštěvou pár slov, ale většinu doby byl pořád duchem s krásnou neznámou. S dívkou, která se mu vryla do srdce a do hlavy, aniž by k němu promluvila, dala mu nějaké šance nebo náznaky sympatií. Ale i přeze všechno byl právě dospělý muž rozhodnut o dalších krocích, co podnikne hned, jak jej pustí z nemocnice. Ale měl alespoň dost rozumu na to, aby věděl, že všichni v jeho okolí to budou považovat za největší hovadinu, kterou zatím za svého života provedl.

A tak se i stalo, že v den Markova propuštění z nemocnice se zamilovaný muž hned vydal za doprovodu Radka, který o jeho rozhodnutí po celou cestu k vojenské základně nahlas pochyboval, provést svůj plán.
„Ty vole, co si myslíš, že tím získáš. Zaprvé, jen co tě její otec uvidí, znovu ti nakope zadek a i když by ti rána do hlavy možná pomohla se vzpamatovat, tak co ty víš, jestli v té jeho zelené makovici mu nerupne a místo do nemocnice tě nepošle rovnou do márnice?“
„Já vím, je to blbost, ale když to neudělám, nikdy ji ze své hlavy nedostanu,“ odpověděl Marek a stejně jako většina nevěřících se v této chvíli modlil k bohu. Ale vzal to aspoň zkrátka, a tak se modli k Bohu, Alahovi a všem dalším, o kterých se kdy dozvěděl, když zrovna dával ve škole pozor.
Konečně stanuli před hlavním vchodem do vojenského objektu a shodou okolností byl u vrátnice i otec krásky a tvůrce Markových zranění, kterému okamžitě zrudnul zrak a upřel ho na nedávno dospělého muže, jenž by podle něj potřeboval pořádně spráskat ještě několikrát, když má dostatek drzosti se v jeho panství objevovat.
Marek se zhluboka nadechl, naposledy se podíval na Radka a potom vykročil vstříc své volbě, vstříc lásce a vstříc její největší zábraně.
Těsně před plukovníkem odbočil Marek napravo k hlídce ve vrátnici a položil jim prostou, ale podle jeho nejlepšího přítele stupidní otázku: „Kam mám jít, abych se zde mohl zapsat?“