Černá a bílá 30

Anotace: a tady je jeden jubilejní díl ... celý komplet ze Štěpánova pohledu

Sbírka: Černá a bílá

Štěpán seděl zavřený u sebe v pokoji na posteli, pohled upřený nikam a tiše přemítal. Celou dobu přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo? Co se stalo, že se museli rozejít? Ano, měl teď hodně práce kvůli kapele, moc nestíhal. Ale to se přece dalo překonat. Neustále si to dokola opakoval, rozhodl se, že sníží počet zkoušek, že se bude Evě víc věnovat. S tím vším k ní včera večer šel a co tam viděl? Měla tam už někoho jinýho. Třeba je vyrušil uprostřed předehry? Gauč už byl rozházený, na stole víno a nahej kluk v koupelně. Nebyl to ten plavčík z koupaliště? No určitě to byl on. Už jsem ho párkrát viděl, jak se spolu u stánku zarytě baví. Vždyť jsem je den před tím vyrušil při skvělé zábavě po práci. Jo, už to spolu určitě táhli dlouho a včera oslavovali, že se mě konečně zbavili … Ale co když to tak není? Co když jsem jenom strašně paranoidní a Eva mě nepodváděla? Vždyť jsme spolu byli tak šťastní. Mohlo to být napořád. Jenže jak by vysvětlila ten včerejšek? Ani se nepokusila bránit. To nemohlo být jen tak. Mě ale její vysvětlení nezajímá. Rozešla se se mnou, proč by mi mělo teď záležet na tom, co dělá a s kým to dělá? Pohled mu spadl na kytaru opřenou v koutě o zeď. Už dva dny na ni nesáhl, což bylo poslední dobou divné. Jindy neustále skládal, hrál, cvičil, … Teď nemá náladu. V tom zazvonil mobil a přišla mu zpráva. KDE SES? UZ TADY CEKAME. SYLVA.
„Ježíši,“ vykřikl najednou a okamžitě vyskočil na nohy. Já na to úplně zapomněl. Hodil na sebe mikinu a seběhl bleskovou rychlostí po schodišti dolů. „Kam tak letíš?“ volala za ním paní Bílá. „Na zkoušku,“ křikl ještě a zabouchl za sebou dveře. Před domem naskočil do auta a odjel.

„Tak si to sjedem naposledy. Je fůra hodin,“ prosil ostatní Roman, který jako bubeník seděl za svojí aparaturou a hodil po nich unavený pohled. Sylva i Martin se postavili na svá místa a srovnali si noty na stojanech.
„Štěpáne,“ upozornil Roman ještě posledního sedícího. Štěpánovi to dnes na zkoušce vůbec nešlo. Věčně se pletl, byl unavený, po každé písni se šel posadit na provizorní gauč a tiše čučel do zdi.
"Jo, jasně,“ vzpamatoval se, ujal se kytary. Roman to odpočítal, pak se ozvaly první tóny neznámé, ale pěkné melodie. Po pár dalších taktech se k hudbě přidal Štěpánův zpěv, který potom doprovodila i Sylva, stojící za klávesami. Text této pomalé písně byl o nekončícím štěstí dvou zamilovaných, přestože spolu nemůžou být, přestože se jejich cesty rozdělily. Melodie byla táhlá, ale obsah textu v podstatě optimistický. Píseň ze Štěpánovy tvorby. Tentokrát se ale autorovi nepodařilo dostat do zpěvu vystihující výraz a znělo to spíš jako píseň umírajícího orla. Když hudba dohrála, začali kluci sklízet náčiní.
„Sorry, dnes mi to fakt nešlo,“ omlouval se Štěpán kapele. Měl za co, několikrát spletl noty, vypadl mu text, místy zpíval falešně.
„Co máš z toho,“ uklidňoval ho Roman, který jako první mizel ze zkušebny, „každej den se nezadaří.“ A s tím zmizel. Martin následoval jeho příkladu, sebral si věci a odešel. Štěpán se zničeně sesunul na pohovku.
„Posral jsem, co se dalo,“ vydechl hlasitě. Sylva, která zatím stále skládala klávesy do obalu, se na něj vlídně usmála, ale mlčela.

Do hlavy se mu znovu draly myšlenky na Evu. Pořád nebyl s to vysvětlit si včerejší večer. Co tam ten kluk dělal?
„Nechceš pivo?“ vytrhla ho z myšlenek Sylva. Klávesy už ležely sbalené na podlaze. Přisedla si a nabízela mu studenou plechovku.
„Dík,“ hlesl a s hlasitým zasyčením pivo otevřel.
„Máš dneska úplně jiný starosti, co?“ zeptala se, když tam tak spolu seděli a popíjeli.
„Jak jsi na to přišla?“ udiveně se na ni podíval. Měla zvláštní barvu očí, nejspíš šedou. Žádná výrazná barva, ale i přesto byly ty oči něčím zvláštní.
„Se pozná,“ usmála se lehce, „a zkus to zapřít.“
„Takže zapírat nemá cenu, říkáš. Fajn … rozešla se se mnou moje holka.“ Když to teď říkal nahlas, jakoby se ho to vůbec netýkalo.
„Nechápu proč?“ špitla spíš jen pro sebe. Výrazně upil piva, opřel se lokty o kolena a hleděl do poloprázdné plechovky.
„Tuší vůbec, o co přišla?“ přesedla si po minutce ticha do stejné polohy jako on a upřeně na něj hleděla. Měla tmavě zrzavé vlasy, jejichž kudrny jí teď spadaly přes ramena do výstřihu. Ty pramínky se leskly pod září slabého osvětlení zkušebny. Zvedl k ní oči a prohlédl si ji. Proč tu dnes večer vlastně zůstala? Jenže to se k němu už naklonila blíž a jemně ho políbila. Ani se nehnul, soustředil se na její měkké rty, veškerou iniciativu přenechal na ní. Už už k ní vztahoval dlaň, když se odtáhla. Znovu se na něj pronikavě zahleděla. Nechápal, co se děje. Líbilo se mu to, tak proč přestala? Proč si s ním teď všechny jen hrají? Pak se k němu přiblížila podruhé, políbila ho ale úplně jinak. Uchopila jeho tvář do dlaní a celá se do něj vpíjela. Cítil, jak z ní sálá žár, cítil, jak se nervozitou třese. Sevřelo se mu hrdlo, ale nechtěl přestat. Naopak. Jednou rukou jí zajel do hustých rusých vlasů a vnímal mezi prsty kroutící se sametové kadeře. Přitáhla se k němu blíž. Nemohl se udržet, měl větší a větší touhu se jí dotýkat, cítit ji u sebe. Zajel jí dlaní pod černé tílko a hladil ji po hebké kůži. Pomalu ji položil na záda na pohovku a sklonil se nad ní. V tu chvíli na Evu okamžitě zapomněl, nemyslel absolutně na nic. Jako v hypnóze z něj začala svlékat triko, nehty mu zarývala do zad. Obratně ji dostal z tílka. Políbil ji na pupík a pak postupoval výš. Slabě sténala, prohýbala se v zádech jako předoucí kočka. Pozvedla jeho tvář ke své a vrhla se na jeho čekající rty. Zatímco se jejich ústa spojila téměř v jedna, zajel rukou pod ní a jedním zkušeným pohybem jí rozepnul spodní prádlo. Když je pak odhodil pryč, vyzývavě se na něj usmála a rozepnula mu zip od kalhot. Na nic nečekal a pomohl jí …

Druhý den dopoledne seděl Štěpán na zahradě v altánu, před sebou otevřený blok s tužkou a snažil se vytvořit novou píseň. I když byl schovaný před sluncem pod střechou altánu, dusné vedro se domohlo i tam a vysoká teplota byla k nevydržení. Pohodlně opřený měl zavřené oči a v hlavě naprosté prázdno. Slova mu k sobě nijak nešla, nenapadlo ho jediné kloudné spojení. Nedokázal vymyslet jediný řádek, natož potom celé dvojverší. Nechtěl si k sobě připustit myšlenky na Evu, protože cokoli mu ji připomínalo, stlouklo jeho náladu ještě níž. Na kůži mu vyrážely drobné kapičky potu.
„Štěpáne, nesu ti nějakou vodu.“ Paní Bílá k němu připlula v letních šatech jako víla. Postavila před něj na stůl celou láhev vody a na okamžik si přisedla. „Musíš pít, když je takový vedro,“ vysvětlovala mu a čelila jeho protivnému pohledu.
„Nejsem malý dítě, mami,“ bránil se otráveným hlasem.
„Já vím, jinak bych ti donesla i skleničku. Přijde dneska Eva?“ zeptala se a lehce nakoukla do papírů na stole. Všiml si toho a blok zavřel.
„Nepřijde. Ani dneska, ani jindy.“ Zarazil ji jeho chladný tón.
„Jak to?“
„Rozešli jsme se,“ odpověděl jí prostě, a aby nemusel odpovídat na víc otázek, otevřel pití a pořádně se napil.
„To snad ne?! To je ale blbej vtip,“ kroutila nad ním jeho matka. Hned na to ale znejistěla: „Myslíš to vážně? Jak to? Co se stalo, Štěpáne?“ Štěpán se však znovu chopil láhve a znovu si mocně lokl. „To není možný. Co jste si udělali? To … vždyť vy … Štěpáne, tak řekni něco!“ Syn ji však ignoroval. Vzal do ruky tužku a po dlouhé době napsal na papír dva slušné řádky, které ho právě napadly. Paní Bílá se rázně zvedla a jako hodně rychlý přelud zmizela okamžitě v domě. Po dopsání jej políbila druhá múza a najednou se pustil do psaní s takovou vervou, že měl během chvíle celou jednu sloku.

Ubral plyn a chvíli na to projel kolem cedule označující začátek města. Tuhle cestu už znal tak dokonale … Téměř každý den projížděl tou stejnou trasou, teď naposledy odbočil, ocitl se v postranní uličce s oprýskanými domy a před jedním z nich zastavil. Vypnul rádio, zhasnul světla a dálkovým zamykáním auto uzavřel. Dveře do domu odemykat nemusel, ostatní ho předběhli.
„Nazdar. Tak co, na dnešek ses vyspal líp?“ volal na něj z pohovky Roman, který měl už všechno na zkoušku nachystáno, a spokojeně pozoroval, jak se chystají ostatní.
„Poslední jako vždycky, ale dneska včas,“ přivítal ho Martin.
„Ahoj,“ pozdravila ho Sylva. Seděla na zemi a přehrabovala se v notách.
„Hele, Romane, tohle jsem dneska napsal. Myslíš, že bychom k tomu mohli dnes vymyslet hudbu? Melodii zhruba mám,“ dal se Štěpán hned do práce. Kytaru už měl pověšenou přes rameno a ke kamarádovi natahoval ruku s papírem vytrhnutým z bloku. Roman se do textu na chvíli za četl a pak s nadšeným výrazem přikývl.
„Tak se dáme do toho,“ zavelel Štěpán a všichni se zvedli.

Po dvou hodinách skládání, dohadování, vymýšlení, zkoušení, předělávání a zase zkoušení to ukončili. Všichni měli hlavy naprosto odrovnané, přestože s výsledkem byly spokojeni. Dali dohromady aspoň hudbu ke slokám, takže Štěpán mohl doma pracovat dál dle libosti. Sbalili nástroje a postupně se rozešli domů. Bylo kolem osmé hodiny večer a zkušebna, tedy tahle místnost bez oken, vypadala najednou tak opuštěně. Tiché nástroje ležely samotné na podlaze, stojany stály bez not a kolem světla poletovala zbloudilá moucha. U dveří na věšáku visely jen dvě mikiny. Štěpán stál nad hromadou poházených not a v ruce svíral jejich dnešní výtvor. Naposledy si projížděl v hlavě tón po tónu a zkoumal místa, která se mu nezdála tak úplně dokonalá. Pak na sobě pod trikem ucítil dvě jemné ruce. Sylva k němu přistoupila, objala ho a políbila zezadu na krk. Slastně přivřel oči a vychutnával si její doteky. Konečně ta chvíle přišla. Chvíle, kdy nebude myslet na posledních několik dní, kdy se z něj vykouří veškerý smutek, kdy se k němu nedostanou teskné myšlenky, kdy z něj zmizí i poslední vzpomínka na Evu. Nijak se nebránil, když z něj svlékla triko, a přitiskla se horkým tělem na jeho záda. něj zmizí i poslední vzpomínka na Evu. Nijak se nebránil, když z něj svlékla triko, a přitiskla se horkým tělem na jeho záda. Otočil se čelem k ní a dlouze, vášnivě ji políbil. I on ji zbavil přebytečného oblečení a chvíli na to se spolu ocitli na pohovce, stejně jako včera. I kdyby mu cokoli šeptala do ucha, nevnímal by to. Stejně jako nevnímal její rudé vlasy volně rozhozené po čalounění pohovky. Nechtěl, aby ta chvíle skončila, v tu chvíli se totiž konečně zas a znovu v jeho hlavě neobjevoval Evin obraz …