Zamilovaný blázen II.

Anotace: o něco se zpožděnim druhá část, ale chci to dopsat, takže to dotáhnu až do konce

Sbírka: Zamilovaný blázen

Marka odváděli dva vojáci do kanceláře velitele základny. Radek se jen díval, jak se mu kamarád zdaluje z dohledu a jak ve velkém odstupu ho následuje i plukovník, ve kterém to v tuto chvíli očividně vřelo.
Velitel rozmlouval s Markem víc jak hodinu a půl. Plukovník po celou tu dobu přešlapoval před kanceláří, jako lev v kleci. Když se pak dveře konečně rozevřely a vyšel z nich zamilovaný muž, okamžitě se vřítil do velitelovi kanceláře.
„Dovolte mi promluvit, pane,“ řekl plukovník v pozoru a zasaultoval o něco staršímu muži.
„Přestaň blbnout, Karle. Známe se už tak dlouho a jenom proto, že tě ten kluk nasral nemusíš se mnou mluvit jako voják,“ odvětil velitel a ukázal na židly u stolu, aby se plukovník posadil.
„Děkuji, pane.“
„Dáš si něco?“ zazněla v přátelském duchu otázka, ale velitel už dávno položil na stůl dvě skleničky a ze šuplíku vytáhl osmnáctiletou skotskou, protože přítele potřeboval zklidnit něčím pořádným.
Plukovník sebral nabízenou sklenku a okamžitě její obsah do sebe hodil. Věděl, že tím přítele trochu zklamal, protože si svých vzácných zásob tohoto výborného pití tak cenil, ale nemohl jinak, potřeboval zklidňující náruč tvrdého alkoholu ne chuťovku. „Co ten smrad chtěl? Doufám, že jsi ho odsud vyhodil. Jestli se s ním nechceš špinit, tak to udělám s radostí za tebe,“ řekl v rychlém sledu plukovník.
„Víš, Karle, ono to s ním není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Narovinu ti řeknu, že bych ho odsud vyrazil s chutí, ale potom incidentu, kdy jsi ho ty a další marně naháněli po základně, to ve městě vzbudilo dost posměchu na náš účet. A i když nemá splněné kondiční testy, nemohu ho jen tak odmítnout, protože by to vyvolalo další vlnu posměchu. Dovedl by sis představit ty řeči ne: Nevzali ho, protože se báli, že by byl lepší, než oni. A podobné. To si zkrátka armáda nemůže dovolit.“
„Se vší úctou, pane, Radime, nechci ho tu a udělám vše proto, abych ho odsud dostal. Klidně i v plastovém pytli.“
„Ale, no tak. Tak extrémně to být nemusí, ale dám ti ho na starost. Přijmeme ho mezi sebe, bude s námi cvičit, trénovat a prostě všechno, co tu každý den cvičíš naše hochy, akorát si ho víc podáš a jakmile to zabalí, tak armáda bude mít čisté ruce a kdyby se tu případně znovu ukázal, tak s ním budeš moci znovu zamést podlahu. Co ty na to?“
Karel se zadíval na přítele, kterého znal už přes deset let. Byl tak zaslepený vztekem, že si ani neuvědomil, že nikdo jiný, než on sám Marka nebude trénovat a hned se začínal těšit, jak si ho vychutná...

Marka odvezl sám plukovník k němu domů a podle hesla „poznej svého protivníka“ se během doby, kdy si balil věci, rozhlížel po jeho pokoji, domě, seznámil se i s rodiči a zkoumal, jací jsou a jak mohli vychovat syna. Když se dostatečně vynadíval, zakřičel na Marka první svůj rozkaz: „Tak dělej mladej, máš ještě pět minut, pak se vracím na základnu klidně bez tebe a ty se tam potom doprav podle vlastního uvážení. Ale počítej s tím, že tam budeš do šesti večer!“
Ale křik byl zbytečný, neboť Marek už stál připravený s jedním kufrem v ruce.
„Rozluč se s rodiči. Od dnešního dne do konce výcviku totiž neopustíš základnu nebo jen do té doby, než to vzdáš a přijdeš k rozumu,“ dodal plukovník, ale viděl jen, jak se Marek podíval na otce, pak na matku, stojících vedle sebe v předsíni a v klidu odešel z rodného domu bez jediného slova. Plukovník se pak rozloučil s paní a panem domu a vyšel za ním, nasedl do sedanu a vyrazil zpátky na základnu.
Cesta byla klidná a proběhla by jistě bez problémů, kdyby Marek nepřesáhl poprvé hranici a nepromluvil: „Jak se jmenuje vaše dcera?“
To samo o sobě stačilo, aby plukovník v půli cesty k základně prudce šlápl na brzdu a v několika vteřinách se auto zastavilo. Křečovitě sevřel volant a skrze zuby procedil: „Vystup si.“
„Co,“ zeptal se Marek, protože otci své milované téměř nerozumněl.
„Vystup si a dělej,“ zahřměl tentokrát hlas plukovníka v celé děsivé síle. Když ho Marek poslechl a stál vedle auta, dodal: „Právě ti začal výcvik, bažante! Máš půl hodiny, aby si dorazil na základnu a o každou minutu, co se zpozdíš uděláš sto kliků. Já ti svou dceru vyženu z hlavy, to se neboj!“ Potom voják šlápl na plyn a za hvízdotu pneumatik vyrazilo auto pryč od zamilovaného muže.
Marek se jen díval, jak sedan mizí v dáli, ale pak se dal do mírného poklusu, přibližujícího stále víc k základně.

Nastal večer a Marek úplně vyčerpaný z běhu na základnu čekal, kam ho plukovník ubytuje. Ten s ním schválně obcházel po každém domě, kde naoko dělal, že zrovna tam není volné místo a dal si zvláště záležet, aby vojáci, které zesměšnil věděli, že bude na základně. Pak Marka plukovník odvedl do domku, kam se už dávno dopředu rozhodl, že ho ubytuje.
Marek byl překvapen, že dostal domek sám pro sebe, ale na nic víc neměl sílu, a tak se jen svalil na postel, aniž by se přestrojil a usnul. Ráno však tvrdě pochopil, proč bydlí sám.
Výstřel z děla probouzel jako každý den celou vojenskou základnu. Marka probudil spolehlivě, protože jeho obydlí stálo hned u kopce, na kterém byl „budící“ kanón.
Ani ne minutu po výstřelu zazněl hlas plukovníka: „Tak dělej, mladej, je čas na rozcvičku,“ a konec sdělení se už mísil s krutým smíchem vojenského instruktora.
Marek se vyškrábal na nohy. Po výstřelu ze strachu sklouzl z postele na zem, kde krom pocítění tvrdé podlahy zjistil, že své rozhodnutí měl pečlivěji zvážit. Ale nehodlal se vzdát bez boje, ne, když ještě ani nespatřil svou krásku.
Šest mil zdolal Marek v klidu a v čele všech ostatních vojáků, kteří na něho při běhu upírali vražedné pohledy. Plukovník si toho moc dobře všiml a také jej napadlo, k čemu tuto nenávist použije, aby nechtěnému zelenáči ukázal, zač je toho loket.
Po běhu lesními stezkami, které byli hned u základny, následovalo cvičení. A po něm nácvik boje beze zbraně, kde si Marka ostatní vojáci, bez pokynu plukovníka vzali s radostí do parády.
Ztlučený, pohmožděný a zesměšněný se pak Marek plahočil ke skladu vojenského vybavení, kde měl nafasovat věci. A najednou jí spatřil, krásnější ještě víc, než před tím. Stála před budovou a zrovna své rty chladila nanukem, který se jí v horku již roztával a na ruce tak měla stékající zmrzlinu. Vypadala tak kouzelně a neodolatelně, že by si každý při pohledu na ní přál být tou zmrzlinou, aby ho svými rty mohla okusit. Najednou vzhlédla a všimla si svého nápadníka.
Marek nemohl uvěřit vlastním očím, že na něho hledí. Proto se kolem dokola rozlédl, ale nikdo, kromě něj nebyl nablízku. Pro jistotu ještě na sebe nejistě ukázal, a když kývla na souhlas šouravými kroky k ní zamířil. Ona se po chvilce přerušení opět vrátila ke zmrzlině a instinktivně věděla, co Markovi tím způsobuje.
„A … hoj,“ vysoukal ze sebe Marek a v odpověď mu bylo tiché zachichotání. „Já … jsem Marek,“ dodal nakonec sebejistějším hlasem.
„A já Andrea. Ty jsi ten kluk, co ho můj táta zmlátil?“ zeptala se kouzelným hlasem, kterým by omámila každého muže.
Marek jen nepřítomně kývnul. Stále mu v hlavě zněla ozvěna jejího hlasu a na víc se nezmohl.
„Proč ses vkradl do základny?“ zeptala se Andrea se zjevným zájmem, ale ten jen maskoval utvrzení v jejich dohadech, že to bylo kvůli ní.
Marek přemýšlel, jak odpovědět. Nechtěl, aby si o něm myslela, že je nějaký šmírák a netušil, jak by při pravdě zareagovala, a tak se pokusil lhát: „Vsadil jsem se, že se sem dostanu.“
„Opravdu?“ řekla Andrea a přiblížila se k Markovi, kterému se silně rozbušilo srdce. „A já si myslela, že si mě chtěl třeba vidět,“ dodala a vrazila tím svému nápadníkovi nůž do srdce, když se v duchu fackoval, že jí neřekl pravdu.
Marek polkl a pak ze sebe vysoukal: „Taky, že jo.“
„Ale neříkal jsi, že si se vsadil?“
„Ne, teda jo, ale já nevěděl ...“
„Nevěděl co? Já myslela, že spolu mluvíme narovinu a ty mi lžeš,“ obula se Andrea do Marka ve zjevném záměru ho srazit na kolena, aby viděla, co udělá.
„Ale já se bál...“
„Takže, když se bojíš tak lžeš? Teď nevypadáš, že by ses nebál, tak jak mohu vědět, že nelžeš.“
„Já...“
„Promiň, ale už musím jít.“ řekla na závěr Andrea a pak jakoby nic odešla. Marka zanechala téměr na pokraji duševní smrti, když jeho city byli rozervány na kusy a vzaly sebou touhu po životě.
„Tak, kde se flákáš, zelenáči!?“ zazněl mohutný hlas plukovníka a Marek byl nucen urychleně obživnout. „Kde máš vybavení, co?“
„Já, já, ...“
„No?“
„Se ztratil,“ zmohl se na ubohou lež Marek a v duchu se začal modlit.
Plukovník udělal několik kroků, podíval se za každý roh budovy, mezi kterými stáli a pak se zarudlýma očima zadíval na Marka: „Já ti dám ztratil, počkej večer. Sedřu z tebe kůži! A teď padej,“ zakřičel a hnal před sebou Marka ke skladu materiálu, aby se přesvědčil, že ho opravdu najde.