Hlavou proti zdi (2.)

Anotace: ...

Vešel jsem do baráku, kde jsme já, Krysák a Roura bydleli. Než jsem vystoupal ta čtyři patra, měl jsem nápad, jak to hochům za jejich útěk osolit.

Co nejtišeji jsem odemknul zámek a otevřel dveře dokořán. Z předsíně jsem slyšel, jak se ti dva vybavují. Pěstí jsem udeřil do dveří, znělo to, jako by je někdo vykopl, a zařval, co nejhlasitěji to šlo: „Policie České republiky!“ A vpadl jsem do obýváku.
Krysák ztratil leknutím rovnováhu a upadl přímo na zadek. Roura zůstal sedět na gauči.
„Ty blboune,“ ozval se Krysák, když si to v hlavě zase srovnal a došlo mu, že žádné zatýkání se konat nebude. Držel ruku na srdci, těžce oddychoval a nadával směrem ke mně: „Ty mě chceš mít na svědomí, že jo? Rouráku, řekni mu něco!“
Oba jsme se podívali na Rouru, ten seděl dál, ani se nehnul. Pořádně jsem si ho prohlídnul, vypadal jako vosková figurína. Šok působí na každého jinak.
„Roura?“ nahnul jsem se, abych mu viděl přímo do očí. „Co je, vole? Seš oukej?“
„Tys ho zabil,“ vykřikl vyděšeně Krysák.
„Blbost. Vidím, že dejchá. Jé a hele, už na mně i kouká!“ řekl jsem s připitomělým úsměvem.
A to jsem neměl dělat.
Roura vyskočil z gauče a vší silou do mě strčil. Okamžitě jsem se válel na zádech.
„Krysák! Valná hromada!“ zavelel.
Oba na mě skočili.
„Au! Pitomci, zlámete mi žebra!“ přidušeně jsem se snažil zachránit.
Všichni jsme se začali řehtat.

„Kdes byl? Už jsme si začali myslet, že tě snad vopravdu někde sebrali,“ uklidnil se první Roura.
„Zakecal jsem se,“ řekl jsem popravdě.
„S tou kočkou, co jsme jí chtěli ukrást i s jejím fárem?“ zeptal se Krysák.
„Nebylo její, ale fotříka,“ odpověděl jsem.
„Teda pánové, si představte, že bysme si jí nevšimli a odvezli jí ke Koprovi. To by byl průser,“ řekl sejčkovitě Krysa.
„To by byl,“ souhlasili jsme s Rourou a představili si, co by nám za to Kopr asi udělal.
„Asi by nám urval koule hasákem,“ řekl jsem zamyšleně.
„No, ty tvoje určitě. Prosím tě, by si na tebe musel vzít pinzetu,“ začal si mě dobírat Krysák.
„Tady si někdo zapomněl vypláchnout hubu,“ řekl jsem na jeho adresu a pohrozil mu pěstí.
„No, klidně si to zkus, chlapečku,“ řekl vyzývavým, ale přátelským hlasem, vystrkujíc na mě přitom bradu.
„Tak už dost,“ zarazil nás Roura. Kouknul se na mě. „Bude z toho průser?“ Měl na mysli můj rozhovor s Neznámou.
„V klidu,“ mávnul jsem rukou, „nic neví. Na nic se neptala. Řek´ jsem jí, že jsme jí nechtěli ublížit, ani vystrašit, a pak jsem se dekoval.“
To, že se mi líbila, a že se mi jí stále ještě nepovedlo dostat z hlavy, jsem si radši nechal pro sebe.

Roura byl něco jako náš šéf.
Jeho výška, bez mála dva metry, sama o sobě budila respekt. Navíc, přemýšlel, plánoval a hledal pro nás auta. Vůbec měl u nás s Krysákem takovou přirozenou autoritu, kterou se nikdy nesnažil vydobýt si silou, prostě to tak nějak vyplynulo samo.
To my s Krysákem jsme na tom byli přesně opačně. Dvě horké hlavy, do všeho jsme lítali bez přemýšlení. Taky to podle toho, než jsme Rouru poznali, vypadalo. Každých půl roku si jeden z nás za něco šel sednout. Ten druhý pak čekal na toho v base a snažil se, aby bylo co jíst a kde spát, až vyleze ven. Táhli jsme to spolu takhle už od pasťáku a byli jsme něco jako nerozlučná dvojka.

Rouru přivedl Krysák, potkal ho v báni, když tam šel sedět za vykrádačku několika sklepů. Roura nám pak vyprávěl jak se tam dostal on. Měli tenkrát rozdělanej výbornej kšeft. Několik aut do Polska za hodně slušný prachy. Parťák ho ale podrazil. Zatímco ‚kolegáček‘ projel v klidu přes hranice s celým kamionem, Rouru zastavili v jednom z aut, které už se na něj nevešlo.

„Úplnou ‚náhodou‘ se jim tam nevešlo,“ cedil vždycky skrz zuby, když nám o tom vyprávěl. „A já vůl jim na to skočil a ještě se nabídl, že jim to jedno auto převezu jak nic.“

Roura nás potom seznámil s Koprem. Ten od nás bral auta. Dobře platil a nikdy se na nic neptal. Bylo to fajn, jen kdyby nebyl trochu ‚mimo‘. Většinou s ním věci dohadoval přímo Roura a my za to s Krysou byli rádi. Moc jsme ho nemuseli. Měl „ten“ pohled. Ten, co nevíte, co od něj můžete čekat.
To všechno ještě potvrzoval sám Roura historkou, že Kopr, když byl mladší, se jednou opil v hospodě a pobodal pingla za to, že mu přinesl pivo pod míru. Když se prý pingl válel po zemi celý od krve, došel si Kopr za pípu a pivo si dotočil na měrku. Pak se vrátil ke stolu a pohodlně popíjel, dokud ho nepřijeli sebrat policajti.
Vyfasoval tři roky.
Náprava?
Žádná.

„To rád slyším,“ řekl, ale nevypadal tak. „Snad to bude s tou holkou v pohodě. Nicméně, Kopr čeká dneska Audi a my jí nemáme. Vím ještě o jedné, patří jednomu zbohatlíkovi. Je to kousek za Prahou na satelitu. Jsou tam ale kamery. Kolik je hodin?“ Zeptal se sám sebe. „Půl pátý. Za chvíli svítá. To nestihnem´.“ Zamračil se.
„Já bych o jedný věděl,“ prohlásil překvapivě Krysa.
Oba jsme se na něj podívali s otazníkem ve tváři.
„Je tady kousek,“ pokračoval, „to bysme ještě stihnout mohli.“
„Kryso a je to dobrý?“ zeptal se podezřívavě Roura.
„A mluvil bych o tom, kdyby ne?“ reagoval uraženě.
„Tak jo, jdeme,“ řekl po chvíli přemýšlení Rourák a bylo rozhodnuto.
Krysák nadšeně nadskočil, tlesknul rukama a začal si je mnout.
Jako vždycky pak pokračoval několikerým odříkáním své ‚loupežnické básničky‘, jak si jí sám pojmenoval. Tvrdil, že kdyby to neudělal, určitě by se nám stalo něco zlého, a že nás tím vlastně chrání.

Takže jsme se vůbec nedivili, když začal:

„Parádička,
pohodička,
co řekla by´s nám matičko,
že kluci hodný,
neposedný,
jdou zase ukrást autíčko.

Nezlobíš se,
neláteříš,
dobře víš, že chyby,
dělaj lidi v zoufalosti,
a ti,
co jsou blbí.

…jako my.“

A při „jako my“ mi vždycky dal pohlavek. Tak nevím, jestli to spíš neříkal několikrát za sebou proto, aby mě mohl vytáčet.

Blbec.

(pokračování příště)