Sophie a Henry

Anotace: Milostný příběh ze středověku VII.

Ujížděli krajinou, princi se ovšem v dámském sedle necestovalo nejlépe, museli často zastavovat, aby si protáhl nohy. Sophie mu dávala za pravdu, mnohem pohodlněji a rychleji by se jim jelo v klasickém sedle. Ale museli hrát svou roli, tak se vším všudy. Henryho časté zastávky znervózňovaly, jakoby něco tušil.
Henry seznámil následníka s cílem cesty, kterou vymyslel král. Večer se měli ubytovat v hostinci, bylo to bezpečnější než nocovat venku.
Konečně dorazili na plánované místo. Hostinec vypadal nenápadně, měli ovšem plno. Zastavilo se tady spoustu projíždějících kupců, a tak byl volný pouze jeden pokoj. Hraběte to ani trochu netěšilo, měl na nadcházející večer spoustu plánů, které, zdá se, musel poněkud odložit.
Syn hostinské se jim postaral o koně a ona jim zatím ukázala ne zrovna levný pokoj, který ceně zdaleka neodpovídal. Zařízení místnosti se dvěma malinkými okýnky sestávalo pouze ze čtyř postelí se slamníky u protějších zdí, stolu a třech stařičkých, při posazení naříkajících, židlí, které se krčily mezi okny. Ani káď tady není, pomyslela si Sophie zklamaně. Pokud nebyla v bitvě, zvykla si koupat se každý večer.
„Povečeříme tady,“ rozhodl Henry rázně a dal tím majitelce najevo, že chtějí být sami.
„Madam,“ oslovila ji spěšně Sophie. „Ráda bych se vykoupala, dá se to zařídit?“
„Pošlu vám sem syna a sluhu s kádí a horkou vodou, ale bude to za příplatek,“ dodala s rukama v bocích ta dobrá žena.
„Bezva,“ prohodil Henry a podal jí minci.
„V tom případě se manžel a dcera nají dole, zatímco se budu koupat,“ usmála se na něj Sophie sladce, což ve skutečnosti znamenalo: Dneska nic nebude.
Sotva za ní zaklaply těžké dveře, spustil na Sophii Henry: „Ty tvoje rozmary, kam podle tebe máme jít, hm? Copak můžeme sedět s princem v krčmě?“
„Bude to jen chvilka, jsem z cesty špinavá a vám by koupel taky neuškodila,“ nedala se.
„To je v pořádku, hrabě, půjdeme dolů, mám hlad jako vlk,“ namítl diplomaticky kralevic.
Zanedlouho se ozvalo zaklepání a dovnitř vešli dva mladíci s kádí, vlastně to byly tak trošku větší necky, pak nanosili horkou vodu a odporoučeli se.
„Dejte si něco dobrého a objednejte i pro mě, za chvilku jsem dole,“ vypoklonkovávala je pohybem rukou z pokoje Sophie.
Sotva zavřeli dveře, zamkla se a svlékla zaprášené šaty. Nalila do vody voňavý olej z malinké lahvičky, rozmíchala jej rukou a pak vstoupila do lázně. Slíbila, že se nezdrží, ale nebyla to tak docela pravda. Musela se přece pořádně umýt a upravit.
Muži si zatím v krčmě objednali dušené skopové, chléb, víno. Seděli stranou ostatních hostů, aby nebudili pozornost, zvlášť princ převlečený za mladou dámu, což by se neslušelo.
Sophie přišla ve chvíli, kdy téměř dojedli. Sedla si vedle Henryho, který ihned nasál jemnou vůni růží, která se kolem ní omamně linula. Podívali se žádostivě na sebe, jakoby zapomněli na svůj prvořadý úkol.
Vyrušilo je až diskrétní zakašlání a před Sophií přistál plně naložený talíř lákavě vyhlížejícího pokrmu, do nějž se s chutí pustila.
Henry ji pozoroval přes okraj poháru. Fascinovalo ho, s jakým apetitem vždy jedla.
Po večeři se vydali společně nahoru. Nastalo ovšem dilema, kde budou spát. Sophie navrhla, ať si muži lehnou na postele vedle sebe a ona, že si ustele naproti. S tím nesouhlasil Henry, který se tvářil, že princ potřebuje aspoň trochu soukromí a že si tedy lehne vedle ní. Sophii nebylo příjemné, že se musí takto přetvařovat.
„Mýt se nebudete?“ zeptala se obou mužů.
„Leda, že odejdeš,“ mrkl na ni. „Princ potřebuje soukromí.“
„Dobře, dobře, jdu za dveře, ale ať vám to netrvá dlouho.“
„Jdu s tebou,“ přiskočil k ní.
Sotva zavřeli dveře, Henry ji hladově políbil, i když stáli na chodbě, kudy mohl kdykoliv kdokoliv projít.
„Chyběl jsi mi,“ mumlala s ústy přitisknutými na jeho.
„I ty mně,“ přimáčknul ji na svá bedra. Nejraději by si ji vzal tady a teď, bez ohledu na to, jestli je někdo uvidí a uslyší.
Stáli tam v objetí, ani nezaslechli, že se se zaskřípáním otevřely dveře, v nichž se objevila hlava následníka. Odskočili od sebe, bylo jim trapně, co chlapec viděl.
„Už můžete dovnitř.“
„Jdi se vykoupat,“ poplácala ho Sophie po rameni. „Počkám tady.“
Přikývl, otočil se ještě ve dveřích, v očích měl zklamání, že nemohou být spolu sami jako v klášteře, a zabouchnul je.
Povzdychla si a opřela se o zeď.
Zanedlouho se otevřely znovu, stál tam jen v kalhotách, s mokrými vlasy, a zatáhl ji dovnitř.
Zamknul dveře a zamířil do postele. Princ už spokojeně oddychoval ze sna.
Sophie svlékla šaty a ve spodní košili vklouzla pod pokrývky. Henry sfoukl svíčky a potmě se k ní připojil.
„Chci tě,“ šeptal a rukama zajel pod košilku, kde hladil oblá stehna.
„I já tebe, ale nemůžeme, ne dnes.“ Zítra naše cesta skončí, dovezeme prince do kláštera Panny Marie a rozejdeme se, pomyslela si. Co bude pak? „Zítra…“
„Musím tě vzít ještě ke králi, chce s tebou mluvit a já mu předám prsten od syna, pamatuješ?“
„To jsi mi neřekl, že se mnou chce král mluvit? Je to další den cesty tam a další zpět navíc. Nemám dost šatů, abych předstoupila před krále jak se sluší…“
„Tím se netrap, sejdeme se stejně v ústraní. Bylo by podivné, kdyby ses objevila u dvora najednou jen tak, bez důvodu, nemyslíš?“ namítl.
„Hm… Ale i tak, není mi to příjemné, takto neplánovaně…“ Ale budu s tebou o den déle než jsem myslela, přemýšlela. „Raději pojďme spát, jsem unavená,“ políbila ho a rukou hladila po tváři, kde ji škrábalo krátké strniště.
Přivinul si ji do náruče a společně usnuli hlubokým spánkem.
Sophie se nemohla nadechnout, dusila se, jakoby ji ve snu někdo držel. Vzbudila se, nebyl to však sen. Ve slabém světle měsíce, který nakukoval okýnky dovnitř, se dívala do tváře špinavému chlapovi, který jí držel špinavou pracku na puse. Pokusila se pohnout, ale měla svázané ruce. Zkusila ho kousnout, což se jí nepatrně podařilo, ale na oplátku ji hromotluk udeřil pěstí do tváře.
„Ty jedna děvko,“ zavrčel na ni a strčil jí do úst kus špinavého hadru, až se jí chtělo zvracet.
Zkusila pootočit hlavu, Henry ležel v bezvědomí, svázaný, vedle ní.
Kde je princ?! Vyděsil ji pohled na prázdnou postel. Ale to už špinavec zabouchnul a odcházel pryč do anonymity noci.
Zkoušela se posadit, aby vytáhla roubík. Musela zvednout ruce, svázanýma rukama rozvázat pevně utažený uzel vzadu na temeni. Byla nervózní a musela to několikrát přerušit, aby se aspoň trochu nadechla. Konečně rozvázala šňůru a vyplivla hadr. Dýchala zrychleně zhluboka, aby se nepozvracela. Proboha, nebyli dost opatrní, unesli následníka. Nebo snad mladé děvče? Co to bylo za chlapa? Hlavou jí vířily stovky otázek, na které neznala odpovědi.
Pomalu se posunula směrem k Henrymu a zvedla svázané ruce tak, aby se jej dotkla: „Miláčku, vzbuď se!“ šeptala přiškrceným ustrašeným hlasem.
Nic.
Pod polštářem měla dýku! Oh, má zlatá dýka!!
Posouvala se po posteli, aby nadzvedla polštář a zjistila, že tam dýka není. Proboha! Vzala polštář za roh do prstů a popotáhla jej ještě kus. Zahlédla rukověť. Jen se posunula!
Opět se musela přisunout a vzít ji. Zuby vytáhla nůž, přiblížila pouta a začala pohybovat zápěstími, aby přeřezala provaz.
Šlo to pomalu, ale lano nakonec povolilo pod ostřím. Rychle rozřezala i nohy a vrhla se směrem k Henrymu. Rozvázala jej a zatřásla jím, aby se probral.Všimla si, že na oku má ošklivou podlitinu.
Sotva otevřel oči, vyhrkla na něj: „Unesli prince! Jsi v pořádku, musíme hned jet za nimi a najít je!“
Henryho bolela hlava jako po pořádné pitce. Promnul si bolavý obličej a oteklé oko. Zatímco Sophie se rychle oblékala, házela na sebe svršky, jakoby hořelo. Zvedl se, aby se také oblékl, zbytek těla ho naštěstí nebolel.
Popadli své vaky a pádili po schodech ven ke stájím, kde rychle osedlali koně a vyvedli je před hostinec. V čerstvém blátě viděli stopy koní jen jediným směrem. Vyrazili tedy.