Zamilovaný blázen V.

Anotace: tak je tu další část bez milostného vzplanutí, ale tak slibuju, že po této pasáži a ještě jedné přijde ona největší milostná zápletka v tomto mém dílku

Sbírka: Zamilovaný blázen

„Plukovníku?!“ řekl Marek a vyvalil oči na svého vojenského instruktora.
„Nestůj tam jak tvrdé Y a pomoz mi,“ vyštěkl plukovník a posadil se, aby si své zranění mohl lépe prohlédnout.
Marek si sundal ze zad batoh a poklekl vedle zraněného. Rukama ohmatával zranění, ale jediné, co tím udělal bylo to, že voják stiskl zuby bolestí, jak se neohrabaně dotkl nejbolestivějších míst.
„Proboha ty seš úplně k ničemu. Podívej se do mého batohu, někde tam mám lékárničku a dělej,“ řekl plukovník, protože mu v několika vteřinách došlo překvapivé zjištění, že pokud se nechce stát mrzákem nebo v divočině snad zahynout, musí se o své léčení sám postarat.
Marek vyplnil pokyny do puntíku. Z batohu svého instruktora vytáhl malou lékárničku zabalenou v igelitu, aby obvazy a další věci nezvlhly. Potom jí podal plukovníkovi, který lékárnu rozdělal a začal se v ní přehrabovat. Když nalezl vhodný obvaz, zásyp, nůžky a sterilní vatu, začal vysvětlovat nechtěnému rekrutovi, co musí udělat: „Teď se půjdeš podívat po okolí a seženeš dvě stejně dlouhé větve. Je ti to jasné?“
Marek kývl na souhlas a okamžitě se rozeběhl. Nízké větve stromů a keřů v okolí jej bičovaly do tváře, ale on bolest nevnímal a soustředil se na svůj úkol. Do deseti minut se vrátil s přesně požadovanými kusy dřeva, které pak přiložil na plukovníkovu nohu a podle pokynů obvazem dlahu upevnil. Když byl hotov, pokusil se otec jeho milované vstát, ale ztráta krve a šílená bolest v noze jej okamžitě vrátila zpátky na zem. Marek okamžitě přispěchal, aby zkušenému vojákovi pomohl, ale ten ho jen od sebe odstrčil s jasným nepřátelstvím.
„Sám to nedokážete! Musí vám někdo pomoci a nikdo kromě mě tu není,“ řekl Marek a pokračoval: „Pořád nám tlučete do hlavy pojmy jako soudržnost, bratrství a vzájemná pomoc, ale nevypadá to, že byste se tím sám řídil. Vím, že mě nemáte rád, ale teď to překonejte, alespoň do doby, než se odsud dostaneme. Ano?“
Plukovník probodával nápadníka své dcery očima, ale když začal mluvit o soudržnosti, hned se mu vybavili některé události z jeho života, hluboko na území nepřítele, kdy on zachraňoval některého ze zraněných druhů, či byl pod palbou odtahován se střelným zraněním. Nakonec tedy napřáhl ruku před sebe a nechal si od Marka pomoci.
„Co uděláme teď?“ zeptal se Marek.
„Všiml sis v okolí nějakých jeskyní nebo něčeho, kam déšť neudeřil?“ Marek jen zakroutil hlavou. „Dobře. Tak se musíme dostat k nějakému houští, tam ti vysvětlím, co uděláš pak.“
Otec Adrey a její nápadník bloudili mezi stromy. Plukovníkova noha je brzdila, ale starý voják odmítal Markovi návrhy, že zastaví, aby si mohl odpočinout. Nakonec se dostali do pásma menších stromů a keřů. U nich se zastavili, aby si vojenský instruktor mohl dobře prohlédnout okolí.
„Támhle,“ řekl plukovník a ukázal na několik keřů okolo malého stromu. „Teď mě opatrně polož, vem si z batohu nůž, provaz a pokus se spojit větve tak, aby si z nich vytvořil přístřešek. Něco jako iglů bez sněhu, do kterého se budeme moci schovat.“
Marek udělal vše, co mu bylo nařízeno. Nejprve svého instruktora opřel o kmen dubu, a pak vyrazil k místu, které mu bylo ukázáno. Sice byl už zvyklý z překážkové dráhy na základně na různé prolézání, ale ukázalo se, že šplhání po stromě a práce s neposednými větvemi není až tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Trvalo mu několik hodin a stálo ho to mnoho škrábanců se spoustou nadávek, než se mu podařilo udělat jednoduchou konstrukci přístřešku, jakou po něm žádal plukovník.
Plukovník se rozhlížel po Markovu stylu, zatímco se ho pokoušel dostat do středu primitivního obydlí. Díky okolním hustým keřům se k nim nedostal žádný vítr a to samo o sobě byla první dobrá věc.
„Pomoz mi,“ řekl plukovník a neohrabaně si v sedu pokoušel sundat svou pláštěnku. Marek nechápal, proč to voják dělá, ale z následujících slov pochopil: „Větve sami o sobě nebudou stačit, proto musíš pláštěnku přehodit přes, co největší plochu. A pořádně ji upevni, aby jí vítr neodnesl. Jinou už nemám.“
Markův městský mozek chvíli žasl, nad vynalézavostí otce své lásky, ale po několika chvílích tomuto stylu myšlení přišel na kloub i on, a tak na místa, kam už nezasáhla plukovníkova pláštěnka seskupil listnaté větve tak, aby voda po nich stekla bezpečně až na zem, zatímco by dvě osoby uvnitř prostého obydlí vůbec neohrozila.
Když Marek s úpravou skončil a vrátil se dovnitř úkrytu, plukovník už spal, ale bolest, kterou mu noha způsobovala se odrážela v jeho tváři. Nakonec se nápadník dcery vojenského instruktora přestrojil do suchého, vyndal svou pláštěnku z batohu a přetáhl ji přes plukovníka a zvláště přes nohu, aby obvazy nenasákly vodou, kdyby začal další průtrž mračen a jejich ochrana nápor vody nevydržela. Pak se Marek schoulil do druhého kouta skrýše a s myšlenkami na Andreu - které mu dávaly alespoň trochu životodárného tepla – usnul.

Ráno probudil Marka plukovníkův hlas, namísto „budícího“ děla: „Vstávej, zelenáči.“
Zamilovaný muž otevřel oči a uviděl před sebou tvář otce své milé, který na něho už znovu upíral nenávistný pohled, který byl jen mírně přiškrcen vážností situace v níž se spolu oba ocitli. Vrtulník je měl vyzvednout až za šest dní a oni bez vysílačky neměli možnost, jak by helikoptéru přivolali dříve.
„Vstávej. Slyšíš!“ zazněl opět přidušený hlas plukovníka, který by jindy otřásl celou základnou.
„Já jsem vzhůru,“ řekl Marek a posadil se. Byl sice suchý, ale stejně mu bylo po ránu chladno, a tak si přitiskl ruce k hrudi a pokoušel se trochu zahřát své prokřehlé tělo.
„Musíš rozdělat oheň.“
„A z čeho,“ odvětil na plukovníkova slova Marek. „Všechno je mokré a i ze svých ubohých znalostí vím, že k rozdělání ohně je potřeba alespoň trocha suchého dříví.“
„To máš pravdu a jelikož v okolí nic suchého není, musíš něco suchého udělat ty.“
Marek se podíval na plukovníka, jako kdyby na něj promluvila Andrea. Nechápal význam slov vojenského instruktora, protože ho nenapadl způsob, jak udělá suché dřevo, když všude v okolí je vše provlhlé od deště. Když však začal provádět způsob, jakým z mokrého dřeva mohl udělat suché, bylo to poprvé, kdy na otce své milované upíral nenávistný pohled.
Plukovník, ač pod vlivem bolesti ze zranění nohy se pro tentokrát měl více, než dobře. Skoro by se i smál, kdyby však nedbal na to, aby energii neplýtval na takovou zbytečnost.
„Jak ještě dlouho,“ procedil v tiché chvíli Marek.
„Vždyť si sotva začal, ještě bude trvat dlouho, než to dřevo uschne,“ odvětil plukovník.
Marek se cítil hrozně, jako už dlouho ne. Pod oblečením a na svém těle měl oslizlé větve a kusy ztrouchnivělého dřeva dokonce za trenkama s plukovníkovým odůvodněním, že tam bude schnout dřevo nejlépe.
Po dvou hodinách se Marek dřeva konečně zbavil a pod odborným dohledem plukovníka se pokoušel přivést do jejich skrýše oheň. Spotřeboval na to celkem deset speciálních zápalek a mnoho času, ale když rudé plamínky zaplápolali, zažil takovou eufórii, kterou skoro mohl přirovnat k blaženému stavu masáže od Andrey.
Plukovníkovi cuklo v koutku úst, ale Marek si toho nevšiml. Těžko by navíc uvěřil, že vojenský instruktor a otec jeho milé na něj bude byť jen na okamžik pyšný.
A tak po zbytek druhého dne Marek s plukovníkem nedělali nic jiného, než udržovali oheň při životě a zároveň vysoušeli další kousky dřeva, kterým plameny posléze krmili.