Zamilovaný blázen VI.

Anotace: tak další pasáž

Sbírka: Zamilovaný blázen

Marek dalšího dne otevřel oči a nemohl tomu uvěřit. Probudil se přirozeně a to i přes to, že včerejšího dne počítal s tím, jak ho plukovník zostra opět probere svým hlasem. První myšlenky na to, že jej starý voják už akceptoval hodil za hlavu a ihned se začínal strachovat o to, zda na tom otec jeho milované není ještě hůř, když nemá ani sílu jej nepříjemně budit. Otočil se a svým zrakem zachytil jediné. Plukovníkovu ruku v nápřahu s nožem drženým za ostří, jak vrhá zbraň do vchodu jejich skrýše, kde ještě před několika málo vteřinama byla zvědavá ještěrka.
Plukovník pohlédl zlostně na Marka. „Blbče,“ řekl, ale spíše ze sebe chtěl dostat zlost nad tím, že je příliš slabý, než aby dokázal přesně vrhnout nožem.
„Co jste s tou ještěrkou zamýšlel,“ otázal se Marek.
„Sníst jí, co jiného,“ odvětil plukovník a znovu si lehl.
„Ještěrku?“
„Máš snad něco lepšího k jídlu, zelenáči? Rád se od tebe nechám nakrmit biftekem s hranolkama a k pití bych prosil vychlazenou desítku.“
Marek při představě, že si do úst dává kus zelené ještěrky málem vyzvrátil to poslední, co jeho žaludek nestrávil a to sám sebe. „Tak něco ulovíme, jsme v divočině, všude jsou zvířata, ale ještěrky vám chytat nebudu.“
Plukovník se natočil tak, aby z leže mohl hledět na nápadníka své dcery. Část jeho slov se mu líbila, ale vědomí toho, kdo by měl lovit ho jen utvrdilo v tom, že bude hladovět. „Dobrá. Připrav si drát, nůž a jestli mi řekneš, že sis nic z toho nezabalil, zakroutím ti krkem!“
Marek otevřel svůj batoh. Sice si nebyl v tom množství vojenských pomůcek – co si zabalil do batohu – jistý tím, která z věcí je v jakém obalu, ale po systematickém zkoumání každé z nich nakonec požadované věci nalezl.
Plukovník stručně vysvětlil, jak udělá oko, a jak má správně nastražit a hlavně kde past.
„A co se stane, když to oko nebude správně fungovat?“ zeptal se po výkladu Marek.
„V lepším případě past nic nechytne, ale v tom horším se chytí kořist, avšak jí to nezabije, takže zvíře bude trpět třeba i několik hodin, než jí najde nějaký predátor a ukončí její trápení, či nepodlehne nakonec zranění nebo se tam neobjevíš ty sám, ale věz, že pak není pěkný pohled na takového králíka, když víš, že to je tvá vinna, co se mu stalo a jaké si prožil utrpení.“
Plukovníkova slova se vryla hluboko do Markovi hlavy. Nerad ubližoval zvířatům a nehodlal s tím začít ani teď, když potřeboval jíst pro své přežití. A tak pod dohledem svého vojenského instruktora udělal ještě oko pětkrát a nahlas vypověděl, jak má správně past nastražit. Plukovník byl čím dál tím slabší, a tak jen párkrát něco doplnil a potvrdil, takže měl nápadník o důvod víc, proč musí jeho nastražená past zabrat.
Nakonec Marek zkontroloval ležícího plukovníka, přiložil na oheň a odebral se do divočiny.
Zamilovaný muž se plahočil zarostlou vegetací, kde kromě zvířecích stezek neexistovala žádná cesta. Nakonec si nalezl příhodné místo pro umístění past. Udělal značku do kmene stromu, jak mu plukovník řekl, a pak šel dál. Položil přesně tři pasti, než mu došel drát a vydal se na cestu zpátky do skrýše. Problém však byl v tom, že už si přesně nepamatoval směr.
Marek bloudil a trmácel se dobré dvě hodiny, než konečně narazil na známou zvířecí stezku, která jej dovedla do skrýše. K jeho udivení však ve vzduchu cítil pečící se maso. Opatrně nakoukl vstupním vchodem bez dveří a uviděl plukovníka, jak na klacíku opéká hada.
Užovka byla opečená už skoro dozlatova, když Marek promluvil: „Jak jste jen mohl,“ a obviňující pohled upřel na otce své milované.
„Sama si to zavinila. Přilákalo jí teplo ohně a chtěla se ohřát. Její problém, že si na mě vylezla. A nekoukej na mě jako na vraha. V divočině platí zákon přírody: Jez nebo budeš sežrán.“ Plukovník se na chvíli odmlčel a zakousl se do svého úlovku, potom z něj kousek odtrhl a napřáhl ruku k Markovi. „Tak co jsi, zelenáči. Lovec nebo kořist?“
Zamilovaný muž jen s nechutí vzal nabízené sousto z malé a ubohé úžovky, ale nakonec hlad zvítězil a on tu trochu masa – malý zdroj síly – zhltnul naposezení.

Dalšího dne brzy z rána vyrazil Marek na kontrolu svých pastí.
První nalezl tak, jak jí nechal. Žádné zvíře se do ní nechytilo, a tak si řekl, že jí raději sebere a položí jinde.
Když přišel ke druhé, uviděl jen spousty krve a několik chlupů, pocházející zřejmě z králičího kožichu. V hlavě mu ihned zazněla otázka: „Zmítal se ten králík potom, co se chytil nebo už jeho zdechlinu nalezla nějaká liška?“ Raději však svých úvah hned zanechal, neboť pocit viny nad utrpením zvířete se v něm začínal rychle projevovat.
Zbylé pasti byli prázdné. Nepodařilo se mu ulovit žádné zvíře, a tak jen nástrahy rozmístil na nová místa, o kterých doufal, že budou vhodnější. Pak se vrátil za plukovníkem.
Tentokrát však Marek nehledal cestu, neboť si všímal i toho nejmenšího detailu na stromech a lesních stezkách, které jej neomilně dovedli ke skrýši.
Plukovník ležel skoro v bezvědomí. Měl horečku a vůbec to s ním nevypadalo dobře. Ani si nevšiml nápadníka své dcery, jak mu odkrývá zranění a dívá se na ošklivě zhnisanou ránu na jeho noze. Vyměnil proto obvaz, použil trochu dezinfekce a přikryl plukovníka svým zbylým oblečením, aby ho udržel v teplu.

Další den nebyl o nic jinačí, než ten předchozí. Plukovník stále spal, měl horečku a nastražené pasti zely prázdnotou, a tak Marek pouze nasbíral dřevo k vysušení a znovu rozmístil pasti na nová stanoviště. Dokonce jej hlad dohnal i k pokusům chytání ještěrek a úžovek, ale žádná se mu po celý den neukázala. Proto večer usínal s ještě větším hladem, než posledně a se silnějším zoufalstvím, nad špatnou situací, která nevypadala pro plukovníka vůbec růžově, i když už zbývalo vydržet poslední den, než je vyzvedne helikoptéra.