Vyznání

Anotace: Pro člověka, díky němuž vím, že má smysl žít.

Oči jí automaticky zabloudily na displej budíku. Plechový automobil s ukrytým strojkem. Půl druhé v noci....
Překulila se v posteli na druhou stranu a objala peřinu v místech, kde cítila jeho boky. Trošku víc se k němu přimáčkla a na tvářích cítila, jak se mu vzdouvá hrudník. Přesně tohle potřebuje cítit, po všech těch problémech v práci. Prostě potřebuje vedle sebe sloup, který udrží všechny její starosti.
Malinko se zachvěl a ruka mu z boků sklouzla k jejím zádům. Vzala ji do své a stiskla. Jen tak lehce, aby ho neprobudila („potřebuju jít spát dřív, lásko, víš jak mi teď na šichtě zatápí, všechnu práci hází na mě. Vážně už se mi motají nohy. Ale víkend bude skvělej, zajedeme ke koním, užijem si to...“), to by vážně nechtěla.
Cítila, že stisk opětuje.
Jen spi, Dane, já nerada.
Jenže on se na posteli otočil. Tak tohle vážně nechtěla, nechtěla ho probudit.
„Děje se něco, brouku?“ Hlas měl chraptivý, asi se v práci nastydl. Vážně by tam s tím topením měli něco dělat.
„Jen jsem se k tobě chtěla přimáčknout, nechtěla jsem tě probudit.“
„Vážně?“ Usmál se. Bože, jak měl hřejivý úsměv. „Tak na co čekáš, klidně se přimáčkni víc, bude se mi zase líp usínat.“
„Jsi zlatíčko.“
„Jen se přitul a nech si něco pěkného zdát.“
„Už se ani nehnu.“
Chytil ji i za druhou ruku. „Jsem šťastnej, že tě mám.“
„To je přece vzájemný a ty to víš.“
Stačilo pět minut a opět pravidelně oddechoval.
Samozřejmě, že je to vzájemný, Dane. Vím to. Nevím, co bych si bez tebe počala.
Koukala na jeho ofinu, jak mu padá do očí a slabounké výdechy ji odhazují stranou. Tohle přesně chtěla. Svůj byt, svou jistotu vedle sebe, představu svého budoucího života... ....DNESKA NE......
Vážně? A proč ne? Dan spí. Je mu tak krásně, určitě se mu něco zdá, lítá teď po pláži nebo hraje kulečník s kamarády.
....PŘESNĚ TAK, TAKŽE PROČ BY NEMOHLO BÝT FAJN TAKY TOBĚ?...
Protože to není správné.
...A CO JE SPRÁVNÝ? JÍT NA KONÍČKY?...
Správné je... být tady. Vedle Dana. A..... prostě to tak je, je nesmysl o tom uvažovat.
Jenže stejně vstala a potichu došla do kuchyně. Rozsvítila jen jedno světlo, z lednice vytáhla actimel a i když byl ledový jak čert, vypila ho. Prázdnou lahvičku hodila na chodbě do koše a koukala na monitor, který tam tiše odpočíval v koutě. Koukal na ni z šera, napravo nová laserová myš, nalevo otevřená krabička s tofifee.
...TAK SE U NÁS POSAĎ...
Ani náhodou. Jen si odskočí a hned zpátky do postele. Žádné ponocování. A hlavně on tam stejně teď nebude, to je jasné. Co by tam strašil takhle pozdě. Určitě vyspává... i když....přece říkala, že se dneska staví. Možná na ni čeká. Sedí u počítače a doufá, že se tam ještě ukáže, říct jenom dobrou noc.
Tak možná jen na minutku. Pozdravit, popřát dobrou noc a pak hned zpátky pod peřinu.
Jasně, nebude to protahovat, prostě to zapne (a on tam stejně už dávno nebude), pozdraví, popřeje a rozloučí se. A pak šupky dupky zpátky k Danovi. Aby se neprobudil.
Zapnula počítač a sledovala jak se na obrazovce objevuje červený motýl, její nejoblíbenější tapeta. Přihlásila se a hned jí obličej skočil na přátele. A je to. Není tu.
Tedy respektive je tu, ale ne v místnosti to může znamenat, že tam má návštěvu a jen zůstal připojený.
...ALE NO TAK, V NOCI?...
No dobrá, prostě je připojený. Nic zvláštního, zkrátka ponocuje. Vstala a došla do ledničky další pro další actimel. A na zpáteční cestě už z dálky viděla svítit okénko se vzkazem. Začala se usmívat, aniž si to uvědomila a raději se napila z lahvičky. Takže je u počítače. A píše jí. Samozřejmě že píše, vždycky jí píše. Nebude dělat výjimku.
Posadila se a klepla na bublinku....
„Ahoj broučku.“ A za tím nádherný rozesmátý smajlík. A než se vzpamatovala, objevil se za ním další, ospalý. Koukla na stůl na otevřenou krabičku s sladkostmi a rukou nad ní zašátrala. Pak ji ale stáhla. Zbláznila se? Vždyť je po půlnoci, v tuhle dobu nikdy nejí, natož čokoládu.
Místo toho položila prsty na klávesnici. „Dobrou hodinu duchů přeju.“
„Jsi sama?“
Klap klap klapklapaklapklap...
„Jako vždy.“
„Spí?“
„Jako každej normální člověk.“
„Takže jsme blázni?“ Smajlík s vyplazeným jazykem.
„Svým způsobem jo. Nebo já teda určitě.“
„Ale necháme to tak, viď, Evi?“
Usmála se a v duchu pohladila monitor. „Víš, že pro tebe cokoli.“
„Tak jakej byl den? Zlobili pacienti?“
„Jen ten protivnj chlap bez nohy, jak jsem o něm naposledy mluvila. Myslí si, že když je mrzák, může ostatní urážet.“
„Co provedl?“
„Kopl mě.“
„Cože???“
„No kopl mě.“
„Já myslel, že nemá nohu.“
„To nemá, kopl mě tou jednou.“
„To musel být děsivej zážitek.“ A za tím pět roztlemených smajlíků. Eva si nemohla pomoct a koutky úst se jí pomalu zvedaly nahoru.
„Do holeně.“
„Aúúúúúú.“
„Díky. Mám tam modřinu.“
„Hned bych ti ji pofoukal.“
„To já přece vím, proto jsem se od něj nechala kopnout.“
„Potvůrko moje.“
„Broučku.“
„Jak dlouho tu budeš?“
„Musím jít spát. Mohl by přijít.“
„Nechoď.“
„Prosím.“
„Neblázni.“
„Jsem blázen, vždyť víš. Čekám tu na tebe od devíti, nemůžeš mi tak brzo zmizet.“
„Taky bys měl jít spát, Tome.“
„Ne bez tebe.“
„Jsi daleko.“
„To je nedůležitý.“
„A co je důležitý?“
„Že jsi v tuhle chvíli celej můj život.“
Odsunula se i s židlí od počítače a pořádně se nadechla. Pod pravým okem cítila vlhkost a rychle si setřela tvořící se slzu. Co jí to dělá, tohle přece nemůže..... nemůže jí tohle říkat, ona je šťastná a nic na tom nechce měnit.
Přisunula se zpět a naklepala pár písmenek.
„A celej můj život leží pár metrů ode mě.“
Odpověď se objevila až po pár minutách.
„Vážím si tě.“
„To hrozně ráda slyším.“
„Jestli tě někdy náhodou potkám, i když bydlíme přes pět set kilometrů od sebe, unesu tě a dokážu ti, že láska je nedostatkový zboží. Ten, kdo dává, většinou neumí přijímat. A ten, kdo přijímá, už zapomněl dávat. Já ti dokážu, že to jde zároveň. Dokážu ti, že poklad, jako jsi ty, se musí střežit jako oko v hlavě, a člověk, který by tě neuhlídal a dopustil by, že bych tě unesl, si tě nezaslouží.“
Teď už slza skápla na klávesnici. Nedalo se to uhlídat. Chtěla odpovědět, aby takovéhle věci nepsal.... ale.....
„Dokážeš taky napsat něco ošklivého? Tečou mi slzy...“
„Tobě nedokážu.“
„Tak si je otři, Evíku. To jsou slzy štěstí a ty jsou hrozně vzácný. Když je necháš zaschnout na kapesníku a schováš ho, do rána ti na něm vyroste růže.“
Ježiši, ten je sladký.
„A co když ne?“
„Můžeš to u mě reklamovat a zdarma zašlu růži skutečnou.“
„Já se snad zblázním.“
„To nedělej. Je dokázaný, že druhej stupeň bláznovství je šílenství. A já chci blázínka, ne šílence.“
„Už mě dávno máš.“
„Celou?“
„Celou.“
Zastav to. Zastav to, dokud to jde........ Koukla směrem ke kuchyni. Tma. Ticho. Lednička vrněla a venku někdo v dálce křičel. Jdi do toho, nebo to vzdej. Vypni počítač nebo to rozsekni.....
„A můžu si s tebou dělat, co chci?“
„Můžeš dělat to, co je správný.“
„Co je správný podle koho?“
„Podle nás dvou.“
„Tak v tom případě se pohodlně usaď....“
Eva se naklonila ke stolu a vybrala z bonboniéry ten nejlákavější kousek. Tohle je život. Tohle je můj život. Půlku ukousla a převalila na jazyku ..... Takhle to má být. Už ví, co je správné. Už ví, co potřebuje ke spokojenosti....
Protočila se na židli a pomalinku začala ruku sunout pod noční košilku...
Klap klapy klapklapklap...