Oni a Tell-10.část

Anotace: Pomalinku se blížíme k závěru, jak to dopadne?

„Telly, lásko, I´m home! Kde jsi miláčku?“
Slyším jeho kroky sunoucí se po bytě, což mě přinutí k další dávce hořkosti.
„Tell, co tu proboha děláš?“
Upřímně se nedivím jeho vyděšení, sedím na podlaze, v ruce mám zprývu od doktora, řasenka a stíny mi tečou po celém obličeji a pode mnou je loužička slaných, od šminek obarvených slz.
„Já,...já...!“ vykřiknu nezakončeně a znovu se dá do pláče.
„No tak, povíš mi, co se stalo?“
Beze slova mu podám papír se zprávou. Jeho oči cestují po papíru, dočte a...
„Dobře, jsi nemocná, máš...salmonelu? To přece není zas tak vážné ne?“
„Ne, mám jen lehkou formu, ale...“
„Tak pojď ke mně a dej mi pusu.“
„Ježíš, nechápeš to?! Nejde o to, že mám salmonelu!“
„Co? A proč tu teda sedíš jak hromádka neštěstí nad zprávou o salmonele?“
Zavrtím hlavou nad jeho nechápavostí.
„Ááá! Nedochází ti to?! Nejsem těhotná! Ta nevolnost a ostatní je způsobená tou nemocí!“
„Aha.“ hlesne.
„Ale nemusíš na mě tak řvát a mluvit se mnou jako s idiotem, protože nejsem debil do hajzlu!
Mirkův výbuch zarazil můj hysterický záchvat, jen jsem tiše seděla a přihlížela, jak zuří.
Nikdy se takhle ke mně nechoval, ale vlastně si to zasloužím.
Mirek přestane vyčítat, podívá se na mě, otočí se a vztekle uteče z bytu, přičemž nezapomene pořádně třísknout dveřmi, až se sklo zatřese.

Nechápu, co s ním je, přeci ho tak strašně nevytočilo, že jsem na něj byla nepříjemná, když nechápal nebo jo?“
„Víš, třeba se ti jen zdá, že je tak napruzenej.“
„Ale Karin prosimtě, to nemyslíš vážně, že ne?! Přišel nalitej jak žok a ani se na mě nepodíval, teď se mnou nekomunikuje.“
„Tell, já nevím, co ti na tohle říct.“

„Lásko moje, mrzí mě, že jsem na tebe tak vyjel, přehnal jse to, víš, strašně mě mrzelo, to těhotenství nevyšlo, vlastně jsem byl naštvanej jen kvůli tomu a potřeboval jsem se vyvztekat, já už se na to mimčo těšil.“
Když tohle řekl, nezbývalo mi, než ho obejmout a říct:
„To bude dobrý, však ono to přijde, stejně by to bylo opravdu brzy.“
„Nejspíš máš pravdu...“ řekl roztomile a políbil mě do vlasů.

Že život není sranda jsem pochopila už dávno, ale tohle je vážně moc! Podpásovka! Člověk se den co den dře, těší se na okamžiky s lidmi, které má rád, nakonec zjistí, že někteří lidé mu nestačí nebo ho naopak převyšují, zkrátka a jednoduše si jdou vlastní cestou, která je také trnitá.
Jsou chvíle, kdy máš pocit, jakoby se ti žílami valila jemná, sladká, horká čokoláda, ale vyskytnou se i okamžiky, kdy tě zamrazí, celé tělo máš zkoprnělé a protéká jím pouhá hořkost, smutek a zlost.
Proč se člověk nemůže jen smát a bavit? Všechno by bylo jednodušší, ale nejde to...
Lidé sami si vše ztěžují...A někdy to bývá ještě mnohem horší...

„Nenávidím ho, proč mi tohle udělal?!!“
„Telly, zlato, uklidni se, nemůžeš tu takhle vyvádět, vím, jak ti je, ale pojď.“
„Ne, nenávidím tebe, jeho, všechny!“
„Kam běžíš?! Tell, stůj! Tímhle nic nevyřešíš!

Neposlouchala jsem ji, nechtěla jsem! Jak to sakra mohl udělat? Jel opilej? Blázen, natrefil to do po cestě do stromu. Ale co já teď??? Co si počnu, jestli se mu něco stane?! Kdo mi odpoví?!