Hlavou proti zdi (5.)

Anotace: ...

„Tak co?“ zeptal se nás Roura. Zrovna totiž domluvil s Koprem, který nám před dvěma dny nabídl jeden riskantní podnik. Pašovat kokain z Holandska do Čech.
„Hele,“ začal jsem spíš k sobě, „prachy jsou to hezký, ale tohle když nám přišijou, tak končíme. A na pěkně dlouho.“
„Měl jsem známýho,“ přihodil si ke mně Krysa, „kterýho čapli na hranicích. Prej to vyčmuchali psiska, ale je to blbost. Už si někdy viděl na hranicích, aby nechali vočuchávat vosobák? Byl to obětní beránek, co když je to s náma stejný?“
„To si nemyslím,“ odporoval mu Roura. „Vždyť máme na Kopra svý páky. Kdyby nás chytli a smrdělo to, můžem ho potopit úplně stejně.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Něco jsou kradený auta, něco drogy. A jakmile jde o fet, přestává bejt s polišema legrace. Za ty prachy určitě nepůjde jen o více, než malé množství. Z Holandu to bude čistý, představ si několik kilo, tady z toho udělaj několik desítek kilo. S timhle nás čapnout, tak nevím…“
Nastalo ticho.
Vidina opravdu dlouhého chládku se nikomu nelíbila.

„Kašlem na to,“ přerušil klid Roura.
„Kašlem na to,“ souhlasil jsem.
„Jo! Kašlem na to,“ postavil se vítězoslavně Krysák.
Pak ale pokračoval sarkasticky.
„Co je nám do miliónu. Co je nám do prachů. Budem krást furt ty blbý auta, až do konce našich dnů. Ale pánové, jedno vám teda řeknu. Měli bysme rychle začít žrát GS Condro Forte. Nevim totiž, jak jinak chcete v sedmdesáti zdrhat bengům. O holi? Na vozejčku?“
„No, s těma tvejma vyhulenejma plícema tě bude určitě zajímat, jestli tě nebolí klouby. Bejt tebou, začínám se pomalu shánět po nějaký příruční kyslíkový bombě.“
„Kouďáku, nech si ty kecy, jo? Taky jsi hulil, jako fabrika.“
„Tak ty zas přestaň s těma TVEJMA blbejma kecama, že budem krást auta do konce života. Myslíš, že mě to baví? Furt se bát o svojí prdel?“
„Kluci,“ zkusil na nás Roura jemně. Ale ani jeden z nás ho už neslyšel. Ozval se testosteron a před očima se udělalo červeno.
„Ty se bojíš vo svojí prdel? A co máme řikat my? Jenom blbě kroutíš volantem.“
„A proč tobě to otevírání tak dlouho trvá? Jak lačnýmu sraní.“
„Co to kecáš?“
„Co TY to kecáš?“
A bylo to. Vlítli jsme do sebe jako dva zápasníci sumo, i když nám jejich váha chyběla, na síle jsme to dohnali. Stolek, který nám stál v cestě, zaplatil svým životem. Váleli jsme se po zemi, Krysa mě škrábal, já se snažil kopat. Najednou se mu podařilo mě vzít do kravaty. Snažil jsem se mu dosáhnout rukama na obličej, ale šikovně se mi vyhýbal.
Začínal mi docházet kyslík.
Pak nás každého chytla jedna ruka a silou Supermana jsme od sebe byli odtrženi. Moje plíce se okamžitě začaly hlásit o kyslík.
Krysák v protilehlém rohu taky popadal dech a nepřestával mne sledovat nenávistným pohledem.

„Jste kokoti,“ zařval na nás Roura. Tím si vysloužil jeden nenávistný pohled taky.
Krysák se zvedl, odešel do předsíně a pak už jsme jen slyšeli bouchnutí dveří.
Když se mi začala vracet do obličeje normální barva a v mozku mi přestalo tepat, zvedl jsem se taky. Roura se na mně podíval s otázkou ve tváři.
„Jdu se ožrat. Jdeš?“ zeptal jsem se ho.
„Nemůžu. Musím zavolat Koprovi a pak chci prověřit jednu káru. Co Krysa?“
„Nevim. A teď je mi to úplně jedno.“
„Nech toho,“ řekl hlasem, kterým dával jasně najevo, že ví, že to není pravda.
Nebylo mi to jedno. Mluvila ze mne zlost.
Nadechl jsem se.
„No jo, no. Většinou, když se takhle porvem, jde něco ukrást. Chce si tak dokázat, že nás nepotřebuje.“
„Teda,“ opravil jsem se, „že nepotřebuje mě.“
„No, hlavně aby do něčeho nevlít,“ poznamenal Roura starostlivě.
Nevím proč, ale to mi vrátilo žluč. „A co? Jen ať se ten pitomec nechá klidně zabásnout.“
Odešel jsem z bytu po Krysově vzoru.
Už jsem neslyšel, jak si Roura pro sebe říká: „Chovaj se jak herečky. A já si vždycky myslel, že zloději jsou drsňáci a oni jsou to blbci.“

Měl jsem chuť se opít.
Nejdřív jsem na Krysu nadával, hlasitě. Pár lidí se po mně nechápavě otočilo. Asi si mysleli, že ta „ctnostná“ jména dávám jim, ale hned po prvním pohledu jim bylo jasné, že patřím k těm bláznům, kteří vedou rádi rozhovory sami se sebou.
Nevnímal jsem je.
Když jsem takhle ušel pár kilometrů, zvolnil jsem krok. Za prvé, naštvaná chůze docela rychle unaví. Za druhé, už jsem nebyl tak naštvaný. Došlo mi, že jsem se pohádal s Krysou jen z čisté blbosti. Začal jsem si sám sobě obhajovat své chování, ale koho jsem se snažil vlastně obalamutit?
Ani mi nedošlo, že jsem se mezitím dostal do ulice, kde jsem se před třemi dny setkal poprvé s Neznámou.
Proto jsem leknutím nadskočil, když se odněkud ozvalo: „Ahoj.“
Následoval smích.
Rozhlížel jsem se na všechny strany. Byl jsem jako lovec, který se snaží odhadnout, odkud na něj má každou chvíli zaútočit šelma.
„Tady.“
Zase smích.
Už mi to lezlo na nervy, na srandičky jsem dneska neměl náladu.
„Kde?“ zeptal jsem se naštvaně.
Ticho.
To jsem přepísknul.
„Kde?“ zopakoval jsem mírněji.
Furt ticho.
Podíval jsem se nad sebe.
Opřená o lokty, s úsměvem na tváři, na mne koukala z okna dvoupatrového domu.
„Teda, takhle Romeo s Julií nemluvil,“ zamračila se.
„Jakej Romeo?“
„Romeo a Julie? Nic ti to neřiká? Shakespeare…“ čekala na souhlasné kývnutí. Když se jí nedostávalo, věnovala mi pohled upřímného překvapení.
„Vždyť to i zfilmovali, dokonce ve ‚zlodějské‘ verzi s DiCapriem, fakt jsi to neviděl?“
„Děláš si ze mě srandu?“ odpověděl jsem jí. „DiCaprio? Vážně?“
„Bože,“ a zmizela v okně.
Za chvíli vedle mne přistála knížka. „Na, přečti si to. Umíš číst, že jo?“ zeptala se mne a začala se smát.
Mlčel jsem.
Ztuhla. Smích se vytratil. Výraz vystřídalo zděšení. „Panebože, ty neumíš číst? Ježíši, promiň.“
Mezitím, co se mi snažila omluvit, sebral jsem knížku, otevřel jí a nahlas přečetl:

„Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď.
Let lásky nezastaví ani hradby.
Co láska může, to i udělá,
a tvojí příbuzní mi nezabrání.“

„Co je to za blbost?“ pokračoval jsem směrem k Neznámé.
„Jaká blbost?“ řekla uraženě. „To je klasika, ty ignorante. Přečti si to a uvidíš.“
„Nechci nic číst, pojď ven. Zvu tě na jídlo.“
Zoufale se plácla do čela. „Ty seš teda romantik. No jo, co čekat od zloděje.“
Zamračil jsem se na ní. „No, vyhlaš to tady celý ulici.“
„Promiň,“ zastyděla se. „Přečti si to. Třeba se ti to bude líbit.“
O tom jsem dost pochyboval.
„Pojď ven, budeš mi to vyprávět,“ zkusil jsem znovu.
„Nemůžu nikam, za chvíli přijede fotr. A věř mi, toho potkat nechceš.“
Tón jejího hlasu na mě zapůsobil. Chtěl jsem jí oponovat, že mi nebude nikdo říkat, co mám dělat, ale už nebylo komu. Okno bylo zavřené a v ulici zazněl zvuk motoru. Motoru, který mohl patřit autu jediné značky.
Audi.

Vzal jsem knížku a radši zmizel.
Můžu si přece dělat, co chci. A teď jsem chtěl zmizet. V uších mi zněla poslední slova Neznámé: „..toho potkat nechceš.“
Řekla to tak zvláštně, nenávistně a zároveň, jako by měla strach.
Proč vlastně spala v tom autě?

(pokračování příště)