byl to jen sen?!

Anotace: není to nic světoborného... určitě je tam hrooozně moc chyb... za něž se moc omlouvám... :o) a taky je to psaný skoro v jednu ráno.... taky to má "vysokou kvalitu zpracování" xD

Je pozdě večer. Ona leží ve svém pokoji, poslouchá rádio a brouzdá na netu… je jí smutno. Ví, že ho dlouho neuvidí. Nerada pláče, ale je plná všemožných emocí a potřebuje je dostat ven. Čte krásné příběhy se smutným koncem a doufá, že tak to nikdy neskončí. Myslí na něj dnem i nocí.
Proč jen škola končí dříve?? Udělali to snad naschvál? Nepřejí snad lásce? On přece bydlí tak daleko! A je v práci! Kdy si asi najde čas a navštíví ji?! A najde si jej vůbec? Má velký sen odjet příští léto do Ameriky, ale musí ušetřit peníze.
Ať skončí to nekonečné čekání! Už je to k nevydržení… Pláče… Je sama doma a nikdo ji neslyší… Je za to ráda a zároveň by ráda, aby si mohla s někým popovídat o svých trápeních. Přemýšlí jak se s ním vidět co nejdříve. Avšak stále pláče a nemůže se soustředit. Nakonec vysílením usíná… zdá se jí sen…
Jsou spolu na krásném místě… je to ostrov. Všude kolem krásná příroda. Nebe poseto růžovými obláčky a z okolních stromů je slyšet zpěv ptáků. Oni jsou v chatičce postavené z bambusového dřeva a banánových listů. Koukají spolu na nádhernou scenérii zapadajícího slunce a ruku v ruce jdou spolu po pláži. Sednou si do písku a navzájem se pomalu hladí po celém těle. Začínají se líbat. Pomalu něžně a přitom vášnivě nabití jakousi energií. Oba mají zavřené oči a přitom vidí vše co potřebují. Cítí svoji vzájemnou blízkost, lásku jednoho k druhému. Nic jiného nevnímají… najednou se on prudce zvedne a vezme ji do náručí. Šeptá jí do ucha slova, která slýchává každý rád: „Miluju tě a nechci tě nikdy ztratit.“ Obejme ho kolem krku a znovu jej políbí.
Odnáší ji do příbytku a pokládá na postel spletenou z proutí… odchází… kam zmizel?! Kam odešel?! Vrátí se ještě?! Ano! Už je zpět a v náruči svírá ovoce čerstvě natrhané ze stromů a palem. Je uchvácena jeho pozorností. Spolu jedí ovoce a smějí se… najednou nastane dlouhé ticho… on se jí hluboce dívá do očí, nakloní se k ní, natáhne ruku, přitáhne si ji a dlouze ji políbí… je unášena vírem pocitů, které se v ní mísí…. Láska, vzrušení, euforie,….
Pomalu ji pokládá na postel a nepřestává ji líbat… pomalu sundává její letní květované šaty a líbá na krku… pomalu se sune níž…..
V tom se vzbudí…. Je noc…tma…. Pamatuje si ten sen… do posledního detailu… jeho vůni… vánek, který si hrál s jejími vlasy…. Vše… začíná znovu plakat…. Tohle se nikdy nestane… a nic podobného v blízké době určitě také ne… sedá si na postel, tiskne na hruď plyšového medvídka, kterého od něj dostala k narozeninám… aspoň že má jeho…
Ráno volá svému drahému a vypráví svůj sen… stále si pamatuje každý detail… on se zaráží... zdálo se mu totéž… oba jsou vyvedeni z míry… je pouto lásky opravdu tak silné?! Je to opravdu možné?! A byl to jen sen?! Co když se to stalo?
Navíc má dobré zprávy… zítra bude moci přijet… má volno v práci… krásný den pro ni, avšak začal už v noci….

Je krásné někoho milovat… i když je vzdálený… víte, že je někdo, kdo vás miluje a myslí na vás stejně jako vy…:o)