Sophie a Henry

Anotace: Milostný příběh ze středověku IX.

Jeli do lesa, kde se utábořili kousek od břehu řeky. Do kláštera, kam měli namířeno, zbýval už poslední den cesty, díky únosu si pěkně zajeli a zdrželi se, a pak musí ke králi.
„S tebou se člověk vážně nenudí,“ složil jí kompliment, když ulehli k ohni po náročném dni. „Jak tě to vůbec napadlo, převléct se za cikánku a takhle je přepadnout? Věděl jsem, že jsi divoká, ale co jsi předvedla dnes večer, to jsem ani náhodou nečekal…“
„Ani nevím, prostě to přišlo. Vždyť přece víš, že jsem pracovala jako špeh. Napadlo mě, že ve dvou je asi nezajmeme a když nám přišli ti tuláci do cesty, pochopila jsem, že to je naše šance. No a ten tanec na stole, vždy jsem po tom toužila, divoce se točit, dupat a bubnovat, provokovat. V bitvách se musím chovat jako muž, ne, že by mě to nebavilo, bojovat, ale... Cítila jsem se skvěle, krásně, nespoutaně, divoce a svobodně jako dlouho ne,“ odmlčela se s úsměvem.
„Slušelo ti to, moc.“ Přitáhl si ji do náruče a ochutnal její rty. „Chci tě, chci se s tebou pomilovat, hned, teď a tady,“ šeptal vášnivě a vzrušeně. „Nemohl jsem se na tebe vynadívat, nejraději bych tam z tebe strhal šaty!“ Vzpomněl si, jak se jí rýsovala ňadra pod tenkou látkou, i ve tmě viděl, jak jí látka klouzala po vztyčených bradavkách.
„Nemůžeme, nejsme sami,“ odmítala, ale přitom ho dráždila rukou.
Tiše sténal. „Už to nevydržím,“ zachroptěl.
„Nemůžeme ho opustit, ještě zítra a pak…“
„Pak musíme ke králi, ale jakmile budeme chvilku sami, nezbavíš se mě,“ slíbil jí s úsměvem, ale zcela vážně. „Ale já… Já… Musím…“ nemohl mluvit, protože měla ruku na jeho penisu a dráždila ho neuvěřitelným způsobem, až se mu chtělo křičet. Dusil své steny v polibcích.
„Už jsem ti říkal, že jsi potvora?“ zeptal se něžně, když dokončila svou činnost.
„Několikrát,“ usmála se. „Ale poprvé jsem na to pyšná,“ potvrdila popravdě. „Pojďme spát,“ navrhla stručně.
Přejel jí rukou po tváři a pak putoval níž. Sevřel v dlani jedno ňadro, až vzdychla. A pak ruku vytáhl a popřál krásné sny.
Sophii se zdál zvláštní sen. Viděla spoustu lidí vycházet z kostela, viděla jejich nohy a okraje krásných šatů a na konci průvodu spatřila bohaté krémové šaty nevěsty a vedle ní kráčel z kostela urostlý ženich. Věděla, že je to ona, ale muži vedle ní do obličeje neviděla. Ať se snažila sebevíc, nedohlédla mu do tváře. Netušila, koho si to bere. Zahlédla biskupa, i krále, ale muže si prohlédnout nedokázala.
Vzbudila se z prazvláštního snu s ještě zvláštnějším pocitem. Byla to věštba nebo jen její přání a potlačovaná touha se usadit?
Henry se na ni díval. „Něco zlého se ti zdálo?“ hladil ji po zádech.
„Kdepak, jen to bylo zvláštní, nerozumím tomu…“
Ačkoliv ji osvětlovalo zlaté světlo ohně, všimnul si bledé tváře. „Chceš o tom mluvit?“
„Ne, ne, pojďme ještě spát, bude to v pořádku,“ uklidnila ho a přiměla se zavřít oči, aby skryla své rozpaky před jeho pátravým pohledem.
Princ klidně oddychoval, a tak se hrabě uklidnil a zamhouřil oči také.
Zbytek noci proběhl bez problémů. Ráno o tom už nemluvili, Sophie neviděla důvod, proč by se svěřila s tím, co viděla. Zahnala myšlenky, vždyť ona se přece vdávat nehodlá. Jen jí vrtala v hlavě jiná věc, byla ve snu skutečně těhotná či nikoliv?
Následující den pokračovali ve svém úkolu dopravit spolehlivě a bezpečně prince do kláštera. Těšili se, až službu splní a vydají se na královské sídlo, aby poslali vojáky pro zrádce, a stanuli před panovníkem.
Kralevic se jim u snídaně svěřil s tím, co mu napovídal strýc, že oni jsou únosci a on jej přijel vysvobodit. Naštěstí znal pravdu od svého otce dávno předtím než se cesta udála. Oba překvapily lži, které si králův bratr dokázal vymyslet, aby dosáhl svých cílů.
Sophie se toužila vykoupat, ale musela vydržet až do kláštera. Toužila se projít nahá vodou, lehnout si na trávu a nechat se hladit slunečními paprsky. Když byla doma v létě, chodívala brzy ráno k řece, voda laskala její tělo, vycházející slunce ji zahřálo a ona byla nabitá energií přírody. Ale teď se do jejích představ vrýval on. Představovala si, že vystupuje z vody a on stojí na břehu jako před pár dny. Ale tentokrát neodejde, tentokrát zůstane a pomiluje se s ní rovnou na břehu nebo přímo v řece.
Podívala se na jezdce. O čem přemýšlel, o cestě do kláštera?
Cítil její zkoumavý pohled, ohlédl se na ni a opětoval jej. Nemohl myslet na nic jiného než na ni. Chtěl ji. Čím ho očarovala?
Téměř nemluvili, mířili rychle k cíli, jakoby je poháněla vzájemná touha. Jen dědic království vyžadoval přestávky kvůli dámskému sedlu.
Před západem slunce zabušil hrabě na vrata kláštera. Odevzdal zapečetěný dopis a prsten pro matku představenou.
Rozloučili se s princem, od něhož dostali krásný zlatý šperk se zasazeným smaragdem jako poselství pro panovníka a ubytovali se ve společné cele. Tentokrát ani nežádali jednotlivé pokoje. Těšili se na chvíli, kdy budou spolu sami.
„Chyběla jsi mi,“ líbal ji, sotva za nimi zapadly dveře.
„Pojď do koupele,“ vyzvala ho a začala se svlékat. Odtrhla se od něj a s upřeným pohledem svých velkých očí jej lákala. Zůstal stát a pozoroval, jak rozepíná kabátek, pomalu jej odhazuje. Sledoval ji opřený o dveře tak dlouho, dokud před ním nestála vyzývavě nahá.
„A teď ty,“ ponoukla jej.
Svlékl se rychle, nikoliv se svůdným záměrem jako ona. Stáli proti sobě tiše. Objali se a pak se dívali jeden druhému do očí. Zastavil se kolem nich čas.
Slyšela, jak jí říká: Miluji tě, ale nepohnul vůbec rty.
Slyšel, jak mu říká: Miluji tě, ale nepohnula vůbec rty.
Zdálo se jim to snad? Ne, jen nedokázali vyřknout to, co oba cítili. Jen jejich duše vyslechly vzájemné vyznání.
Vzal ji do náruče a přešel stroze zařízenou místnost ke kádi. Sophii postavil do vody a přidal se k ní. Vzájemně se myli, líbali, objímali, dráždili, laskali. Vstali z vody a pak úplně mokří popadli ručníky, položili je na postel, jediný kus nábytku, který tady byl, a lehli si na ně. Henry si přitáhl Sophii do náruče, až ležela na jeho vzrušeném těle. Nic nedbal na to, že jsou v klášteře a posadil ji na svůj ztopořený úd. Nemusel ji pobízet, probudila se v ní zvířecí vášeň. Sténali, svíral ji v drtivém objetí, dokud nedosáhli na hvězdy.
„Skončíme v pekle,“ usmála se na něj.
„Když tam skončíme spolu, stálo to za to,“ uklidnil ji. Zkoumal dlaní její horké tělo, jakoby ji teprve poznával a chtěl si přitom zapamatovat každý kousek.
„Zítra dorazíme ke králi a pak… Pak se naše cesty rozejdou.“
„Úkol jsme splnili. Co budeš dělat dál?“ zajímal se jakoby nenuceně, snažil se, aby nepoznala tón, že mu na odpovědi záleží.
„Hm, ještě jsem o tom nepřemýšlela. Vrátím se na svůj hrad, pokud mě nebude potřebovat král do bitvy. Bude léto, čas sklizně, musím dohlédnout na úrodu a hospodářství. Kam se vydáš ty?“ zeptala se obdobně.
„Zřejmě na chvíli využiji královy pohostinnosti a pak se uvidí.“
Oba se měli na pozoru, ani jeden nechtěl sdělit tomu druhému, že by rád trávil čas s ním. Báli se zranění, či snad výsměchu, nepochopení nebo odmítnutí?
„Neměli bychom se ustrojit k večeři? Nebylo by vhodné, aby nás sestry takto překvapily.“
Souhlasil, pustil ji z objetí a ještě chvíli pozoroval, jak ladně přešla po kamenné podlaze ke kádi. Předklonila se, nabrala vodu do dlaní a omývala se. Sledoval její vyšpulený zadeček, zase ho vzrušila. Vstal a přikradl se k ní. Rukama ji uchopil za boky a zezadu se k ní přimáčknul.
„Chci tě,“ líbal ji na šíji, až jí projela vlna vzrušení. Prohnula se v zádech, rukama putoval po jejím těle na prsa. Prsty zmáčknul ztuhlé bradavky a pak do ní prudce vniknul. Opřela se o káď a nechala ho přirážet. Motala se jí hlava, sténala a vzdychala, toužila křičet, jak moc ji dráždil.
„Ty zvíííře!“ kousla se do rtu, když jeho ruka zabloudila do jejího klína.
Tentokrát netrvala soulož dlouho ale o to intenzivněji. Třásla se, zarývala prsty do dřeva, když se jí zakousnul do ramene v orgasmu.
„Musel jsem, nemohl jsem odolat při pohledu na tvůj měkký zadeček, když jsi ho tak vystavila mým zrakům,“ plácnul ji po půlkách, až se zachvěla.
Nemohla mu nahlas přiznat, že vyšla ke kádi nahá schválně, nemohla a nechtěla. Jen se v duchu usmála, co na něj platí. Sklonila se k hladině vody, nabrala trošku do dlaně a stříkla ji po něm. „Musíme se připravit, neprovokuj zase,“ mrkla na něj, vstoupila do lázně a zlehka se omyla.
Vystřídali se a pak se oblékli, aby vyčkali do příchodu sestry.
Sestra jim přinesla tác s večeří a velice se omlouvala, že musí zůstat z bezpečnostních důvodů v cele, neboť do kláštera dorazilo několik cizinců a právě v síni večeří. Nebylo by vhodné, aby se setkali, když netuší, o koho se jedná.
Poděkovali a souhlasili. Jakmile se sestra vzdálila, položil Henry dřevěný tác doprostřed postele a pustili se hladově do pokrmů.
„Jak to zítra proběhne u krále?“ zajímala se Sophie s plnou pusou kaše.
„Musíme vyjet časně, abychom se k němu dostali nepozorovaně hned dopoledne, kdy pracuje ve svých komnatách. Máme zase smluvený signál, pošlu po sluhovi další prsten v malé dřevěné schránce, od níž má klíč jedině král. Tak pozná, že jsme to my a že se úkol zdařil.
„Nebylo by jednodušší mu poslat dopis nebo vzkaz?“ zeptala se Sophie.
„Nezapomeň, že králův bratr má zvědy naprosto všude a my se musíme ke králi dostat naprosto nepozorovaně.“
„Hm, máš pravdu,“ souhlasila.
Mlčky dojedli a hrabě odnesl podnos se zbytky ke dveřím, aby o něj ráno ve tmě nezakopli.
„Měli bychom jít spát,“ navrhnul. „Ráno musíme vyrazit za úsvitu.“
Přikývla a svlékala si šaty, jakoby nic. Pozoroval ji, dokud ve spodní košili nevklouzla pod pokrývky. Pak se si odložil oděv i on, sfouknul svícena připojil se k ní.
„Kdepak jsi?“ pátral rukou po pokrývkách.
„Tady,“ ozvalo se záhy z druhého konce.
„Pojď ke mně, zahřeju tě, noc bude chladná.“
„Jsem horkokrevná,“ nedala se naoko zlákat nabídkou, ale přitom se o značný kus posunula.
Natáhl se po ní a přitáhnul si ji do náruče. „Bez protestů, prosím,“ líbal už její rty.
„Usínám,“ mumlala. „Hezké sny,“ otočila se k němu zády, aby její tělo kopírovalo jeho. Objal ji kolem pasu, přitáhla si jeho dlaň na ňadra a spokojeně usnula.
Zvláštní žena, pomyslel si. Pohladil vyzývavou oblinu, políbil ji na krk a pokoušel se usnout také.