...žádné "ale" není

Anotace: proč si lidi nechávají utíkat lásku mezi prsty? proč nejsou schopní, říct si: "mám tě rád"?

„Hele Lindo, všimla sis, jak se na mě poslední dobou Marek kouká?“
„Jak jako kouká?“ odpoví kamarádka s vypláznutým jazykem a snaží se postřílet další zombíky.
„No prostě, že se na mě dívá tak nějak jako víc nebo co.“ pokračuju a mačkám polštář.
„Ne, tak toho sem si teda nevšimla.“ A další je mrtvý.
„Ježíši Lindo, mohla bys přestat hrát tu hru a mluvit se mnou?“ naštvu se a hodím po ní polštář.
„No jo, pořád…tak mluv. Co je s Markem?“ obratem mi polštář vrací a vypíná hru.
„No víš, mě připadá, že je poslední dobou nějak víc zamlklý.“ ponořím se znovu do konverzace.
„No a? To byl vždycky, ne?“ diví se kamarádka a vytahuje z mého nočního stolku lak na nehty.
„Jo, vždyť ti říkám, že mi připadá nějak víc zamlklý. Jako ještě zamlklejší než normálně.“
„A to´s poznala jak?“ olizuje se spodní ret ve snaze nepřetahovat.
„Jednoduše. Dřív sme si spolu posílali spousty esemesek. Vždycky něco vtipnýho nebo něco, co se týkalo jenom nás. Víš jak to myslím?“ snažím se jí přiblížit svůj problém.
„Jo asi jo. No a co teď? Už si jako nepíšete?“ diví se.
„No v podstatě ne. Nebo aspoň ne tak často jako dřív. Teď sou jeho esemesky až nepříjemně strohý. Žádný srandičky nebo něco roztomilýho.“ a smutek v mém hlase je čím dál víc očividnější.
„Proč se vlastně bavíme o Markovi? Ste ještě kámoši?“ zkoumá.
„Jo to jo. Asi.“ zamyslím se a vybavím si naše poslední setkání.
„Jak asi?“ nechápe a další nehet je červený.
„Já nevim. Víš, mě to připadá jako by to naše přátelství proběhlo během tří měsíců a pak najednou nic. Všechen kontakt se nějak vytratil. Vždyť už si nedokážeme ani normálně pokecat.“ polštář mačkám čím dál víc, až je z něho jenom malá kulička.
„To je tím, že ste spolu tak dlouho nebyli.“ zkouší hádat Lenka a asi má pravdu.
„No jo to je možný.“ potvrdím.
„A co s tím díváním?“ vrací se k nakousnutému tématu.
„Co? Jakým?“ občas mám prostě tendenci strašně rychle zapomínat, co jsem vlastně chtěla.
„Říkala´s přece, že se na tebe poslední dobou nějak moc kouká, ne?“ připomíná mi.
„No jo, to jo. Víš, občas ho přistihnu, jak se na mě kouká, ale i když se na něho podívám, tak neuhne pohledem a prostě kouká dál, jako by se nechumelilo.“ přibližuju jí situaci.
„No tak to je jasný.“ a oči se jí rozzáří.
„Co je jasný?“ nechápu.
„Zabouchnul se do tebe.“ osvětlí mi a natáhne nohu strnulou od lakování nehtů.
„Hahaha…a to myslíš jako vážně?“ klepu si na čelo.
„Naprosto!“ zvážní.
„Nech toho. Víš přece, že sme kámoši a vždycky to tak bylo.“ snažím se ji ujistit, ale nejspíš mi to moc nevěří a kouká na mě jako na blázna. Sama si nejsem tak jistá tím, co jí říkám.
„No tak…přiznej si, že se ti líbí a že ho máš ráda.“ šťourá do mě prstem a ani neví, že mi hluboko v duši dloube do něčeho, co strašně bolí.
„Tak to nepopírám, ale ráda ho mám jako….jako…jako spíš bráchu, prostě kamarádsky. Ty v tom zas vidíš to, co vidět chceš a ne to, co tam vážně je.“ lžu.
„No jenom aby.“ usmívá se na mě lišácky.
PÍP zakřičí můj telefon
„Marek!“ zvolá a je radostí bez sebe.
„Seš praštěná? Co by mi asi tak mohl chtít v jednu ráno?“ řeknu, i když tak zhruba tuším, co by chtít mohl. Jako vždycky. Slyšel někde naši písničku tak mi píše, abych to věděla. Děláme to tak už docela dlouho. I když poslední dobou už moc ne.
„Že se vůbec ptáš? Loni ste si psali třeba ve čtyři ráno a divný vám to nepřišlo.“ no jo, nahrála sem jí na smeč, tak proč se divím, že přihrávku dokonale a beze zbytku využila?
„Jo, jenomže to bylo loni a ne letos. Víš, jak se říká….co bylo bylo.“ a je mi skoro líto, že tohle vůbec vypouštím z pusy, protože loni to bylo vážně jiný, hezčí.
„No to sou mi ale novoty. A kdo ti teda píše?“ snaží se zjistit.
„Nevim.“ a dělám, že mě to vlastně vůbec nezajímá, i když hořím zvědavostí.
„Tak se skus kouknout, ne.“ radí, protože je to přece jenom moje nejlepší kamarádka.
„Dík. Nebýt tebe tak mě to ani nenapadne.“ podotknu ironicky.
„No? Tak kdo?“ je z toho celá na větvi, že ji nechávám tak dlouho čekat.
„Marek…“ zašeptám, protože sem to vážně nečekala.
„Hahá já sem to věděla. Kdo jiný by ti mohl psát v tak nevhodnou dobu? No a co chce?“ zavískne a spráskne ruce. Hned je ale dá zpátky. Přeci si kvůli Markovi nezničí lak na rukou.
„Chce se sejít. Zítra ve dvě v parku.“ čtu jí esemesku.
„Hmmm to zní dobře. Půjdeš tam?“ ptá se, i když odpověď zná už předem.
„Jo, proč bych nešla? Aspoň vezmu Bena na procházku.“ řeknu a radši se k ní otočím zády, aby neviděla, jak sem zčervenala radostí.
„Tak ho pozdravuj. Hele nechceš už zhasnout?“ zaškemrá a jako výhružku po mě mrskne plyšáka.
„Jo jasně vyřídím…a zavřete oči…zhasínám.“ řeknu hlasem, který jenom vzdáleně připomíná Oldřicha Nového. Zhasínám světlo a už teď si představuju, co se bude zítra v parku dít.

„Ahoj Marku.“ řeknu nejistě, i když nevím ani proč. Vždyť se známe takovou dobu.
„Čau Lindo, ahoj Bene, jak se máš?“ zeptá se takovým tónem, jako by ho to ani nezajímalo.
„Dobře. A co ty? Dlouho sme se neviděli.“ zkrátím to.
„No jo to je pravda. A tak jde to, znáš to. Ve škole nuda, spousta úkolů, doma relativní pohoda.“ omezí se taky jenom na pár drobností. Dívá se na mě strašně nesměle.
„Tak to sem ráda. A proč ses chtěl sejít?“ snažím se zjistit.
„Jenom tak. Dlouho sem tě neviděl, přece.“ uculí se.
„Jo to jo.“ přitakám.
„A co dovolená? Jak bylo v Řecku?“ snažím se nahodit téma.
„Jo pohoda, ale stýskalo se mi…“ prohodí a kouká přitom do země jako by tam bylo něco zajímavého.
„Mně by se po Benovi taky stýskalo, kdybych ho nechala dva týdny samotnýho v Brně.“ řeknu a podrbu psa za uchem. Jenom vesele zavrtí ocasem a zase se věnuje očuchávání patníku.
„Ale mě se nestýskalo po hafanovi, ale po tobě.“ řekne a okamžitě se na mě podívá, jako by ta slova vůbec nechtěl říct. Jenom se na něj nechápavě podívám, ale nereaguju.
„No víš jako…“ koktá a snaží se to nějak zamluvit. Chtěla bych mu to nějak ulehčit, ale vůbec netuším jak. Prostě tam jenom tak sedím na lavičce a koukám na Marka.
„Těšil sem se na tebe.“ usměje se nakonec.
„Já na tebe taky.“ hodím po něm okem. Kouká po mě. Vůbec mu nevadí, že se na něj dívám a klidně mě sleduje dál. Z copu se mi vymotá pramen vlasů a spadne mi do obličeje. Jemně mi ho odhrne a zasune za ucho. Neřekne ani slovo. Jenom se usměje a uhne pohledem.
„No a v tom Řecku, představ si, tam je úplně jinak…jako jinak než tady. To je teda jasný, ale tak nějak jinak. Nevím jak ti to vysvětlit. Prostě sem si tam připadal jako doma, i když sem byl tisíc kilometrů od domova.“
Sice sem absolutně nechápala, o čem mluví, ale byla sem ráda, že konečně spustil a přerušil tak to děsivé ticho, co mezi námi vzniklo.
„Vážně?“
„No jo. Prostě sem si tam připadal jako bych se tam vracel a ne jako bych tam byl poprvé.“ celý jenom zářil.
„A co vaši? Jak se tam líbilo jim?“
„Ale jo, ti byli taky spokojení…“ na chvilku se odmlčel. Zase si koukal na boty.
„Hezký boty…“ zasmála sem se. On ale můj vtip nepochopil.
„No a co ty´s dělala ty dva týdny?“ zeptal se a očividně ho zajímala odpověď.
„V pohodě. Byly sme s holkama na koupáku, s Lenkou sme byly nakupovat a tak. No prostě klasika. Normální léto na sídláku.“ zasmála sem se a on mi úsměv opětoval. Zase na mě zůstal viset pohledem.
„…hmm…no víš…já sem nad něčím strašně přemýšlel, jak sem tam tak sledoval ty západy slunce…a no…“ koktal netrpělivě. Na zem koukal s takovou vervou jako by se snažil zjistit, jestli tam pod zemí není někde zlato nácků. Nakonec z něj vypadlo něco, co si budu asi do smrti pamatovat…
„Víš,já….já ti musím něco říct… já tě mám strašně rád, ale je mi jasný, že ty to tak asi nemáš. Protože ty mě bereš pořád jako kámoše. Jenomže už to nedokážu dál skrývat.“ snažím se pochopit, co mi to tu ten kluk říká, ale nejde mi to dohromady. Nakonec, ale pochopím a srdce mi poskočí radostí.
„No víš,…já tě mám taky hrozně moc ráda a víš, co je na tom nejlepší?“
„Ne, co?“ zeptá se nedůvěřivě.
„…že žádný ale není.“ usměju se a vlepím mu pusu. To bylo to, co sem potřebovala. Konečně někomu říct, co k němu cítím a komu jinému bych to měla vysypat než jemu? Ještě chvíli jsme se procházeli parkem, drželi se za ruce a povídali si. Zjistili jsme, jak jsme byli oba bláhoví, když jsme si celou tu dobu tajili, co k sobě vlastně cítíme. O co všechno jsme se připravili.

Celou tu dobu, co se známe a co se z nás stali nejlepší přátelé, jsem ho měla ráda. Ráda víc než kohokoliv před tím. Jenom jsem si prostě nebyla jistá, jestli mě má taky rád a bála jsem se ho zeptat. Neřekla jsem to ani Lence – a to je to moje nejlepší kamarádka. Pro jistotu to neví ani můj deník, který si píšu už od dvanácti let. Nevěděl to nikdo, ale nakonec ze všech vypadlo, že to stejně tušili. Naše přátelství bylo krátké, ale hodně intenzivní, kéž by taková nebyla i naše nová rodící se láska.