Deník puberťačky(ne to je blbost)Spíš: Anketa o charakteru

Anotace: Ahoj. Jak se máte? Vymyslela jsem nový literární útvar. Jmenuje se pilotní povídka.

Já měla v těch stylech vždycky bordel, mládeži.
Ten je vyznavačem metalu, to je jasný punker a tohle je nějaké podřadné emo, nechápu jak to můžete určit jen podle ohozu na první setkání, ale někdy to vyjde. I když já znám lidi, co poslouchají blackmetal a přitom vypadají normálněji než většina z vás, znám lidi, kteří se tváří tvrdě jak ocelová matice a přitom se hroutí, když se bodnou do prstu špendlíkem, když připevňují na školní nástěnku nějaký svůj manifest nebo provokující výtvarné dílko. Ale tyhle lidi asi znám jenom já.
A taky znám sebe a vím, že měním styl podle toho jak se vyspím. Celé zástupy lidí mě za to asi nesnáší. A já to chápu. Což je ten největší problém.
- Já vás prostě všechny chápu! -
Jo, ale to není důležité. Chci radu. Má delší vlasy, ale ne přes čelo a rozhodně je nemá vyžehlené.
A taky červený triko. A černý kalhoty. A brýle. S černou obroučkou.
- Beru ty brýle jako handicap, protože kdybych ho chtěla políbit (a to si pište, že chci!), tak o sebe cvaknem. Paradox je, že se mi brýle fakt líbí, protože je starosvětsky beru za značku inteligence. -
Ale to taky není důležité jako to, že jsem z něj mimo. Tak mimo jsem ještě nebyla. Nebo byla? Já nevím. Ježiš, a to je taky jedno.
Chci se vás zeptat, když jste takoví machři přes to určování osobnosti jen podle ohozu – co je zač?
Já sem dítě stydlivé. V životě se ho nezeptám, zvlášť když vím, že je o pět let starší a že se mu nemůžu podívat do očí bez toho, abych sebou švihla nebo se polila čajem nebo tak něco.
Kulový láska! Sociální fobie je to.
Jasně, že mi způsobuje výchylky nálad. Co pět minut mám chuť skočit z mostu. A pak si uvědomím, že se bojím výšek. (Ha! Bojím se ho. Protože on je vysokej. Tak o dvě hlavy.) A tak si pustím nějakou veselou píseň:

“Forget your troubles c'mon get happy,
you better chase all your cares away.
Shout hallejulah c'mon get happy
get ready for the judgement day.”

Zmlkni Judy Garlandová! Anebo radši ne. Zpívej dál. Jdu vyšívat.
Nejdu. Nechce se mi. Co by v téhle situaci dělala má nejlepší kamarádka?
Nic. Ona se do téhle situace v životě nedostane. Na ni se všichni lepí, jen se na ni podívaj. Tím chci říct, že jí vůbec nezávidím. ?
Panebože, mám dost. Ten endorfin je parchant. Ale vrátíme se k mému vysněnému maturantíkovi. Má takové divné staročeské jméno, které tu samozřejmě nenapíšu. (Ale Svatopluk ani Nezamysl to není, začíná na V). Napsala bych vám, že má celkem ucházející zadek, plné rty a hnědé oči, ale pochybuju, že vám to pomůže v popisu jeho osobnosti. Jinak o něm nevím nic. Bohatě mi stačí, že jsem z něj tak dokonale mimo. No zas tak bohatě mi to nestačí, když tohle píšu. A tak si vymyslím terapii. Prostě o něm budu psát. Napíšu o příběh o něm a o mě. Co tomu říkáte? Co si o něm myslíte vy? Je to naprosto beznadějné? Je to naprostá hovadina? - A co na to Judy Garlandová? – Když tak rádi píšete, napište mi něco, ať mám chuť začít. A jestli nemáte chuť to číst, tak napište taky. Komentáře jsou vám otevřeny.