( Ne ) čekaná láska

Anotace: 1.díl..krtáké vyprávění mé dovolené..možná trochu zaujaté proti mé drahé příbuzné(sorry,babi),ale tak už to prostě bylo=))berte prosím ohled na chyby...

,, To snad nemyslíš vážně," S tímto nepříliš povzbudivým komentářem zůstane stát moje drahá babička uprostřed dveří, s pohled nechápavě upřeným na moji postel, kde se právě pokouším zapnout celkem objemný kufr.
,, Je ti doufám jasné, že maximální váha je dvacet kilo?!" Šokovaný výraz nahradilo odhodlání rozmluvit mi alespoň polovinu zabalených věcí. Konečně se mi povede splnit nelehký úkol a já s namáhavým supěním zapnu zip.
,, Neboj, vážila jsem to. Mám ještě kilo rezervu," ušklíbnu se a potěžkám zavazadlo v ruce. No, lehké to teda zrovna není.
,, Tahat se s tím budeš ty," kapituluje nakonec ta dobrotivá osoba a raději si jde udělat kafe.
,, Těprsk," ulevím si, napůl vztekle. Představa příštích deseti dnů, strávených v dalekém Turecku, ve společnosti mé drahé příbuzné se mi náhle jeví jako dosti těžké období.

,, Děkujeme, že jste využili služeb naší společnosti. Přejeme vám příjemný pobyt," Aniž bych vnímala tyhle obvyklé řeči, zvednu se, abych se společně s prvními nadšenci dostala ze stísněných prostor letadla. Přestože cesta trvala jen dvě hodiny, přetrpět ji vedle dvou postarších žen, jež celou cestu probíraly kdesi cosi, od nevychované mládeže počínaje až u nejnovější módy konče, bylo jaksi nad moje síly. Tento názor ovšem se mnou nesdílí babička, která moji maličkost dožene až u výdeje zavazadel.
,, Co to mělo znamenat?" vypění okamžitě a já si musím následujících deset minut vyslechnout přednášku o tom, jak jsem ( ne ) vychovaná. když se konečně vybatolíme před letiště, je všude kolem nás tma a vzduch je prosycen těžkou mořskou solí. Zhluboka se nadechnu. Tak Turecko, přijela jsem si sem užít prázdniny. Jsem zvědavá, co předvedeš!

Hotel se ukáže jako úhledná šestipatrová budova s velkými okny a proskleným vchodem. V pokoji, který dostaneme, se nachází koupelna, prostorná skříň a lákavě vypadající postel, jejíž služby hned po příjezdu vyzkouším. V tu ránu spím, jako když mě do vody a hodí a jsem si jistá, že by mě neprobudil ani otravný zvuk budíku, který jindy nesnáším.

,, Úúú ... zatraceně," Prstem nejistě okusím teplotu mořské vody a záhy mi po celém těle naskočí husí kůže.
,, Tam nevlezu," ujistím babičku, která je na tom, narozdíl ode mě trochu líp, jelikož se namočila už až do pasu, a beru kramle zpátky na vyhřáté lehátko. Pod slunečníkem je líp, jak zjistím vzápětí, když si nasadím sluneční brýle ( abych mohla nenápadně špehovat toho úžasného plavčíka ) a do uší si pustím svou oblíbenou hudbu ( to abych si to špehování nějak zpříjemnila ) . Tahle zábava mi vydrží celé dopoledne a když se vracím na pokoj, zdobí mou tvář široký úsměv. Jak málo stačí ke štěstí!

O pár dní později přijde zlom a to navíc dost podstatný! Sedím zrovna u snídaně, bez většího zájmu si sladím ( nebo spíš přeslazuji ) čaj a s nepřátelským výrazem si měřím misku s lupínky a mlékem. Nemyslete si o mně, že jsem nějaká anorektička, ba právě naopak, po jídle se můžu utlouct, jen díky zdejšímu klimatu nějak nemám na nic chuť. A to se samozřejmě nelíbí mé drahé bábi, která do mě cpe kdesi cosi, jen abych netrpěla hlady.
,, Entschuldigung, bitte," ozve se za mnou náhle a já se i se židlí okamžitě odšoupnu, aby se za mnou dalo projít. Teprve pak si dotyčného prohlédnu.
A strnu úžasem. Vysoký, tmavovlasý, s neskonale hlubokýma čokoládovýma očima. Ne nějak zvlášť hezký, ale rozhodně zajímavý. Až přespříliš zajímavý, dojde mi vzápětí a raději se stydlivým úsměvem sklopím oči. Tak tohle tady ještě nebylo! A fakt, že mi v břiše tancují desítky drbotíko přiopilých motýlků, mi na náladě moc nepřidá.

Snídaně a večeře se pro mě náhle stanou tím nejdůležitějším. Pokaždé před tím strávím dvacet minut v koupelně, nekonečně dlouhou dobu dovedu stát před šatníkem a nadávat, že nemám co na sebe ( přitom si stačí vzpomenout na velikost mého kufru ), a třikrát si přečesávám vlasy, než jsem s výsledkem alespoň trochu spokojená. A to všechno jenom proto, že právě na společném jídle potkávám pana neznámého.
Moje změna je asi patrnější víc, než bych si přála, neboť si toho všimla i babička. Zrovna včera se mě ptala, jestli mi náhodou něco není. Prý už se s ní nehádám ( to by měla být jenom ráda ), usmívám se ( a co je na tom ), jsem zdvořilá, atd ...
Zkrátka a dobře, dost nerada si to sice připouštím, ale jsem v tom až po uši ...