Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná

Anotace: No, nevím jestli se to do téhle sekce přímo hodí ale jelikož jsem sem dala "1. díl", tak to sem dávám taky jinak bych to zařadila spíš do "Ze života"

Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná

Tak je tu pokračování povídky Přítel mé druhé já. Když jsem psala tu povídku byla jsem bláznivě zamilovaná a myslím, že jsem se utvrdila v tom, že láska je slepá. Je to 2 roky stará povídka. Neměla jsem co dělat a tak jsem ji na tomto serveru uveřejnila. Všichni, co mi psali jsou z ní nadšeni, že je skvělá. Že to musí být jak v pohádce. Proto jsem se rozhodla odhalit to co následovalo a když se mi o tom mluví jen těžce. A dostala jsem radu ventilovat svoje city a jak jinak to mám udělat než psaním, když tak mě to tak baví.
Tato událost se stala minulé prázdniny. Bylo mi 18 byla jsem bláznivě zamilovaná do Jakuba. Pomýšleli jsme na svatbu. Dokonce jsem si začala vybírat svatební šaty. A
Ale potom se to stalo. Jela jsem navštívit svoje přátele, kteří čekají miminko. Bydlí v jejich rodinném penzionu, kde oba také pracují. Přišla jsem tam a na příjezdové cestě jsem stála jako opařená. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stál tam… Byl ještě hezčí než kdy předtím… Byl to Oliver moje první opravdová láska byl první komu jsem mohla do očí říct miluji tě. Jenže musel pracovně odjet do zahraničí kvůli jeho firmě, kterou zdědil po rodičích, když…
Ale co tady dělá? V tom přišla Sendy (Sandra a Tomáš jsou ti přátelé)
„Moni, ty jsi přišla… Ani nevíš jak ráda tě vidím…“
„Sandy já tebe taky…Co tu dělá?“
„Kdo?“
„Oliver.“
„Ty to nevíš je to asi tak týden, co se vrátil do Čech a teď bydlí zatím u nás, než se dá do pořádku jeho byt, prý ho rekonstruuje….. S Tomem máme pro tebe překvapení“
„Opravdu a jaký?“
„Počkej až přijde i on bude tu každou chvíli…..No už je tady.“
„Moni“
„Tome..“
„Takže se tě chceme zeptat zda bys nešla tomu malému za kmotru…“
„Pane Bože, samozřejmě moc ráda.“
„No a teď ještě jedna zpráva…“
„Tuhle už asi nepředčí.“
„Měla bys vědět kdo je kmotr“
„Tak kdo.. Nenapínej mě“
„Oliver..“
„Oliver?….. ou….“
„Nevadí ti to, že ne?“
„Ne, nevadí je to vaše rozhodnutí.“ (Kdyby věděli jak mě to strašně štve)
„Musíme si ještě něco rychle zařídit budem tu za chvilku. Posaď se tu a něco dobrýho si objednej samozřejmě na účet podniku.“
„Fajn. Tak zatím.“
„Zatím“
Sandy s Tomem odešli a nechali mě tam. Jak mě v tom mohli nechat v blízkosti Olivera. No ten samozřejmě jako vždycky mě nemůže nechat samotnou.
„Je tu volno?“
„Pro někoho, kdo mi zlomil srdce ne…“
„Tohle mi neříkej. Moc dobře víš, že jsem musel odjet, že jinak to nešlo. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit“
„Ale stalo se.“
„Sluší ti to.“
„Olivere…“
„Moni, hvězdičko moje… vrať se ke mně… já tě pořád miluju.. celou tu dobu jsem….“
„Olivere zadrž. Netoužím po další bolesti už ne…“
„Já ti slubuju už neodjedu, přísahám“
„Já….Já už jsem jinde, promiň“
Dořekla jsem tu to větu a odešla. Další den jsem si potřebovala promluvit se Sendy, přece je to jedna z mých nejlepších přítelkyň. Potřebuju to s ní probrat.
„Sandy proč jsi mi neřekla, že je tam Oliver?“
„Protože bys jinak nepřišla, promiň, ale Oliver je náš přítel a chtěli jsme mu pomoct…“
„Pomoct s čím?“
„Chtěl tě vidět…“
„Aha.. takže to vlastně byla od vás bouda..“
„Moni, promiň, ale…“
„Dobrý v pohodě já to chápu“
„No a co, tak jak to dopadlo?“
„Dopadlo? Tady není nic co by mělo dopadnout.“
„Nelži, kdybys k němu nic necítila, tak tě to, že ho vidíš tolik nerozhodí. Tak s pravdou ven.“
„No dobrá, víš když jsem ho uviděla… tak ..“
„tak co?“
„Nejraději bych mu padla kolem krku.“
„A kde je háček?“
„Háček? Spíš pořádnej hák, vždyť já chodim s Kubou. Jsem s nim zasnoubená. Ale to je podle tebe jen takovej malinkej detail viď?“
„No ale miluješ Olivera“
„Ale Kubu taky“
„Nevím jak chceš ale nenech si utéct to ho pravýho nebude tu věčně.“
„Zůstanu s Kubou.“
Sendy se na mě jen vyčítavě podívala.V tom mi volal Kuba že už čeká nahoře na parkovišti.
„Ne já jsem se rozhodla promiň ale už musim jít.“
Vyšla a v hlavních dveřích jsem potkala Olivera. Nepotkala já jsem do něj přímo vrazila.
„Hvězdičko“
„Olivere“
„Přišla jsi za mnou?“
„Ne a nech mě jít. Čeká tam na mě muj přítel“
„Dobrá, nechám tě jít jen pod jednou podmínkou. Stačí když budeš upřímná“
„Fajn, co chceš vědět?“
„Podívej se mi do očí a řekni, že už mě nemiluješ, že už ke mně nic necítíš“
(No tak ta tuhle otázku odpověď nemám. Proč nemůžu říct ne a jednou provždy si tě vyhnat ze života) Oliver si mě k sobě přitáhl.
„Tak co je, proč mlčíš? Celá se chvěješ a není to ze strachu…. Tomu se říká láska.“
A políbil mě a já mu ten polibek opětovala.
„Vidíš ty mě miluješ stejně jako dřív.“
„O co ti jde to si myslíš, že ti všechny ženy musí padnout k nohám?“
„Ne, ale u které bych o to stál jsi ty, a jestli chceš padnu já k tvým nohám.“
„Ne tohle nejde Olivere… já už musim jít.“
„No tak počkej.“
Odešla jsem. Celý den jsem na ten polibek musela myslet byl tak nádherný.
Další den jsem tam šla znovu ovšem tentokráte jsem nešla za Sandrou ani za Tomem šla jsem za Oliverem. Zaklepala jsem na jeho pokoj. On otevřel a já ho políbila.
„Nevim, co to to dělám odpusť. Já už musim jít..“
„Já tě ale nikam nepustím. Ne teď“
Vtáhl mě do vnitř bylo to tak intenzivní líbal mě a já jeho a potom jsem mu rozepnula košili.
„Jsi si jistá že…“
„Ano, miluj mě“
V tom mě vzal do náruče a odnesl do ložnice a snad nemusím popisovat co se dělo dál…
Usnula jsem a strávila tam celou noc, když jsem se ráno probudila, uvědomila jsem si co jsem to provedla. Hlavně Kubovi.
„Olivere, já musim domů.“
„Ne, hvězdičku zůstaň tu se mnou:.“
„Já musim domu. Celou noc jsem byla pryč to si Kuba nezaslouží… Já mu to musim říct rozejdu se s nim. Nemůžu být s nim když miluju někoho jiného.“
Došla jsem domů, ale to jsem nevěděla co mě tam čeká. Byl tam Kuba seděl tam a …
„Kde jsi byla?“
„No víš já jsem přespala u Sendy, nebylo jí dobře a tak jsem tam raději zůstala Tom nebyl doma takže…“
„Prosim tě, nelži“
„Já i nelžu“
V tom mě surově chytil za ruku
„To bolí“
„Tak byla jsi s ním nebo ne?“
„Ne, a ubližuješ mi. Pust mě“
„Nepustim, předevčírem jsem viděl jak tě líbá a nijak si se nebránila. Dokonce se ti to líbilo. A nesnaž se to popřít, protože jsem vás viděl“
„Pust mě!“
„Nepustim, víš co jsi? Kurva nic víc“ A v tom mi dal facku
„Tak co jak dlouho s nim chrápeš? Hmm?“
„Ubožáku“
„Ty jsi moje a nikoho jinýho!“
Povalil mě na postel
„Co to děláš?“
„Copak ty nevíš, co se s kurvama dělá?“
„Přestaň“
„drž hubu!“
Serval ze mě triko, kalhoty a….
Přivázal mě k posteli jako bych byla jeho majetek…
Byla to noční můra. Děl si se mnou co chtěl. Když skončil tak mě rozvázal. Nezmohla jsem se na nic víc než jen na pláč.
„Neřvi! Miluješ ho?“
„Koho?“
„Nedělej, že nevíš. Tak miluješ?“
„Ano, ano zato ty se mi hnusíš, je mi z tebe špatně.“
A on se mi jenom vysmál. Nechápu jak jsem mohla někoho jako on milovat. Hodila jsem mu zásnubní prstýnek.
„Odcházím“
„Ne ty nikam nepůjdeš.“
„A Jak to chceš udělat chceš mě tu snad zamknout?“
„Klidně.. Buď tě budu mít já nebo nikdo!“
„ A jak to hodláš udělat moc dobře víš že zítra odjíždíš na služební cestu“
„Já? Já jsem přece dostal zápal plic tak nikam odjet nemůžu. Ale teď si musím ještě něco zařídit a ty tu na mě počkáš!“
„A co když ne?“
„Nemáš na vybranou. Klíče“
„Cože?“
„Povídám dej sem svoje klíče.“
Nemohla jsem odporovat měla jsem strach.
„A mobil“
„No tak ten ti nedam“
„Ty mě budeš poslouchat ty čubko je ti to jasný!“ A dal mi facku
Mobil jsem mu tedy taky dala. Když odešel, tak mě zamkl neměla jsem jak utéct, byla jsem jak ve vězení. Začala jsem si věci balit do tašky. Musí být přeci šance. Já se odtud musím dostat. Tašku jsem skovala pod postel aby ji nenašel. Doufám, že si nevšimne, že jsem si vzala několik věcí ze skříně. Ale proč by taky měl máme každý svou. Večer přišel domů přišel úplně opilý. Byl opět nepříčetný zmlátil mě a znovu mě znásilnil.
„Nech mě už být…proč mi to děláš?“
„Myslím, že už jsem ti to řekl. Jsi kurva a kurvy se tim živí.“
Chtěla jsem ze sebe smýt tu špínu, cítila jsem se tak špinavá ale nešlo to. Pořád jsem cítila ten pach jeho těla. Bylo něco tak odporného…
Přišla jsem za sprchy a on už spal alkohol udělal své. Teď tohle je má jediná šance. Kam mohl dát ty klíče. Prohledala jsem mu jeho věci našla jsem je bohužel jen jedny, ale našla jsem i svůj mobil. Pořád jsem měla strach že se zbudí potichu jsem vytáhla svoji tašku. Odemkla a rychle zmizela zavolala jsem si taxíka. Pořád jsem se modlila, aby na to přišel dřív než budu pryč. Přijelo taxi..
„Tak kam to bude?“
Pane Bože, kam já pojedu jsou 3 hodiny ráno. Nemůžu nikoho otravovat
„Slečno, posloucháte mě? Nevypadáte moc dobře. Jste v pořádku?“
„Ani ne, ale prosím odvezte mě na xxxx“
Jediné místo, kde se budu cítit bezpečně je u Olivera.
Dojela jsem na místo. Bylo něco kolem půl čtvrtý. Zaklepala jsem. Slzy mi stékaly po tváři …. Otevřel Oliver…
„Beruško moje, co se ti stalo?“
Rozbrečela jsem se ještě víc a padla mu kolem krku
„Co to má znamenat? Máš všude modřiny….. Byl to on, že ano?.. Co se stalo?“
„On mě zamkl doma…. Zmlátil mě….a….a ..dvakrát mě……“ nemohla jsem to ani vyslovit tak strašně jsem se za to styděla
„Ten prevít já ho zabiju!!!“
Oliver vstal a chtěl tam jet
„Ne počkej, nechoď nikam, nenechávej mě prosím samotnou… já.. já mam strach. Zůstaň tu, prosím.“
„Samozřejmě lásko, že tu zůstanu. Pojď musíš si odpočinout. Lehni si do postele. Já budu vedle“
„Zůstaň tu se mnou“
„Dobrá to křeslo vypadá celkem pohodlně“
„Ne já myslim jestli bys mě mohl prostě jen obejmout u tebe se cítím v bezpečí.“
Objal mě a já usnula v jeho náruči. Celá jsem se třásla.
Další den hned ráno, když jsem se probudila, slyšela jsem jak se někdo hádá dole na dvoře.
„Tak kde je?“
„Kdo?“
„Nedělej, že nevíš. Ta čubka tu musí bejt nemá totiž kam jinam by šla.“
To Oliver nevydržel a jednu mu natáhl.
„To bylo jen varování … ještě jednou se k ní přiblížíš a zabiju tě je ti to jasný?“
„Olivere, dost“
„Ten parchant si zaslouží mnohem víc než jen jednu ránu. Nejraději bych ho zabil.“
Najednou se do sebe pustili. Nevěděla jsem co mám dělat naštěstí přišel Tom a odtrhl je od sebe. To bylo jediný štěstí. Kuba tedy raději odešel. Doufám, že už ho nikdy neuvidim.
„Pane Bože, Olivere, teče ti krev..“
„To nic není. Kvůli tobě bych byl ochoten i zemřít.“
Políbila jsem ho, ale hned jsem se odtáhla vybavilo se mi to, co se stalo.
„Já nemůžu promiň. Já to pořád vidim.“
„To je v pořádku. Rozumím ti. Spolu se přes to přenesem.“
A objal mě. Cítila jsem se tak v bezpečí. Věděla jsem, že když bude se mnou, že se mi nic nestane.
„Moni, a teď jsi jdi sbalit svoje věci.“
„Olivere, ale já.. nemám kam jít….“
„Taky nikam nepůjdeš. Tedy já tě nikam nepustím, už ne…:“
„Tak….“
„Stěhujem se do našeho nového bytu.“
„Prosím?“
„Ty snad nechceš?“
„Ale samozřejmě že chci“
„Tak za 10 minut nahoře..“
„Dobře..“
Když jsme tam dojeli, tak jsem nemohla uveřit svým očím…
„Oli, to je…“
„Byt jak sis ho před 2 lety vysnila. Je přesně podle tebe…“
„To je nádherný, ale jak..?“
„Pamatuju si všechno o čem jsme kdysi mluvili o tvých snech… Je krásné tě vidět se zase smát.“
„Můžu?“
„Co?“
„Políbit tě?“
„Samozřejmě…“
…
K Oliverovi jsem se nastěhovala. A začala jsem navštěvovat psycholožku, abych na ten zážitek zapomněla. Oliver mi taky hodně pomohl. Když jsem napsala tuto povídku. Tak podle mé psycholožky je to obrovský krok dopředu. Vybavit si ty chvíle a pocity. A navíc se s tím podělit s někým jiným. Ale pro ě je už tato kapitola mého života uzavřená. A teď se cítím mnohem silnější. Dokonce čekáme s Oliverem miminko…

Strach o sebe z nás dělá zbabělce, strach o druhé - hrdiny. – Patricie Holečková
Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. – Dante Aligieri
Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná – Voltaire
Každý si sám určuje svůj osud, ale i sám za to platí. – Euripidés
Co změnit nemůžeš, to bez výčitek nes- Publius Syrus
Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí. - Richard Aldington