Merylin a osamocenost

Anotace: Možná poslední dobou píšu pořád o tom a samém, ale mě to tak nepřijde...

Dnes přeskočím celý úvod. Myslím, že nemá smysl říkat, to co jsem říkal v předchozích dvou dnech. Nemá smysl opakovat o Merylin ty lži, které jsem říkal. Vždyť ona je skutečná, proč jinak se mi po ní tak stýská?! Trochu se stydím, že jsem říkal takové věci a přitom to nebyla pravda. Ale už se stalo a kdo uvěřil tak uvěřil a kdo ne, tak to má lepší. I tak se, ale musím omluvit, protože ona nejspíše je skutečná. Vlastně, občas se ptám sebe jestli je a nebo není. Pro mě a mé srdce existuje, pro ostatní lidi, to je už otázkou na kterou si musí každý odpovědět sám. A jak si kdo odpoví? to je už na každém. Já jen mohu vést a dokazovat a stále dokazovat, že ona je skutečná a že není snem a zároveň zrazovat sám sebe v době kdy zjišťuji, že lžu. Abych řekl pravdu tak už jen čekám až přijde a v klidu vedle mě položí svojí hlavu a něžně mě políbí, ale dělají tohle sny?

Ty to znáš a proto si to udělala. Dnes v trochu větrný, ale jinak slunečný den. Moc dobře to znáš a proto jsi odešla. Odešla jsi v noci, zpátky do té vesnice, kterou jsme včera procházeli.
Bojím, že začneš opět stavět ten most, přes který jsem tě přenesl a pak jsme ho pomohli doničit.
Bojím, že když se vrátím, že spatřím tě v potu a s rozedřenými rukama od těžkých kamenů, které sama vláčíš.
Nechci se, ale otáčet a už vůbec ne se vracet. Víš, že tato cesta je nejspíše moje poslední a ty děláš takovéhle věci. Vždyť vzpomeň jak už jsme spolu dlouho. Jak dlouho kráčíme tímto světem. Jen se otoč a vrať se a odpověz mi a pak, pak už můžeš jít.
Ne, jsem v tomhle proti sobě.
Dnes ráno, když jsem se probudil, cítil jsem tvoji vůni pod nosem, myslel jsem si, že jsou to tvé vlasy. Bohužel to byla jen šátek, kterým si mě ještě v noci přikryla.
Nejdříve jsem se lekl, ale až po několika minutách mi začalo docházet co jsi začala dělat. Kam jsi odešla a co se s tebou asi tak děje.
Je to v každém člověku, být aspoň chvilku sám a zavzpomínat na časy, které už byly. Je to na každém člověku jak se s tím popere. Někdo dokáže být sám i s někým. Pro někoho samota znamená samota, pro jiného společnost.
Vím, že jsem s tebou už nějakou dobu a že jsme se od sebe nehnuli ani na krok. Jen stále nechápu co tě přimělo začít opět stavět ten most, který by měl už dávno být v plamenech a na popel.
Snad ve větru vznáší se jeho velká část, rozptýlená po mnoho a mnoho krajích a po mnoho lidech, na kterých usedl. V každém člověku, který po něm kdy šel, který ho jen viděl, vždy v něm něco zanechal. Tak nejde to jen tak odhodit a nechat to vše tak jak to je.
Možná to v hloubi duše chápu, ale je těžké pochopit věc, kterou jsem nikdy chápat nepotřeboval a hlavně nechtěl chápat.
Bojím se toho, že nevíš jak se teď cítím. Co se mi v oblasti kde je srdce teď děje.Bojím sem, a to ze všeho nejvíce, že je ti to lhostejné a že se možná v koutku duše tomu i směješ. Mám strach, až tě opět spatřím, jak bude vypadat tvůj úsměv. Snad zuby na mě nebudeš cenit a dívat se na mě jako na svoji obět.
Je to těžké se probudit a zjistit, že zde už nejsi, že jsi snad odešla tam kam jsi už chodit neměla. Znáš své stopy a po nich si se určitě vracela. Po vůni tvých vlasů, kterou vítr ještě nestačil rozevlát. Snad jsi si nechávala nějaká tajná znamení. Nejspíše si zadní dvířka nechala pro případ nouze otevřené.
Já znám také své stopy, ale nejsem jak ty. Uznávám, bojím se po nich vrátit a znovu tě spatřit. Nevím skutečně co bych mohl zrakem uzřít. A toho se skutečně bojím. Možná bych tě už ani nemusel najít, ale co když se ti něco stalo. Co potom?
Víš Merylin, teď jsem tu sám, osamocen. Pro tebe je to jen pár okamžiků co si odešla. Vidím ještě tvé stopy a to padá sníh.
Merylin, cítím osamocenost. Ne v duši, ne v srdci, ale v oblasti žaludku. Tam, kde je to cítit, když člověk skutečně miluje a je akorát nervózní a nejvíce se bojí.
Merylin, jak bych se chtěl k tobě vrátit. Po stopách svých jít a dojít k mostu, který jsem spálit neměl. Který měl zůstat, stejně jako zůstal tobě.
Merylin, Merylin, má krásko, ani hvězdy tě nedokázali přemluvit, abys šla semnou dál. Ani ty nádherné hvězdy, které se tobě nemohou rovnat.
Merylin, proč…snad pro kroky, které tak málo lidí zatím učinilo. Snad jen pro pokušení něco zkusit. Něco zakázaného, co člověk normálně dělat nemá.
Víš Merylin, to bolí, v srdci, duši, po celém těle a bojím se, že ty se usmíváš. Že toto vše byl tvůj plán, který jsi měla v rukávu schovaný.
Je ještě ráno, ale už teď se bojím tmy, která přijde. Bojím se hvězd, že se na ně budu dívat sám a v nich se mi zjeví tvá krása. Bojím se hvězd, bojím se své duše, bojím se toho co k tobě cítím, i když to nemusí být pravda.
Merylin, ty jediná si byla ta, která se ve mně dokázal vyznat. To nedokáži ani já. Věř mi, dávám ti v zástavu své srdce, které musíš přijmout. Prosím.
Merylin, proč?