Je to tak nepochopitelné?

Anotace: Jo, tobě. A jí. A taky mně. Vám. A jim. Nevím, jestli zamilované, když to NENÍ klasická láska. Co je klasická láska?

Se zkříženýma nohama seděla pod oknem. Sedal na ni prach a ona byla ráda. Byla ráda zaprášená, ráda voněla starými časy /ne retrem!!!/. Myslela si, že je vtipná, dokud nepotkala jeho. Ne, nezamilovala se. Jen se s ním ráda poflakovala po parku a malovala prstem obrázky do modrého nebe. On rád maloval ji. Tužkou, rudkou, uhlem, pastelkou, rozmazkou, štětcem...
,,Víš, že vypadáš nějak jinak?“ Zeptal se jí jednou.
,,Obarvila jsem si vlasy.“
,,Sluší ti to.“ Pro jednou nevtipkoval.
,,Děkuju, jen jsem přemýšlela, že se ostříhám.“
,,Proč?“
,,Protože mi dlouhé vlasy vadí.“
,,Udělej to, třeba ti pak bude líp.“ Usmál se na ni. Podívala se na něj. V očích se mu odrážely mraky.
,,Chtěla bych umět malovat jako ty.“ Řekla spíš s sobě než k němu.
,,Umíš to dobře.“ Zamumlal.
,,Ale ne dost dobře!“
,,Hm...“ Věděl, jak moc je umíněná a když je o něčem přesvědčená, tak s ní nic nehne. Lehla si těsně k němu.
,,Taky máš občas pocit, že na tebe ta oblaka jednou spadnou?“ Zeptala se ho.
,,Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“
Často vedli podobné hovory, nic neříkající a přesto všechno. Nevěděla, jaké jídlo má rád, ale věděla, koho by volil. Chovala k němu zvláštní vztah, neopakovatelně komplikovaný. Žádná láska z románu. Byl sice princ, ale pro jinou princeznu.

Seděl v letadle a vzdaloval se od své nejlepší... čeho? Nejlepší co? Člověk jeho života? Nevěděl, měl ji rád. Občas myslel na sex s ní. Měla úžasná prsa. Nosila úžasné výstřihy. Ale záhy ho to přešlo a musel se sám sobě smát. Měl lásku, tohle byla... Kdo to byl? Proč o ní přemýšlí v minulém čase? Ano, ví, že už ji uvidí jenom málo. Změní se. On se změní a už to nikdy nebude takové. Věřil jí jako nikomu jinému. Miloval chvíle, když soustředěně seděla a dělala mu model. V pravidelných intervalech jí klesala a padala hruď, jen nenáviděl, když ho přistihla, jak jí kouká do výstřihu. Cítil se pak jako malý kluk. Přistižený. Ale jen se na něj usmála a občas mrkla, jako by se nic nestalo. Rád vedle ní lehával, dotýkal se jí a přičichával k jejím vlasům. Zvlášť když je mohl nadzdvihnout a špičkou nosu nebo bříškem prstu přejíždět přes její zátylek. Celá ztuhla a naskočila jí husí kůže, byly to nejerotičtější záležitosti jeho života, nevěděl proč. Miloval svoji přítelkyni a zbožňoval svoji... koho? Nevěděl, jak o ní mluvit, byla víc než kamarádka, nebyla to milenka ani přítelkyně. Byla vůbec jeho?

Opřela se o studený radiátor. Do výstřihu jí spadlo pár kapek. Slzy. Ano, plakala kvůli němu. Má ho moc ráda, odletěl studovat. Když odlétal vzala si na sebe těsné černé šaty, červené lodičky, černý klobouk se závojíčkem. Vypadala, jako když jde na pohřeb, nebo mohla být luxusní kurvou. Zvedla závoj a před zraky všech ho políbila. Líbali se bezmála pět minut, nenasytně, až měl její rtěnku na obličeji. Připadala si jako hlavní hrdinka, jeho přítelkyně nevěřícně zírala, jí nechtěl, kvůli rodičům, dát skoro ani obyčejnou pusu. Byla ta osudová žena, možná, spíš ne. Pochybovala o sobě. Sebrala se a hrdě odešla, velkolepě, jako vždy. Doma propukla v pláč a den držela smutek. Za jejich zvláštní přátelství.

Pršelo, procházel hřbitovem a hledal inspiraci. Připadalo mu to zvrácené, chodil čerpat energii z mrtvých lidí, když ona tu nebyla. Nenapsala mu. Nezavolala mu. Neudělala nic! Byl vyčerpaný. Lehl si na záda, nechal na sebe dopadat plačící nebe. Rozvzlykal se a měl mokré oblečení. Utřel si obličej, ale pořád měl mokré oblečení. Vytáhl mobil, bylo mu jedno, kolik zaplatí.
,,Sáro!“ Vykřikl, když to vzala.
,,Ano?“ Znělo to, jako by se právě probudila. Neuvědomoval si časový posun.
,,Sáro, vnímáš mě?“
,,Samozřejmě, že tě vnímám!“ Byla rozespalá, ale připadala mu roztomilá, představoval si ji.
,,Zní to tak krásně, když můžu říct Sáro.“
,,A proto mi voláš?“ Zeptala se, jako by se ptala, jestli patří do ústavu pro slabomyslné. Jemu to připadalo smyslné.
,,Jo, chtěl jsem tě slyšet.“
,,Aha, tak co dál podnikneš, když už jsi mě slyšel?“ Byla kousavá jako červený svetr, co nosila v zimě.
,,Chtěl bych zase cítit tvoje vlasy, chybí mi tvá vůně...“
,,Adame...“ Zašeptala, sotva ji uslyšel. Připadal si jako hrdina divadelního představení.
,,Nemůžu malovat, přijeď za mnou, prosím.“ Přísahal by, že slyšel, jak přemýšlí.
,,Já...“ Pořád měl mokré oblečení, Sáru na drátu a dostal inspiraci.
,,Přijedu já.“ Usmál se na ni. Přišel čas splatit dluhy, co si u ní nadělal.
,,Rád jsem tě slyšel.“ Řekl a zavěsil. Připadal si jako opilý, což neměnilo nic na faktu, že měl mokré oblečení.

Chytala na jazyk sníh a smála se. Moc se smála. Její tmavé vlasy byly kontrastem k té bílé nádheře, vlastně... Vločky se jí usadily snad všude, jako by chtěly, aby patřila jen jim. Svalila se do sněhu. Vypadala trochu Santa Claus za mlada, bez vousů. Červený kabát jí mimořádně slušel, ale bylo něco, co jí neslušelo? Pomalu se zvedla a šla si na kávu. Sama. Když ho uviděla za napůl zapařeným oknem, lekla se. Přistoupila blíž. Jeho ruka teď byla stěračem. Zvedla hlavu a nechala na sebe dopadat vločky. Roztáhla ruce.

Zůstala tak dokud nepřišel, nechytil ji kolem pasu a rukou nenadzvedl její vlasy. Naklonil se k jejímu krku, zašátral nosem, až ho udeřila tolik známá vůně. Byl šťastný. Už zase byl šťastný. Nepotřeboval lásku, protože měl ji. Potřeboval jen tělesnou lásku, kterou mu dala každá, které si řekl. Jí si neřekl. Dala mu ji sama, svou vůní.

Objala ho. Hřál ji svou přítomností. Lechtal ji na krku.

Stáli tam. Jako milenci, kterými nikdy nebyli.
Stáli tam. Jako navrácení iluzí.
Stáli tam. Jako výčitky svědomí.
Stáli tam. Jako by to mělo být napořád.
Stáli tam. Jako ukázka dokonalosti muže a ženy.
Stáli tam. Jako by se jim už nechtělo zářit.
Stáli tam. Dlouho.

A stáli by tam možná teď, kdyby ho nezábly prsty. Zasmála se a pozvala ho k sobě domů, jen proto, že tam s ní stál a čekal. Je to tak nepochopitelné?