Přicházím k tobě z tebe

Anotace: Příběh, který se pohybuje na hranici mezi zamilovanou a tajemnou povídkou. Sami vyberte, kam se hodí lépe...

Co je smyslem života...? Možná právě jeho hledání je ten cíl. Člověk je na své životní cestě sám, přestože je po celou dobu obklopen ostatními lidmi. Někteří vám dokáží pomoci a poradit, jiní ne. Stejně jako každá mince má dvě strany... a pak ten prostředek. Co však dělat, když kolem sebe vidíte pouze rub? Nad tím přemýšlela Veronika každý den. Došla k názoru, že nejlepší by bylo zavřít se někde, oddělit se od toho světa, který jí ukazuje jen samé stinné stránky. Být jen sama se sebou. Jak ráda by se začlenila mezi ostatní, ale ono to... nejde.
Rozhodně nemůžeme říci, že by s ostatními odmítala komunikovat. Jenže ji nikdo neoslovil. Zčásti si nikdo netroufl, protože Veronika nepatří mezi typy, co se na každého smějí, zčásti je k tak tiché a na první pohled nezajímavé dívce nic netáhlo. Tolikrát čekala, že se na ni někdo usměje a prohodí s ní pár slov. Nikdy se to však nestalo. Párkrát se pokusila navázat rozhovor, ale ostatní většinou po chvíli odešli nebo se s ní bavili a když odešla, vysmáli se jí. A ona to věděla. Vždycky to věděla, přestože u toho nebyla. Netušila jak to ví, ale občas i věděla, jaká slova byla vyřčena ve spojení s její osobou. Slovo "divná" v nich převažovalo...

Za chvíli jí měla začít přednáška. Zavřela rázně knihu a zvedla se z trávníku, kde seděla pod jedním stromem. Shýbla se ještě pro batoh, když vtom do ní někdo narazil. Na okamžik ztratila rovnováhu, ale onen neznámý ji včas chytl za ruku. "Promiň, nedával jsem pozor," uslyšela příjemný hlas. Když zvedla hlavu, zjistila, že se dívá do tváře celkem sympatického mladíka. Kývla na znamení, že omluvu přijala. To bylo jejich první setkání. Podruhé se objevil zčista jasna v parku vedle Veroniky na lavičce.
"Pamatuješ si na mne?" zeptal se a v jeho hnědých očích se zaleskly malé nezbedné jiskřičky.
"Co tu děláš?" zeptala se překvapená Veronika.
"Jak vidíš, tak čtu," zvedl ruku, ve které držel Utrpení mladého Werthera.
"Ty si sem chodíš číst?" zareagovala Veronika stále ještě udiveně.
"Docela často. Je tu dobré místo na snění... když tu seš, dokážeš si představit, že jsi v jiném světě."
Veronika ztuhla uprostřed pohybu. Připadalo jí neuvěřitelné, že by ten neznámý kluk mohl myslet podobně jako ona. Dokonce i formulace slov byla taková, jak by to řekla ona sama!
"Někdy to člověk potřebuje, když mu přijde, že vidí pořád skrz černé brýle, které nedokáže sundat," dodal a vědoucně se na Veroniku usmál.
"Jak se vlastně jmenuješ..?"
"Dorian."
"Já Veronika."
"Já vím... Už budu muset jít, tak zatím ahoj,"řekl ještě a najednou byl pryč. "Počkej!" vykřikla dívka. Místo vedle Veroniky však už bylo prázdné.
Od té doby se s ním Veronika vídala celkem často. Pokaždé se někde náhle objevil
a stejně tak záhadně zmizel. Veronika zjistila, že se na jeho návštěvy těší. Dorian jí ve všem rozuměl a choval se k ní moc hezky. Ne jako ostatní. Mohla se s ním smát, mohla mu svěřit svá trápení. Občas si přála, aby od ní už nikdy neodešel, ale ani jednou si nevšimla okamžiku, kdy ji opouští. Vždy se jen podívala vedle sebe a on tam najednou nebyl.
Když přemýšlela na staré půdě a znovu se utápěla v prázdnotě svého života, zaslechla za sebou Dorianův hlas. "Nevidím rád, když se takhle trápíš."
Veronika sledovala, jak si sedá naproti ní. "Jak ses´sem dostal?" zeptala se zvědavě.
"Vždyť já tu jsem s Tebou pořád," usmál se Dorian.
"Pořád..." opakovala zamyšleně dívka, ale nedávalo jí to žádný smysl.
"Tady se jenom trápíš," navázal na svá předchozí slova "pojď se mnou..."
Odlesk zacházejícího slunce se Dorianovi rozlil po jeho tmavých vlasech a stíny vykreslily rysy jeho obličeje.
"Ale kam...? Odkud vlastně jsi?"
"Jsem z Tebe," pohlédl na Veroniku pronikavým pohledem "a Ty to víš."
Dívka sklopila hlavu. Ano, vlastně to tušila už delší dobu. Zvedla zrak a věnovala Dorianovi jemný úsměv. Vzal její drobné ruce do svých a zeptal se: "Půjdeš se mnou?"
"Do našeho světa?" pohlédla na něj.
"Ano, do našeho světa," usmál se.
Veronika přikývla: "Veď mě..."
Druhý den ráno našli její tělo na půdě. Vedle sebe měla otevřenou knihu a vypadala jako kdyby jen spala a zdálo se jí něco pěkného...