slzy osudu

Anotace: Toto je velice smutná vovídka. Tak jestli je náhodou podobnmá nějaké vaší životní skušenosti,tak se omluvám.

Stalo se to v létě na diskotéce.Byla jsem tam z kamarádkama,když tu jsem ho zahlédla.Podíval se mi přímo do očí,ale já jsem se otočila k němu zády.Holky šly tancovat a já seděla a koukala na toho kluka.Byl o něco větší než já měl krásné hnědé vlasy a tu se na mě podíval znovu.Jeho modré oči hleděly přímo na mě,ale já jsem se během krátké chvíle otočila k němu zády.Za chvíli holky přišly sedly si a povídaly o klukách.Já stále seděla a mlčela.Ony se ptaly co je neodpovídala jsem jim.Když nastaly verze pomalých písniček přstoupil ke mě a vyzval mě k tanci.Bez váhání jsem šla tancovat.Zeptal se mě kolik je mi let a jak se jmenuji.Odpověděla jsem mu a položila mu tu samou otázku.Jmenoval se Martin a bylo mu 19.let.Asi při třetím tanci se mě zeptal jestli mám kluka,když jsem mu řekla že ne,tak mi nabídl jestli s ním nechci chodit.Souhlasila jsem.Do konce diskotéky jsme tam byli spolu.Po ní mě šel doprovodit až před můj dům ještě jsme si chvíli povídali,poté mě políbil řekl ahoj a odešel.
Chodili jsme spolu ještě dlouho.Psal se nový rok a zima utekla jako voda a bylo tu léto plné radosti,ale i smutku.Martin bydlel o tři vecnice dál.Bylo to asi sedm kilometrů ode mě.Martin pro mě přijel jako každý den na motorce a po té jsme jeli užívat života.Celý den byl krásný a nádherný,jako ostatně každý den prožitý s ním.Byl večer políbil mne a odjel.Ještě se otočil a zamával mi jako by tušil že je to na posled.Stalo se to kousek za naší vesnicí v zatáčce.Auto které pro ti němu vyjelo měla zapnutá dálková světla.Martin byl v tu chvíli oslepen a naboural do betonového sloupu.
Druhý den jsem ještě nic nevěděla ještě jsem si představovala jak bude nádherný.Celá ves si o tom už povídala.Byli jsme s Martinem domluveni na třetí hodinu bylo půl čtvrté a on nikde.Vždy byl přesný,já tušila že se něco stalo.Čekala jsem do čtyř a pak jsem šla za Evou šla jsem za ní protože ona bydlela nejblíže.Hned ve dveřích na mě pznala že ještě nic netuším.Pozvala mě dál a pak mi všechno řekla.Vytryskly mi slzy z očí,ani jsem nepozdravila a běžela jsem domů.Celou noc jsem proplakala.Ráno ke mě Eva přišla a řekla mi že Martin je v nemocnici a že šanci má.Hned odpoledne jsem za ním jela.Zrovna spal.Dala jsem mu pusu na tvář a se zlzami v očích odešla.Potaka jsem primáře a tem mi řekl"Podívej se děvče je to s ním opravdu zlé bude to dlouho trvat,ale šanci má."a odešel.
Chodila jsem za Martinem každý den,když jsem tam byla na posled tak mi tichým hláskem řekl lásko moc tě miluju a jestli jsem ti někdy ublížil tak mi odpust.Pak mi levou rukou uchopil dlaň a pravou do ni vložil psaní,poté mi ruce jemě stiskl a usnul.Políbila jsem ho na rty pohladila po tváři a se smutkem odešla.Když jsem se druhý den dozvěděla že umřel ůplně jsem se zhroutila.Tři dny jsem jen v slzách předčítala to psaní které mi dal"Lásko dnes je mi opravdu špatně z těška dýchým a u srdce mě bolí.Cítím že umírám.Moc tě miluji.Vždy budu s tebou.Vspomínej na naši lásku jak byla krásná a nádherná.Tvůj milovaný a na vždy milující Martin"
Dnes jsem vdaná a mám dítě je to chlapec a má jméno po Martinovi.Manžel o tom všem ví. Je mi 38 let a i když už je to dávno stále mám Martina v srdci a v duchu ho miluji.Já když si jednou za čas čtu Martinův dopis vždy se rozbrečím.A Eva to je moje kamarádka do dnes,ona mi pomohla dostat se z nejhoršího.NO VŽDYŤ ŽIVOT JDE DÁL