Černé vlasy, modré oči

Anotace: po dlooouhé době jsem našla velice starou povídku a předělala jsem jí, tady je první díl...

Byl naprosto dokonalý slunečný den. Eliška odtrhla pohled od výhledu z okna a řekla si, že by bylo celkem k užitku, kdyby si vyšla s Petrem, tak dlouho už spolu nikde nebyli. Přestala o tom uvažovat a na telefonu vytočila to devítičíslo, které znala zpaměti...

„Ahoj, zlatíčko moje...“ ozval se v telefonu jeho tvrdý znělý hlas.
„Ahoj lásko, nemáš dneska čas?“
„No, podle toho na co, měl bych se učit.“
„Napadlo mě, že bysme spolu mohli někam vyrazit, moc prosííím.“
„No, když tak krásně prosíš, půjdu rád. Kdy tě mám vyzvednout?“
„No, tak je 11, tak kolem půl třetí?“
„Budu tam, měj se krásně.“
„Ty taky, papapapa.“

Neváhala a začala se ihned připravovat. Decentní nalíčení nikdy neuškodí. Pudr, řasenka a lesk na rty, Petr to stejně nemusí, když se příliš maluje. Tak dlouho už ho zná, je tomu téměř rok, co jí ten hezký kluk z vedlejší školy pozval do kina.
Opravdu moc se těšila, nervózně psedávala na židli a přemýšlela. Vidinu romantického, společně stráveného dne a možná i noci nemohla vypudit z hlavy. Nakonec si oblékla lehounce fialkové tričko a černé kalhoty na tělo, s širšími nohavicemi. Dosedla znovu na židli a neustále těkala očima z jedněch hodin na druhé...Byla příšerně nervózní.
„Co blázním?!!!“ říkala si. „Není to přece první rande, jsem pitomá.“
...13:30...13:56...14:21...14:51...15:10...
Vzteky rozbila hrníček.
„Kde sakra vězí!“
„Co tady děláš ségra?!“
Její starší bratříček odtrhl své ctěné pozadí od počítačových her a šel se najíst.
„Nic, co se staráš? Je ti snad něco do toho?!“ rozkřikla se na něj.
„Jasně, pohoda, jazz, já jen, že po tvým zásahu už nám těch hrnků moc nezbejvá a já bych si rád někdy udělal kafe a takhle nebudu mít do čeho.“
S obličejem zkrouceným vzteky a hlasitým výkřikem: „Vypadni!“ po něm mrštila další hrníček.
Posadila se a zhluboka dýchala. Když se trochu uklidnila, šla si po sobě uklidit tu spoušť.
15:27, tolik hlásily nástěnné hodiny, když se zvonek konečně rozdrnčel.
Rozeběhla se ke dveřím, otevřela a vrhla se Petrovi do náruče. Objal ji a políbil.
Odtrhla se od něj. „Kdes byl takovou dobu, máš hodinu zpoždění!“
„Pusinko, moc se ti omlouvám, ale musel sem ještě zajet pro kámoše.“
„Pro kámoše? A pro jakýho?“
„Ehm...noo...víš...Marťas, Simča, David, Jana a Marek jdou taky.“
„Cože?! Myslela jsem, že budeme sami!“ zklámání v jejím hlase ho vyděsilo.
„Lásko, nezlob se, uvidíš, bude to super.“
„No samozřejmě, jak jinak!“ ironicky rezignovala a šla si pro sako.

Celý večer otráveně seděla u stolu s ostatními. Na Petrovi kámoše házela falešné úsměvy a Petra obšťastňovala ironickými poznámkami a úšklebky. Petr jí navracel své nervózní pohledy, ale nakonec ho to přestalo bavit. Zvedl se a... ,,Eliško, pojď tancovat.“ vyzval ji. Váhala, ale nakonec šla.
„Čeho si jako myslíš, že tímhle docílíš?“ zeptal se naštvaně při tanci.
„Proč jako?“
„Proč?! Chováš se hrozně. Myslíš, že si toho ostatní nevšimli?“
„A všimli? Tvoji úžasní kamrádi mi lezou na nervy!“
„Fajn, víš co? Jdi si za svejma a já zas za těma svejma, měj se!“
„Počkej, cože?! Zbláznil ses?!!!“ ale Petr se ani neotočil a odešel.