Černé vlasy, modré oči - díl 2.

Anotace: Petr je na Elišku naštvaný a ona na něj také. Ustoupí nakonec jeden z nich? A co dalšího Elišku v tomto díle ještě potká? Čtěte a komentujte:)

Nemohla tomu uvěřit, on jí tam klidně nechal stát a šel za svými přáteli.
„No co,“ pomyslela si „jdu domů, však on se ještě bude doprošovat a omlouvat se mi...“

Několik dní uběhlo, ale sms od Petra nechodily. Přemýšlela, co dál a dostala nápad.

„Ahoj Kačko, prosímtě, neruším?“
„Ne, ne, jasně, že ne. Děje se něco?“
„No, tak trochu, potřebuju tvojí radu.“
„Tak sem s tím.“
„Víš Klára tu teď není, tak potřebuji pomoct...“ řekla a dala se do popisu své situace...
Když skončila, bylo chvíli ticho a nakonec jí Kačka odpovídá:
„Víš, nejsem sio jistá, že bych ti v tomhle měla radit, ale měla bys za ním jít. Určitě a promluvit s ním.“
„Myslíš?“
„No, já bych to tak určitě udělala.“
„Tak jo, moc ti děkuju, jsi moje zlato, zatím papa.“
„Ale to je samozřejmost, tak ahoj, a hodně štěstí.“

Řekla si, že to do konce týdne nechá být a snažila se soustředit se na učení, aby na to nemusela myslet.
Těch dalších pár dní uběhlo jako voda a stále nic.
„Tak dost! Už nebudu čekat, jdu za ním!“ rozčílila se.
Zvonila. Dlouho nikdo neotvíral, po chvíli vyšel Petr a zděšeně se na ní podíval.
„Co tu děláš? Potřebuješ něco?“
„Cože? Děláš si srandu? Pokud vím, tak spolu stále chodíme nebo ne?! A chtěla jsem tě vidět, když ses mi takovu dobu neráčil ozvat.“ řekla mu vyčítavě.
„Aha, pojď dál.“ vešla a on pokračoval. „Taky jsem k tomu měl důvod ne?! Zapomnělas, jak ses minulej tejden chovala ke mně a k mejm kámošům?“
„Tak poslechni, když se to tak veme kolem a kolem, tak jsem ti nic neudělala. A jestli takhle nesmyslně trucuješ, měl bys vědět, že to je dost trapný!“ rozkřikla se na něj.
„Ahááá!“ protáhl to významně, ,,takže dobře, jestli ti přijdu trapnej, tak se seber a můžeš zase jít.“
„Tohle myslíš vážně nebo co! Chceš, abych šla?!“
„Hele... jo, jestli se mi nechceš omluvit, tak jo.“
„Omluvit? Já tobě?! To tys mě nechal stát uprostřed parketu jako idiota!“
„Dobře, v tom případě si asi už nemáme, co říct.“ řekl závěrem zklamaně a chystal se jí vyprovodit.
„Ne! Počkej, já...máš pravdu, chovala jsem se jak totální magor, ale chtěla jsem prostě, aby ten večer byl jen náš. Prosímtě, promiň mi...“ vyhrkla na něj se slzami v očích, což ho viditelně dost překvapilo.
„Pojď ke mně, slibuju, že příště to domluvíme do detailů předem. Moc jsi mi chyběla.“
„Ty mně taky.“ objal ji, přiložil svou tvář k její...
„Víš Eliško, já tě miluju, opravdu moc a nechtěl bych o tebe nikdy přijít.“ nečekal na její reakci a začal ji líbat.
Myšlenky jí hlavou vířily, řekl to tak nádherně upřímně a procítěně, jako ještě nikdy předtím.
Pomalu stupňoval intezitu polibků a začal ji svlékat.
„Ne!!! Teda...promiň mi, ale musím jít domů, slíbila jsem to.
„Miláčku...Teď???“
„Odpusť. Jo. Teď hned, opravdu musím...Měj se, ahoj.“ sklesle se na ní podíval.
„Ale vrať se mi brzy, ano?“
„Já ti během dneška dám vědět.“
„Tak jo, krásnej zbytek dne broučku můj.“

Přemýšlela. Co to s ní jen je? Vždyť se vymluvila, aby s ním nemusela zůstat. „To přeci není normální!“ nadávala si v duchu.
Šla dál ulicemi utopená ve svých myšlenkách, když spatřila zvláštní hlouček lidí.
Pokřikovali na někoho, kdo se nacházel uvnitř toho hloučku.
Přistoupila blíž a spatřila dva kluky, jak se rvou a lidi kolem jim fandí.
Jeden z nich právě vyhrával. Eliška se vzpamatovala, přiběhla ke skupince a křičela:
„Nechte toho! Slyšíte! Tak dělejte něco, vždyť ho zabije!“
„Krávo! Nepleť se do toho!“
Proběhla davem, odstrčila jednoho ze soupeřů a světlovlasému chlapci zvedla hlavu.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, asi jo...“
Světlovlasého chlapce zvedl jeho kamarád a odvedl ho domů.
Eliška se rozhlédla kolem, všichni se rozcházeli a nakonec si všimla i toho druhého, jak rychlým krokem míří pryč.
Přiběhla k němu, zastavila ho a pozorovala ho. Zaujal ji...útlá postava se svalnatýma rukama, široká ramena a jeho světle modré oči kontrastujícís tmavými, téměř černými vlasy a snědou pletí.
Byl tak zvláštní, úplně jiný než její bledý, mírný Petr. Z tohohle kluka crčel vztek a energie.
„Ale Petra přece miluju, ne?“ pomyslela si.
„Co chceš?!“ zasyčel na ní.
„Ehh...chci se jen zeptat, měls snad ňákej zvláštní důvod ho takhle zřídit?!“
„A je ti snad něco po tom?!“opáčil arogantně. „Dej mi pokoj!“
„Hele, já prostě...“
„Prosímtě mlč! Radši utíkej domů, ať o tebe maminka nemá strach!“vysmál se jí a dal se opět do chůze. Chvíli sledovala, jak se jí vzdaluje. Nakonec se otočila a plná vzteku se sunula domů.
Byla dost otrávená a nemohla na něj přestat myslet.
Telefon se rozdrnčel příjemnou melodií a Eliška znervózněla. Roztřesenýma rukama ho zvedla, věděla, kdo volá...
„Ahoj lásko, tady Petr, jaktože ses neozvala?“
„Promiň mi, není mi dobře, ležím a teď sem ti psala sms.“
„Aha, tak hlavně, že jsi v pořádku. Tak se mi pak nějak ozvi tea a domluvíme se, kdy uděláme náhradní schůzku.“ řekl vesele.
„Dobře, ahoj.“
Nenechala ho odpovědět a položila to.