Černé vlasy, modré oči - díl 3.

Anotace: V tomto díle poznáme, jaká je Eliška také z jiné stránky. Nechá si ujít příležitost a s ní čenovlasého tajemného?

Neustále ji všude pronásledovaly ty jeho oči, ty černé vlasy a jeho smích.
Bála se ho někde potkat, ale zároveň po tom neskutečně toužila. Vůbec ho neznala, ale přitahoval ji. Něco jí říkalo, že přece není tak surový a zlý, že tohle je ten správný kluk pro ní, pak si ale vždy vybavila rvačku těch dvou, krev a zmatený pohled jeho protivníka. Poté vždy znejistila.

Každý den na ní před školou čekával Petr, ale přece jen si začal všímat její proměny.
Všiml si, jak si ho poslední dobou prohlíží a přemýšlí. Jelikož do ní byl zamilovaný, vždy na to po chvíli zapomněl, možná by pro něj bylo ale lepší, kdyby si toho všímal více.
Eliška vůbec neuvažovala nad tím, jak by mohlo být Petrovi, začala zanedbávat i své přátele. Ten kluk pro ní byl jako nemoc, byla jím téměř posedlá...

6:55...tolik hlásal budík...znovu si protřela oči a mrkla na digitální čísílka...
„Cože! Za 10 minut mi jede bus!“ vykřikla a spěchala.
„Jsem fakt dost dobrá.“ řekla si, když dosedla na sedadlo autobusu. Nějakou dobu sledovala dešťové kapky a sychravé počasí, když začala pohledem bloudit po cestujících...
Spatřila ho...černé vlasy...
„Ale ne! Co si to namlouvám!“ vynadala si v duchu a po chvíli vystoupila.
Do školy přišla s dobrou náladou, potkala svou kamarádku Kláru a objala ji.
„Ahoj! Jsem tak ráda, že už jsi zpátky, tolik jsem se těšila, tak jak bylo v Londýně?“
„Taky tě ráda vidím ty zlato moje dokonalý...Ale tak dobře, hezky, studijně, to víš. Ale víc ti řeknu, až na sebe budeme mít víc času jo? Třeba dnes po škole, zajdem do čajovny?“
Proč ne, ale nejdřív si hodím věci domů.“
„Tak dobře, já mám teď ajinu, tak musim běžet, zatím!“
„Papa.“
Rozhlédla se a šla směrem k nástěnce, na které byly rozvrhy. Zjistila si svou učebnu a chystala se odejít, když ho opět spatřila. Ne, teď už se nemýlila, byl to on...černé vlasy, útlá postava...otočil se...ty modré oči! Nemohla tomu uvěřit. Zrentgenoval ji pohledem od špiček bot, až po její tmavé vlasy, pak se navrátil k očím. Nevydržela ten pohled. Ucukla a rozběhla se do třídy.

Celý den ho nenápadně pozorovala, rozhovory kamarádek nevnímala a nakonec zjistila, z jaké je třídy. Čtvrtý ročník. Znovu mrkla na rozvrh, končil ve dvě hodiny, jako ona.

Konečně zazvonilo, hrnula se do šaten mezi prvními a to se prosím jindy vleče a s Klárou vycházejí téměř poslední ze školy. Stála a vyčkávala před školou. Masa lidí se valila ze dveří školy směrem k jídelně nebo na autobus. Vyšel i s partou svých kamarádů, chvíli s nimi klábosil, nakonec se rozloučil a odpojil se. Vyšla mu vstříc.
„Než cokoli řekneš, chci znát důvod tý rvačky, nevypadáš jako člověk, který by si potřeboval upevňovat svoje ego mlácením druhých.“
„Nic ti do toho není, tak do toho zas nešťourej.“ řekl mírně podrážděně. Měl špatný den a tohle bylo to polední, na co chtěl momentálně myslet.
„Je! Je mi do toho hodně! Od tý doby, co jsem se do toho zapletla, tak to koukej vysypat!“ rozčílila se. Překvapila ho, tolik přímosti a odvahy by od takoé holky nečekal, ale nechtěl jí dát najevo svou slabost.
„Poslyš, já fakt nemám chuť se o tom s někym bavit a ty nejsi výjimka.“
„To teda sem! Čekám!“
„Čekej si na co chceš! Já odcházím, měj se!“ řekl a vítězoslavně jí obešel.
Tohle jí strašně rozzuřilo, opět tam stála a vztekle se dívala, jak už podruhé od ní takto odchází.

Ve tři hodiny se pro ní stavila Klára.
„Tak co? Jdem do čajky?“
„No, víš, ani se mi nikam moc nechce.“
„Kravina, víš co? Nejdřív skočíme na pizzu a pak teprv do čajky.“ rozhodla a už ji táhla ven.
Zbytek dne spolu proklábosily, smály se, vykládaly si všelijaké zážitky, až se nakonec dostaly k Elišce a Petrovi. Chvíli se zdráhala, ale nakonec Kláře vyklopila svoje trpápení s Petrem a tím černovlasým klukem.
„...a já prostě nevím, co dál...“ usekla to.
Klára chvíli přemýšlela a nakonec ze sebe vyplodila nápad.
„Poslyš, já ti v tomhle moc radit nebudu, je asi zbytečný říkat ti, že tu je Petr, ten kluk, co tě tolik miluje a snese ti modrý z nebe, páč tys prostě objevila ěco, co tě láká víc a na to mám jediný řešení...“ řekla tajemně.
„A to je?“
„Jdem pařit.“ řekla prostě.

Zapdly do největšího Disco klubu ve městě a první věcí, kterou spatřily, byl dlouhý, krásný bar. Podívaly se na sebe a ve vzájemném porozumění k němu zamířily.
„Tak dámy, co to bude?“ zeptal se mladý a hezký barman.
„Dvakrát kolu pros...“
„Zbláznila ses?! Citruse dvakrát!“ mrkla Klára na barmana a ten se na ní zářivě usmál.
Společně sledovaly, jak hnědozlatavá tekutina vtéká do panáků. Cinknutí. A na ex.
Rozhodně to nebyl jejich poslední.
Pokračovaly takhle asi dvě hodiny, pak se vydaly na parket. Tančily jako smyslů zbavené. Smyslně se kroutily a kdekdo se po nich otáčel. Už si skoror neuvědomovaly, co dělají...
„Klárko, já tě mám tak strašně ráda...“ řekla Eliška. „Já tebe taky...“ odpověděla a dlay se do pláče, pak ani nevěděly jak, se začaly líbat. Potom se začaly obě strašně smát a šly znovu na bar. Klárka flirtovala s barmanem. Elišce nebylo příliš dobře a to co po chvíli uvidělo jí na náladě nepřidalo.
Spatřila svou noční můru. Toho úžasného černovlasého neznámě´ého s nějakou blonďatou krasavicí. Tančily a ona se na něj celkem dost lepila.
„No vidíš to, co já?!“ řekla eliška kámošce pobouřeně. Pak se ohlédla a s nevolí zjistila, že ta má už jiné starosti, barman jí právě něco šeptal a společně se tomu smáli.
Sledovala, jak se odpojil od peroxid girl a zamířil k druhému baru. Posílená alkoholem do sebe vyklopila posledního panáka, který vlastně patřil Kláře a vydala se za ním.
Byl k ní zády. Jemně obtočila svoje ruce kolem jeho hrudi a přitiskla se k němu. Nic. Žádná reakce.
Rozhodla se zariskovat, vůbec se nepoznávala, její ruce putovaly po jeho těle, něžně ho hladila, až svýma malýma ručkama narazila na zapínání od kalhot. Zaváhala. Poté opatrně vstrčila jednu ruku pod jeho kalhoty. Roztřásl se, chytl jí za ruku a prudce se otočil.
Chtěl něco říct, ale její pohled ho zastavil. Začal jí vášnivě a prudce líbat.
Nakonec se na ní podíval a řekl: „Chceš odsud vypadnout?“
Neváhala a přikývla. V duchu se divila...“Bože můj, co to dělám! Ten alkohol vážně dodává odvahu.
„Kam to jdeme?“ dala se do smíchu.
„Šššt hlupáčku, jdeme ke mně.“ řekl nedočkavě.
„Aha, tak to jo.“ odpověděla a podlomila se jí kolena. Přímo před ním se složila na zem. Po několika marných pokusech usoudil, že na chůzi je příliš opilá. Vzal ji do náručí a nesl ji. Byla vzhůru a postupně střízlivěla.
„Děkuji a zároveň se omlouvám.“ šeptla mu do ucha s něžným úsměvem a nechala se nést.
Podal jí klíče a stále ji držel v náručí. Odemkla, odstrčil dveře nohou a když vešli, zas je nohou přibouchl. Prošel celým bytem s ní v náručí. Vešel do ložnice a položil jí na postel. Začal ji znovu líbat. Pak jakoby si to zničehonic rozmyslel, odtrhl se od ní a povídá:
„Když se půjdu vykoupat, neusneš mi tu?“ zeptal se opatrně.
„Vypadám snad na to, že by se mi chtělo spát?“ odpověděla mu otázkou s tváří plnou vášně.
Usmál se na ni, zavrtěl nad sebou hlavou a odebral se do koupelny.
Ležela v jeho poseli, bylo jí tak zvláštně. Chtělo se jí brečet, chtělo se jí smát. Dosáhla přece toho, co chtěla. Nebo ne? Těžko říct, ale každopádně faktem je, že leží v cizím bytě v cizí posteli, vůbec neví, kde je a čeká na kluka, který ji nesmírně přitahuje. A někde na druhé straně města spí její přítel sám v posteli.
„Nebudu se tím zabývat, musím ží přítomností.“ řekla si stále ještě ovíněná a přivřela oči s ntnou dávkou slasti.
Řekla si nač čekat, vstala z postele a vyadala se směrem, kde se domnívala, že je koupelna. Uviděla ho. Černé vlasy mokré a přilepené k obličeji a oči zavřené. Do půl těla byl ponořený ve vodě, ze které stoupaly jemné částečky mlhy.
Potichu se k němu blížila. V rychlosti vklouzla k němu do vany i v oblečení, které se na ní ihned nalepilo a obkreslilo tvar jejího těla. Nejprve se lekl a pak si ji se zájmem prohlížel...
„Máš vůbec ponětí, jak moc sexy teď vypadáš?“
„Opravdu???Ne, to by mě ve snu nenapadlo.“
„No, to je typický, já se před tebou schovám do vany a ty mě přijdeš znova prokovat ty divoško“
Znovu se usmála a lehla si na jeho hruď. Během pár vteřin z ní odlepil a stáhl oblečení nacucané vodou a začal ji znavu líbat. Jen s větší naléhavostí, než prve.
Milovali se...

Voda byla již vychladlá, zabalil ji do ručníku a odnesl ji zpět do ložnice. Lehli si pod jeho peřinu
čelem k somě a navzájem si hleděli do očí. Nevydržel, chystal se ji opět políbit, ale zadržela ho.
„Proč si zmlátil toho kluka?“ Chvíli přemýšlel o čem to mluví a když mu to došlo, zamračil se. Nejprve to chtěl nějak zamluvit, ale řekl si, že vlastně bude dobře, když to konečně pochopí...
Jestli to pochopí...
„Ve zdravotní kartě mám napsáno od svýho psychiatra, že trpím akutní potřebou tělesně týrat osoby ve svém okolí.“
„Přestaň s těma šaškárnama, myslím to vážně.“
„Dobře, jen klid. Byl to můj brácha.“
„Brácha?“ nechápavě se na něj podívala. „Ale na sourozeneckou roztržku to nevypadalo.“ řekla s úšklebkem.
„Ne, to ne...“ připustil. „bylo to takhle, on prostě,... spal mi s holkou, já o tom nic nevěděl, ale pak za mnou jednou přišla a řekla mi: „Sory, ale miluju tvýho bráchu a mezi náma je konec.“ a prostě odešla, jen tak se vytratila z mýho života, nechápal jsem to, já jí miloval.“
Smutně na něj pohlédla a objala ho.
„Zítra tohohle budu litovat.“ sdělila mu zasmušilým tónem.
„Ne! To přeci nesmíš...“
„Taky mám přítele.“
„Co?!!! A co ten dnešek?! Já myslel, že mě chceš a... řekl bych, že pro mě to nebyl jen sex.“
Vypadala tak krásně, věděl, že ji nesmí ztratit. A věděl, že něco musí vymyslet.
„Pro mě tohle bylo taky víc, to mi věř. Slibuji, že to nějak vyřešíme.“ řekla, otočila se a během chvilky usnula.
Jetště chvilinku si ji prohlížel,jak oddychuje a nakonec ji objal a také usnul.