Příběh kravaťáka

Anotace: Tohle jsem objevil na internetu´. Myslím, že je to krásný příběh kluka/chlapa workoholika, který se zamiluje a díky oné holce se rozvzpomene na starý dobrý život, na který zapomněl.

Seděl jsem jako zařezaný a byl trochu v šoku. Aniž bych pořádně tušil z čeho přesně.
"Tady jasně vidíš jednotlivý vrstvy společnosti..kdo je nahoře a kdo je dole. A my jsme se dobře vypracovali, kamaráde..my jsme nahoře..Viděl jsi tu pošťačku? Prostě dělnická třída. Kromě chození to není náročná práce. Není kam postupovat, mozek se absolutně nevyvíjí, nakonec v padesáti skončí na vozíku jak bude strhaná.."
Viděl jsem tu pošťačku. Moc dobře jsem ji viděl. A ona viděla mě. Prostě jsme se na sebe podívali a doteď jsem z toho nějakej mimo.
"Podívej se támhle na Aničku..krásná, úspěšná, dobře oblečená, slušný plat..a pak se podívej třeba na tu pošťačku..kolik může mít..a to jsou ty vrstvy..jedna lepší druhá horší, kamaráde.."
Podíval jsem se na Martina. Seděl rozvalený ve svém křesle, nohy na stole a mluvil.
"Nech toho.."řekl jsem znechuceně, když mi začalo docházet o čem mele. Podíval se na mě udiveně a zmlknul.
Nedokázal jsem se soustředit. Ještě před deseti minutami jsem pracoval a nechtěl odtrhnout zrak od počítače.
Pak jsem ale zaslechnul Martinův pobavený hlas: "Podívejme se, kdo nás přišel navštívit..dělnická třída.." Pár kolegů se tomu zasmálo.
Vzhlédnul jsem a uličkou mezi stoly kráčela pošťačka v doprovodu naší krásné recepční Marušky. Šla svižně, hnědé vlasy ji v několika pramenech padaly do obličeje, byla tak drobná..V ruce držela nějaké
desky, na zádech měla známý batoh s trumpetkou a tvářila se nepřístupně. Rozhlížela se kolem a podívala se i na mě. Oči se jí rozšířily jakýmsi údivem, výraz se změnil a stejně jako já nedokázala hned odtrhnout pohled. Pohled těch nejkrásnějších zelených očí jaký jsem kdy viděl.
Nakonec to udělala a prošla kolem mě se sklopeným zrakem. Automaticky jsem se za ní otočil a nechápal co se to děje. Co se to děje se mnou.
Vyřizovala tam doporučený dopis s naším šéfem.
"Moc vám děkuji, slečno, že jste přišla až sem..pochopte, je to vyjímečná situace.."vysvětloval žoviálně a trochu si povolil kravatu.
"V pořádku..vaší občanku, prosím.."řekla, aniž by se na něj podívala.
Šéf sáhnul po peněžence a nadiktoval číslo. Někam to zapisovala.
"Ještě váš podpis..sem a sem..fajn, to je vše. Nashle.."
"Mějte se hezky, slečno.."loučil se
"Díky, vy taky."
A pak odešla. Sledoval jsem jak míří ke dveřím. Tam se zastavila a přejela očima celou tu naší kancelářskou halu. A v obličeji měla něco jako znechucení.
Nakonec se podívala na mě a pousmála se. Než jsem úsměv stačil opětovat, byla pryč.
"Jste nějaká zadýchaná, Maruško!"ozval se vedle mě Martin chvíli předtím než začal kecat ty kraviny. S úsměvem pokývala hlavou.
"Slečna pošťačka totiž nejezdí výtahem..."řekla a tiše oddechovala
"Bojí se?"zajímal se Martin a já nezúčastněně poslouchal.
"No to nevím..nejspíš ano..každopádně ty tři patra zdolala v ďábelským tempu.."

Byl pátek. Co jsem začal pracovat v ECF:Techu šly víkendy nějak mimo mě. Stal se ze mě workoholik. Práce mě bavila, pohlcovala a svým způsobem
naplňovala. A měl jsem peníze o kterým se mi ani nikdy nesnilo. Koupil jsem si byt. Auto, televizi, počítač..koupil jsem si co jsem chtěl.
Moje poslední přítelkyně Jana ode mě odešla před půl rokem - několik týdnů po firemním večírku, kde se seznámila s jedním kolegou.
Vyrazil jsem ven na cigáro. Sice jsme měli v každém odvětrávanou kuřárnu, ale já chtěl vidět pošťačku. V úterý tu byla v deset hodin.
Včera a předevčírem jsem jí tu neviděl, tak jsem doufal, že aspoň dnes. A dočkal jsem se. Modrá postavička se objevila na obzoru. Vlasy měla vyčesané
a šla tak rychle až se zdálo, že běží. Na sobě měla bleděmodré pošťácké tričko a tmavě modré kalhoty, které podle střihu a toho jak jí slušely nevypadaly na to,
že by tvořily povinnou část poštovní uniformy.
Když už byla v doslechu, zavolal jsem:
"Dobrý den, slečno!"
Zarazila se, pozdravila, ale šla dál. Nevzdával jsem se.
"Máte toho dneska hodně?"
"Jde to.."odpověděla a bylo znát, že neví co si má o mém chování myslet. Ale přesto pokračovala dál.
"Nemáte ve zvyku se třeba s lidmi zastavit, když na vás mluví?"zkusil jsem ji zaujmout trochu ostřeji a vzápětí toho litoval, protože jsem dostal strach, že jsem to přehnal.
K mému překvapení se ale zatvářila pobaveně a zastavila se.
"Omlouvám se.."řekla a krásně se usmála.
"a dneska toho moc nemám..."dodala vesele.
"Tak to bych vás mohl pozvat na kafe, co říkáte?"zkusil jsem to rovnou a necítil se přitom nějak zvláštně. Byl jsem dlouho sám a najednou jsem zase měl chuť někoho poznat.
"To byste se mi nejdřív možná mohl představit, ne?"uculila se
Přistoupil jsem k ní a řekl: "já jsem Michal."
Podala mi ruku a řekla: "Klára."

A tak jsem se začal scházet s Klárou. A samozřejmě se zamiloval. Protože byla krásná, přitahovala mě, rozuměla mi a já nebyl sám.
Snažil jsem se jí dát všechno co jsem mohl, včetně svojí lásky.
Bral jsem ji na výlety, na večeře, kupoval jí dárky, které neustále odmítala a trávil s ní veškerý volný čas. Byl jsem šťastný a práce najednou byla druhořadá.
Opět jsem si začínal brát dovolenou, protože jsem si měl důvod ji vzít. Měl jsem někoho s kým jsem mohl trávit volno.
Bylo mi skvěle a miloval jsem svůj život. Šok byl, když jsem zjistil, že to tak necítí i Klára.
"Já nechci chodit pořád na nějaký společenský akce..jíst v LEPŠÍCH restauracích, jezdit všude autem..a už vůbec nechci mít pocit, že můžu mít všechno hned..já ani nevim..nebaví mě to a nemůžu žít tenhle život..já potřebuju ten svůj..ten svůj starej dobrej způsob života..bez kravat..pamatuješ, co tenkrát říkal ten tvůj kolega, když jsme se poprvý viděli?
Možná měl pravdu..některý životy nejdou dohromady. Ten kterej mám ráda je takovej...jinej..prostej..chybí mi."
Zíral jsem jako blázen. Měl jsem pocit, že je šťastná. Možná jsem na ní moc tlačil s tím, aby se nastěhovala ke mně..asi to bylo moc brzo.
"Ty se chceš rozejít?"zeptal jsem se tiše a jímala mě hrůza. Bylo mi s ní tak krásně.
"Nechci, samozřejmě, že nechci..ale možná to tak nakonec dopadne..protože to vypadá, že jsme oba jinde."
"A proč jsi mi to neřekla?"
Pokrčila rameny, ani se na mě nepodívala.
"Tak ukaž jak žiješ ty..chci to vědět.."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad.."odporovala
"To posoudím sám.."řekl jsem tvrdohlavě.

Možnost posoudit přišla za dva týdny, kdy nás její kamarádi pozvali na akci.
"Tohle si nemůžeš vzít na sebe.."řekla pobaveně když mě uviděla. Vzal jsem si běžný oblečení, kalhoty, sportovní košili.
"Proč ne?"nechápal jsem
"Protože to není žádnej raut, ale sudy.."
"Jaký sudy?"ptal jsem se vyjeveně
"Vypadá to asi takhle..je to na takovým místě uprostřed lesa, kde se sejde pár lidí a bude se tam pít pivo, který jsme koupili, opékat maso.."
"V lese?!"
"Jo, proto si nemůžeš vzít tohle..vezmi si něco krátkýho, bude teplo. Pak něco na večer až se ochladí a taky abys v tom mohl spát. Spacáky mám
docela dobrý, v těch je krásně teplo a.."
"Spacáky?"(myslel jsem, že se bude spát v nějaký chalupě)
Zatvářila se nešťastně, tak jsem to hned napravoval.
"Já nevim, kde mám svůj(snad deset let jsem to slovo nepoužil a tu věc neviděl), jsi hodná, že mi půjčíš.."
"Jsem ráda, že jedeš, ale mám z toho trochu strach.."
Nakonec jsme vyrazili. Jejím autem. Bylo znát, že je ve svým živlu. Oblečená ve starších onošených hadrech působila nezvykle, ale líbilo se mi to.
Sám jsem se cítil dobře v kraťasech a mikině. A pil lahváče, kterýho mi koupila a cítil se nějak úplně jinak. Jako nějakej buran. Líbilo se mi to.
"Sluší ti to.."řekla mi několikrát za celou cestu.
Po dvou hodinách jízdy, chvílema trochu zběsilý, jsme byli na místě.
Bylo to příjemný místo uprostřed lesa, kousek od krásný řeky. Mezi stromy visela plachta, a pod ní byly do země zatlučený dřevěný stoly a lavice, na kterých
posedávalo už několik lidí. Když uviděli Kláru, strhnul se nadšený povyk. POzoroval jsem ji, jak se se všemi objímá a měl radost za ní.
Představila mě a někteří její kámoši byli už od pohledu celkem fajn.
"Já jsem Mirek.."podával mi jeden z nich ruku.
"Michal.."představil jsem se.
"Prej děláš programátora.."
Nakonec jsme se dali do řeči na téma práce, protože jeho zaměstnání bylo dost podobný mýmu, i když pracoval v mnohem menším podniku. Kristýna mi donesla natočený
pivo. Chutnalo skvěle.
"Na čerstvým vzduchu vždycky líp chutná.."upozornila mě na tuhle skutečnost Martina, Kláry kamarádka. Po dalším pivu jsem se rozvzpomněl na čundry s kámošema, když nám
bylo kolem 18. Bývaly to výborný časy a dneska jsem se cítil podobně. Jedl jsem výborný maso, pil skvělý točený pivo a po dlouhý době jsem začínal být pořádně nalitej.
Nakonec jsem si dal i trávu, kterou jsem neměl dobrých 8 let a bavil se ještě veseleji.
Hvězdy mi svítily nad hlavou, les šuměl, řeka hučela-sakra, kdy jsem se vzdal tohodle života a proč? Z přemýšlení mě vytrhla Klára.
"Tak co líbí se ti tady?"zeptala se a v očích jí jiskřilo.
"Paráda, jsem rád, žes mě sem vzala..je to tu skvělý i lidi jsou skvělý..a ty seš taky skvělá.."blábolil jsem vesele. Rozesmálo jí to.
Lidi se pomalu začínali přesouvat k ohni, protože trochu přituhlo. Připojil jsem se k nim a sedl si naproti Kláře, vedle Mirka. Byla s ním sranda.
Vysoký kluk, jehož jméno jsem zapomněl, začal hrát na kytaru. Zahrál pár písniček a poslal ji dál.
Bylo to příjemný být po tolika letech takhle venku. Užíval jsem si tuhle táborovou idylu.
Pak kytara doputovala i ke mně. Když jsem jí držel v ruce a chtěl jí podat dál, najednou mě popadla hrozná chuť zahrát si.
To jsem taky nedělal ani nepamatuju. Ani nevím, kde je mojí španělce dneska konec. Doma jsem měl i elektriku, když jsme s klukama na gymplu měli kapelu Otřes.
Prohrábnul jsem struny, zkusil pár akordů. Nezapomněl jsem.
Užíval jsem si Klářin totálně vyjevený pohled, ten úžas v jejích očí. Tohle bys do mě neřekla, holčičko, co?pomylel jsem si pobaveně.
Rozhodl jsem se zkusit zahrát Drobnou Paralelu od Chinaski. Mačkal jsem krk kytary, jako bych ho nikdy mačkat nepřestal. Jediný co mi připomínalo pauzu bylo to, jak
mě bolela bříška prstů. Hlas se mi ze začátku chvěl, ale nervozita rychle opadávala a nakonec jsem dokázal hrát jako správnej zamilovanej kluk s pohledem upřeným do
Klářiných očí.
"Nic není jako dřív, to se nám to nívávalo..nic není jako dřív, ačkoliv máš všechno co jsi vždycky chtěla..nic není jako dřív.."
Dohrál jsem a podal kytaru dál.
"Možná se rozejdeme, ale ne proto, že bych nedokázal žít tenhle život..mám ho taky rád..jen jsem to nějak zapomněl."