Černé vlasy, modré oči - díl 5.

Anotace: Tak a blíží se nám rozřešení nynější situace, rozhodně ale ještě není všem dnům konec, Elišku čekají další nástrahy...

Eliška přesměrovala svůj pohled na Patrika... „Prosím.“ říkaly její oči.
„Pochopil. „Hm, no, tak já snad radši půjdu...“ otočil se a chtěl odejít. Pak se zastavil.
„Dej mi pak vědět, jestli něco podniknem. Můžem třeba všichni.“ řekl a usmál se na ně. Potom už beze slov odešel.
Najednou jí to přišlo všechno líto. Rozbrečela se. Petra to polekalo a tak jí pevně objal a začal ji utěšovat.
„No tak broučku, co je, vždyť se nic nestalo, už jsme si to vysvětlili.“
Jeho slova však zapůsobily opačně a Eliška brečela s daleko větší vervou než předtím. Vytrhla se mu a rozběhla se domů. Slyšela, jak za ní volá, ale nezpomalila. Běžela dál a stále rychleji.
Doběhla domů, praštila sebou na postel aenergie spolu se slzami odplavala. V tu chvíli usnula a spala jako zabitá. Kolem druhé hodiny ranní se ale probrala. Mozek jí pracoval na plné obrátky a najednou věděla, co dělat. Popadla telefon a vyťukávala sms. Oprvní byla Patrikovi.

DNES TO VYRESIM, CHYBIS MI.

Následovala druhá pro Petra.
PROSIM, DNES ODPOLEDNE SE U ME STAV. JE TO DULEZITY.

Odpověď přišla obratem. Byla od Patrika.
TAKY MI STRASNE CHYBIS. MYSLIM NA TEBE. KRASNY SNY :-*

Potom s klidným svědomím mohla znovu ulehnout do vonících peřin a oddat se snům.

Byli 3 hodiny odpoledne, když se rozrnčel zvonek. Zhluboka se nadechla a šla otevřít.
Za dveřmi ale k jejímu šoku nestál Petr, nýbrž Patrik.
„Omlouvám se, ale já jsem prostě nevydržel čekat.“
Ne, to je v pohodě, jsem ráda, že tu si, to já se omlouvám, za všechno, co jsem ti provedla, ale...“
Slovíčko „ale“ ho lehece poděsilo...Chce to s ním snad ukončit?
„Ale?“ zeptal se opatrně.
Znovu se nadechla a pokračovala...
„Ale už nemůžu dál. Už ti nebudu ubližovat!“
To ho vyděsilo ještě víc.
„Ale...“ ozval se.
„Ne! Už fakt ne! Dneska to konečně ukončíme...miluju tě a chci zůstat s tebou...Chceš mě taky?“
Zaskočila ho, chvíli nemohl ani promluvit.
„Ježíš!!! No jasně, že jo! Nic jinýho jsem ani nechtěl!“ vykřikl a začal jí líbat.
„Eliško!“ zakřičel kdosi ze spodního patra.
„Patriku! To je Petr! Má odsud klíče, úplně jsem to vypustila... zůstaň tu, já to vyřeším.“
Kývl. Seběhla schody.
„Ahoj Petře.“
„No konečně jsem se dočkal. Ahoj Eli.“ naklonil se k ní a chtěl ji obejmout a políbit na přivítanou. Cukla mu.
„Dáš si čaj?“
„Jo, rád.“ řekl udiveně a sedl si. Voda se dovařila, Eliška zalila čaj a podala ho Petrovi.
„Nevím, kde začít.“ přiznala.
„Vůbec ti nerozumím, co tím myslíš, kde začít?“
„Pak je nejvyšší čas na vysvětlování.“ ozval se Patrik ode dveří. Eliška polekaně vstala.
„A co tady dělá on? Teď to chápu ještě míň.“
„Jen klid, všechno se hned dovíš. Eliško, začni pěkně od začátku.“ vybídl jí a povbudivě se na ni usmál. Smutně kývla a dala se do vysvětlování...
Když skončila, Petr ji pozoroval skelnýma očima plnýma slz. Vstal.
„Už to chápu, dělala si ze mě vola!“ rozčílil se.
„Ne, počkej ty to nechápeš. Já jsem nevěděla, co chci, já...“
„Kurva! Jak si mi to mohla takhle dlouho tajit!“
„Petře...“ hlesla. Odložil hrnek a rázně vyšel ze dveří.
Teď už jim nikdo ve štěstí nepřekážel, v tu chvíli však v domě zůstalo napětí po Petrovi. A ani jeden z nich najednou nevěděl, co si počít.

Neuběhl ani týden a potkala před školou Petra. Patrik měl dlouhou, byl pátek a navečer spolu měli jet na jeho chatu.
„Čau, co ty tu?“ pozdravila ho. Nervˇozně jí odpověděl.
„Ahoj, ehm, čekám tu na... ne jednoho kámoše.“
„Jasný, tak hezky čekej, já miz...“
„Ahoj broučínku!“ vykřikla nadšeně drobná blondýnečka směrem k nim.
Eliška se rozhlédla kolem dokola, pak na Petra a v tu chvíli se jí rozsvítilo.
„No, tak myslim, že bych překážela, hezky se bavte.“ řekla s úsměvem.
„Ok, ty taky, ahoj.“zaslechla ještě při odchodu.
„Lásko, kdo to byl?“ ptala se příchozí Petra.
„Ale nikdo, jedna holka, co sem dřív znával.“
Slzy se jí draly do očí. Tohle přece nemusel! Ale na druhou stranu, může si za to sama...
Mířila rovnou domů, když se proti ní najednou zjevila jedna z místních vyhlášených drben.
Podívala se na Elišku a nahodila něco mezi usrtaraným a soucitným výrazem.
„Ahoj, ty jsi ta, co teď chodí s Páťou, viď?“ zastavila Elišku. Ta sice nerada, ale přesto kývla.
„Víš, neměla bych se do toho plíst, ale dej si na něj pozor, je to zmetek. A je dost agresivní.“ dodala.
Tohle Elišku dorazilo, z očí jí sršely blesky a plna sebeovládání ze sebe vyrazila: „Děkuju za radu, zatím!“ a načuřeně odešla. Slova tý kravky jí ale nešla z hlavy: „Je to zmetek a dost agresivní...“
„Kráva!“ vykřikla nahlas a uklidnila se.
„Ahoj princezno...“ probral ji milý hlas. Podívala se na něj a vzpomněla si na rvačku, které kdysi byla svědkem.
„Ahoj...“
„Je ti něco?“ optal se starostlivě.
„Ale ne, ne, trochu mě bolí hlava.“ zalhala.
„Tak jestli ti není dobře, nemusíme jet.“ nevrhl.
„V pořádku, naopak čerstvej vzduch mi udělá dobře, oblíknu se a razíme.“ rozhodla a šla se obléknout.