Krásná, brácha a já II

Anotace: Mrtvý bod.

Akce na chalupě probíhala vesele. Příjížděli stále noví lidé, všude se ozýval smích, řev, hudba
a kam jsem se podíval viděl jsem vždycky někoho, kdo se výborně baví.
Čekal jsem u pípy až mi stoupne pivo a mezitím dotáčel ostatním.
-no ne, snad jsi nevzal roli barmana?předstíral údiv můj kámoš Jirka, který se vzápětí objevil, ověnčený různýma kravinama co dostal.
-to je můj dárek pro tebe-celej večer ti budu sloužit..zasmál jsem se a podal mu jeho půllitr.
Ušklíbnul se a pak se na mě zkoumavě zadíval. Když se ujistil, že nás nikdo neposlouchá, řekl:
-hele, kámo, co se děje? Cos přijel, seš nějakej divnej.
-jsem v pohodě..ujistil jsem ho a napil se piva.
Jirka už už otvíral pusu, že ještě něco řekne, naštěstí nás vyrušila parta kámošů, co mu šla popřát, a já se tak vyhnul výslechu.
Přestože Jirkovy narozeniny probíhaly skvěle a sjelo se spousta známých, nedokázal jsem se dobře bavit.
Neustále jsem myslel na to co se před pár hodinama stalo v dodávce.
Myslel jsem na Kláru, na bráchu raději ne, myslel jsem na to, že na ni nemám telefonní číslo, myslel
jsem na to, že jsem hajzl, myslel jsem na spoustu věcí kolem toho..a nevěděl co budu dělat dál.
Seděl jsem u stolu a jediným cílem pro mě bylo se opít. Nepil jsem často, ani příliš, ale dneska jsem
měl potřebu otupit mozek a tok myšlenek.
Z přemýšlení mě vytrhnul Jirkův hlas.
-pivní depka, ta je nejlepší, co?
Nechápavě jsem na něj podíval. Už mi to moc nemyslelo.
Nemilosrdně pokračoval:
-takže, měl jsi přijet ve dvanáct a dorazil jsi až ve tři. Pokud vím, vezl jsi Kláru. Teď jsi tady a sedíš tu sám
a bez nálady.Jediná otázka, která mě napadá je -co se, kurva, stalo v tom autě?
Podíval jsem se do tváře svého nejlepšího kamaráda a zaváhal. Nedokázal jsem odpovědět.
-spali jste spolu?vyslovil to Jirka za mě. Takhle nahlas to znělo hrozně.
-jo..odpověděl jsem přidušeně a neměl sílu se na něj podívat.
-jen tak mimochodem..víš, že je to holka tvýho bráchy?rejpnul si naštvaně. Chápal jsem ho. Několikrát mě předtím varoval. Jako by to tušil.
-sakra, vím čí je to holka! Jak myslíš, že mi je? Na blití ze sebe samýho..vytočil jsem se.
-Klára je kurva..mínil a díval se do dálky. Rukou posunul brýle na nose.
-a co jsem potom já? Já jsem Lukášův brácha, ona jen holka, se kterou chvíli je..chápeš, já jsem ten hajzl!
-třeba jí má jen na to jedno..uvažoval dál Jirka, ve snaze mě trochu uklidnit. Marně.
-Lukáš, jo?uchechtl jsem se ironicky.
Lukáš, který sice vyhlížel jako dokonalý prototyp děvkaře (zpěvák populární kapely, hezkej ksicht..), byl úplně jiný.
S holkama to moc neuměl, a kdyby o něj nejevily zájem samy od sebe, snad by nikdy žádnou neměl. S Klárou to však bylo
jiný. Tu sbalil sám, a byla to asi jeho premiéra. A proto jsem v nejmenším nepochyboval
o tom co pro něj znamená.
Pak bylo ticho. Seděli jsme vedle sebe a přemýšleli jsme každý po svým.
-co budeš dělat?prolomil Jirka to ticho.
-nevim..asi to co bude chtít ona..řekl jsem po chvíli.
-seš do ní zamilovanej?zeptal se věcně.
Pouze jsem přikývl.
Jo, jsem zamilovanej do holky svýho bráchy a dneska jsem s ní spal. Nevím co bude a nevím jestli budu schopnej
se na Lukáše ještě někdy s klidným svědomím podívat.

Uběhlo 14 dní. Dost dlouhá doba na to, aby člověk pochopil chod věcí. Nebo ho aspoň respektoval.
Klára byla dál s Lukášem a na sebe jsme se skoro ani nepodívali, vyhýbali se jeden druhýmu.
Což se dařilo vždy krom nedělních obědů, který pro nás všechny máma organizovala.
Poslední z nich stál opravdu za to.
Vědom si toho, že polévka je horká, házel jsem jí do sebe jako kdyby byla studená. Chtěl jsem být rychle pryč.
-dobrýho nepálí, viď?okomentoval to brácha, aniž by tušil, že pro mě tato hláška má dvojí smysl.
Bohužel jsem před tím nejhorším stejně neutekl. Dost na to, že Klára seděla hned vedle mě.
Její vůně pro mě byla ještě nesnesitelnější než horkost polévky. Byla to muka.
-Kláro, seš nějaká pohublá, jak to děláš?zajímala se ségra Lenka, která dorazila i s manželem.
Byl to vlastně náš kámoš, ale pod Lenčiným vedením docela zpantátovatěl.
-já myslím, že nejsem..odporovala tiše.
-nemáš nějaký starosti? V poslední době jsi nějaká zamlklá..rozvinula debatu máma.
Klára jen pokrčila rameny a dál se věnovala polévce.
-a jak jste se vůbec rozhodli s tím bydlením, Lukáši?otočila máma když viděla, že z Kláry nic nedostane.
Zpozorněl jsem.
-já bych klidně zůstal tady, mami, ale Klára chce být samostatná, že..?šťouchnul do ní rozverně.
Přikývla.
-Kláro, my bychom byli rádi, kdybyste tu zůstali..hučela do ní dobrácky máma.
Táta se přidal:
-a vyjde vás to mnohem levněji..
Pro lepší pochopení situace vysvětlím, jak to u nás vypadá. Táta kdysi podědil po strýcovi starší vilu, která byla upravena
na dva prostorné samostatné byty. Jeden v přízemí, kde bydleli naši a jeden nahoře, který jsme před pár lety začali okupovat s bráchou.
Byly tam čtyři místnosti, kuchyň a koupelna. Nám to stačilo (každý měl svůj pokoj, obývák jsme měli společný a čtvrtá místnost tvořila skladiště všeho) a za našima jsme chodili jen na pokec nebo když nás
máma pozvala na oběd. Kromě praní oblečení, který obstarávala máma, jsme byli samostatný.
-no já nevím..váhala Klára a dívala se do talíře.
Máma se otočila na mě:
-Ondřeji, tobě by to snad nevadilo, kdyby tu byli, ne? Nahoře je místa dost..
Zavrtěl jsem hlavou.
-ne, nevadilo..
Já souhlasil, Klára nakonec taky a zbytek rodiny jásal.
S tím podnájmem si budu muset hodně rychle pospíšit, pomyslel jsem si, a pospíšil jsem si i s obědem.

V noci jsem se neklidně převaloval. Zítra obvolám všechno co půjde, zapřísahal jsem se.
Jirka, se kterým jsem to řešil večer v posilovně se mnou souhlasil.
Odkopnul jsem peřinu a vstal. To to bude zítra v práci vypadat, napadlo mě. Byly dvě ráno, já nespal, a v 7 jsem začínal.
Vyrazil jsem do kuchyně pro něco k pití.
Bohužel, nebyl jsem jediný nespavec. Klára byla ten druhý. Ale čekal jsem to, přinejmenším tušil.
-takže ses vrátila?konstatoval jsem a otevřel lednici. Sáhl jsem po Poděbradce.
-nebudu tu dlouho..odpověděla vyhýbavě. Moc dobře věděla, na co jsem se doopravdy ptal.
-já taky ne..ujistil jsem ji. Zkoumavě se na mě podívala. Nepokračoval jsem.
Chvíli tam jen tak stála, v krátkém tričku a černých kraťáskách, ze kterých vykukovaly štíhlé opálené nohy. Na nohou měla teplé ponožky s komickým obrázkem,
a pod tričkem jsem postřehl absenci podprsenky. To mě vzrušilo, ale vědomí toho jak se věci mají mě vrátilo zpátky na zem.
-tak dobrou..řekla pouze.
-dobrou?zeptal jsem se ironicky. Pořád jsem čekal nějaké vysvětlení.
Chytil jsem ji za ruku a chtěl ji zadržet. Chtěl jsem jí něco říct.
Ale najednou jsem ji držel v náručí a líbal ji všude kam jsem mohl. Bylo to šíleně riskantní, Lukáš měl pokoj hned za zdí, mohl nás slyšet nebo kdykoliv přijít, ale o to víc mě to vzrušovalo.
Zvlášť když se zezačátku trochu bránila.
Na svlíkání nebyl čas, já si jen trochu stáhnul kalhoty, Klára kraťásky, vsedě na jídelním stole roztáhla nohy, a já polibky tlumil její slastné vzdechy.
Vzrušeni na nejvyšší míru jsme skoro stejně došli vrcholu a pak setrvali v dlouhém objetí.
-Kláro, prosím..takhle to dál nejde..šeptal jsem a na ramenou cítil její horké slzy.
-nedokážu mu takhle ublížit..vzlykla.
-ale takhle mu ubližujeme ještě víc a oba!zdůraznil jsem naší sladkou spoluvinu.
Slíbila, že se to pokusí vyřešit co nejdřív.
Usínal jsem, a i s vědomím toho, že jsem hajzl a problémy co přijdou budou opravdové problémy, jsem byl šťastný.