Dokonalé rovná se nemožné

Anotace: Nechte mě alespoň snít ... to se přece může :) sněte se mnou ... (díky za komenty!)

Seděla s rukama v klíně. Na malou chvíli se zastavila při vyřizování firemní pošty.Jen tak bez užitku hleděla do vzduchoprázdna. Přemýšlela.
Bylo to už několik let od jejich první schůzky. Vybavovala si to jakoby to bylo včera. Měl na sobě modré džíny a přiléhavou bílou košili. To na něm milovala, vynikla tak jeho pevná vypracovaná postava. Vlasy měl nakrátko střižené, jen tak jak rostly, žádný gel, barva ani podobné nepřirozené výmysly moderní doby. Na čele tu malou tolik charakteristickou vrásku, která se objevovala při sebemenším úsměvu. A ten úsměv, tím ji naprosto okouzlil a dokázal přivádět k šílenství. Malá jizvička na nose prozrazovala jeho divokou povahu. Měl ji od dětství, a přesto ho nijak nehyzdila. Patřila k němu. Hluboký pohled, ve kterém se mohla utápět celé hodiny bez toho, aby jí někdo hodil pomocné lano. Tak by ho mohla popsat, ale to by zdaleka nestačilo k celé jeho charakteristice.Přesto to nebyl princ z pohádky, jak by se mohlo zdát na první pohled to jen ona ho tak viděla. Silné paže, v jejichž obětí se cítila bezpečně, horké rty, kterými nasávala vůni jeho těla. To všechno byl on. Už z dálky by ho poznala. Stačil obrys jeho postavy, způsob chůze, gesto, aby ho bezpečně rozeznala mezi tisícovkami jiných. To všechno na něm dokonale znala a tak bezmezně milovala. Cinknutí lžičky o ranní kávu, bez toho by snad ani nemohla žít a co teprve polibek, pohlazení, dotyk , jímž ji den ode dne něžně probouzel. Pohled přes jídelní stůl při společné večeři, laciný prstýnek z pouti, jímž ji obdaroval, letmý dotyk při ranním běhu k autobusu, nebo jen pročísnutí jejích jemných vlasů před spaním. Z takových maličkostí se skládal celý její život. Tak nekonečně, bezmezně a nepopsatelně ho milovala. Probouzela se s myšlenkou na něj, provázel ji celý den v práci, v kavárně, kdekoli se právě nacházela ačkoli byl na jiném místě. Usínala s pocitem, že je mu nablízku jen tak se cítila bezpečně. Neustále byl s ní.
Seděl na kancelářské židli za vysokým konferenčním stolem. Pohled upřený do neznáma. Hlavu opřenou o lokty. Nevnímal právě probíhající poradu. Vzpomínal …
… na jejich první setkání. Seděla v jistě příjemně vyhřáté kavárně a on tu zatím mrzl na ulici. Myslel si, že na něj počká venku a tak tu stál a lehce podupával, aby se alespoň trochu zahřál. Teprve, když nahlédl malým okénkem dovnitř a uviděl její dlouhé vlasy pečlivě spletené do copu došlo mu, že čeká zbytečně. Nejprve se rozčílil a spěšně vtrhl dovnitř, ale po prvním pohledu na ni ho rázem všechna zloba přešla. Seděla za malým stolkem, na kterém neodbytně hořela svíčka a lehce ťukala ukazováčkem o stůl. Nejspíš vyťukávala melodii nějaké písničky a tiše si ji pobrukovala. Rozesmálo ho to a zároveň mu to přišlo naprosto rozkošné, skoro až dětské. V očích jí hrálo několik veselých šotků, a když si ho konečně všimla odhalila řadu dokonale bílých zubů v naprosto neodolatelný úsměv. Chvíli jen tak mlčky postával a překvapeně na ni hleděl, ale pak se rychle vzpamatoval a přisedl si k ní.Slova byla zbytečná. Tak tomu se říká láska na první pohled, došlo mu. Když na ni dlouze pohlédl, sklopila svá víčka s bohatě hustými řasami a lehce se začervenala. Rozesmálo ho to, bylo to neodolatelné jako všechno co udělala. Každý pohyb, jiskra, která přeskočila kdykoli se jí jakoby náhodně přesto velmi cíleně dotkl. Vždy si připadal jako by letěl vzhůru bez ohledu na gravitaci. Okolí pro něj neexistovalo. Od té doby už bez ní nemohl být. Nešel do práce bez svačiny, kterou mu s láskou připravovala, nemohl by spát bez polibku na dobrou noc nepřežil by jeden jediný den bez jejích úsměvů a veselých hravých očí. V každé situaci si věděla rady, vždy ho dokázala podržet a zároveň mu byla dobrým rádcem. Tím nejlepším přítelem. Nedokázal jí odolat kdykoli ho sváděla svým až příliš dokonalým tělem. Neodolával dlouho a ani nechtěl. Dráždila ho a rozpalovala až to bolelo kdesi v hrudi na levé straně. Miloval ji