Nezapomenu...

Anotace: Jedná se o zcela vymyšlený příběh...tak posuďte sami...

Byla krásná letní noc, jen tak jsem ležela na zádech, na trávníku…hvědné nebe nad hlavou…Jak moc bych si přála v tuto chvíli zapomenout, zapoomenout na ty sametové rty, na to jak mě držel v náručí a říkal mám tě rád… Zrada lásky vždycky bolí…vždycky trhá srdce na cáry a připravuje nás o sílu dál hledat, o sílu někomu věřit, někoho dalšího milovat…
Zavřu raději oči, nepomáhá to, stále jej vidím i za zavřenými víčky…říkám si jak jsi jen mohl, jak…. Stále vidím ten smutek v těch nebeských očích, když jsi mi říkal odpusť, nemám sílu jít dál….ten bezradný pohled.Už je to měsíc, pouhý měsíc.Pro někoho krátká doba, pro někoho dlouhá, ale bez tebe, to byli ty nejtěžší chvíle v mém životě. Proč jsi si bral život, proč…
Slzy mi stékají po tváři, a já náhle ucítím tvou drsnou teplou dlaň, jak mi je něžně stírá, slyším ten jemný chraplavý hlas. Říkáš ať nepláču, že život jde dál…Mám chuť podívat se do tvých očí tak ty své otevřu, ale ty tu nejsi…Musím jít, musím zpátky na sál, právě je tam zábava v plném proudu…Ani nevím proč jsem se nachala ukecat, dívat se teď na ty soucitné pohledy jedněch a na zamilované, kradmé pohledy párů…
Vstupuji do sálu, scházím pomalu schodiště v zádech cítím mrazení touhy, touhy po tobě, už nemohu dál musím utéct, někam pryč dál, lásko má, já jdu za tebou…..
Ani nevím jak jsem se dostala k nám do koupelny, ale vnímám jak mě chladí bílé obklady, na kterých si moji rodiče toliko zakládají, odpusť mami…Pevně uchopím nůž do ruky a jednou rychle říznu, pozoruji jak se na bílém zápěstí objevují kapky krve, mojí krve…cítím neskonalou úlevu, úlevu po těch bezesných nocí bez tebe, úlevu od bolesti , která mi rvala srdce na kusy… Začíná se stmívat, světlo žárovky pohasíná nevím jak je to možné….slyším kroky, mužské kroky a bušení na dveře, ale nemám sílu vstát a otevřít, chce se mi spát, tak spát….
Stojíš na louce plné kopretin, těch které jsi mi nosíval, jsi ke mně zády, nevidíš mě…ale já tebe ano, konečně jsem u tebe, lásko má…rozeběhnu se a zezadu tě pevně obejmu, cítím tvou vůni a teplo tvého těla, jak moc tě miluji….
Píp…Píp…co je to za protivný zvuk??? Ten sem přece nepatří….Lenko, probuď se, slyším hlas…počkat hlas??Ženský hlas, to není možné, co,kdo, kde to proboha jsem?? Pomalu otevřu oči a bílé zdi mě zaskočí…Kde to jsem??Já chci zpátky k tobě… a ne se dívat na ten protivnej obličej s vráskami kolem očí, kterej vůbec neznám….Pootočím hlavu, jé mamka, co ta tady dělá a proč ty slzy…Mami, co se stalo, proč brečíš??Leni, copak se na nic nepamatuješ??Na nic, co jsi nám udělala?? Jak jsi si mohla podřezat žíly jak…Kdyby tě Kuba nenašel bůhví jak by to s tebou dopadlo….Najednou mi všecko dojde…co já jsem to udělala, co…Mami, já chci domů….Najednou se do toho vloží ta protivná ženská, co ta tady pořád chce, sakra…To nejde, musíš tu zůstat, budeš docházet na terapie, musíme tě z toho dostat….
Coooožeeee???? Tak já jsem prý blázen…..

Uběhl už více než rok od tvé smrti, akorát dnes už nejsem sama…Vlastně jsem sama nikdy nebyla, mám přátele, rodinu a to znamená hodně, mít někoho o koho se člověk může opřít, kdo na vás nekouká jako na blázna… Stále jsem v léčebně, za tu dobu jsem se pokusila o sebevraždu už jen jednou, spolykala jsem prášky, které mi dávali, tajně jsem si je nastřádala a oni na to nepřišli, až časem….
Právě dnes mám narozeniny, ale co rodiče už tady byli, přátele za mno nepustí…Sedím tedy u zamřížovaného okna a koukám do parku léčebny, do té uklidňující masy zeleně, jak se pomalu a klidně vlní jemné listy…jen to nám připomíná běh času…Najednou se otevřou dvěře…
Slečno tady vám mám předat kytici…Otočím se a uvidím sympatického kluka, s nebesky modrýma očima a s velkou kyticí osmnácti růží…Už sem ho tu viděla, uvědomím si…Jistě, dělá v dole v kantýně, ale nikdy jsem si ho nevšimla blíže…Usměji se na něj a pozvu ho dovnitř…Uvidíme co bude dál, nezlob se lásko má…ale já musím jít dál, musím se pokusit nějak zapomenout i když vím, že nezapomenu nikdy…Avšak budoucnost je nejistá a kdo ví, co nás zítra potká…