Láska až za hrob

Anotace: docela smutný příbeh :-)

ONA-Tak fajn táhni si za tou devkou! už te nidky nechci vidět... Nechod mi na oči!! UŽ NIKDY!
To byl náš poslední rozhovor... už se mi vážně nikdy neozval... lituju toho co sem řekla...
já bych mu tu neveru klidně odpustila..... "kláro!! přestan je to šmejd.....! zapomen na něj" hučí mi v hlavě
a já si začínám myslet že už sem se vážně zbláznila... zbláznila sem se laskou k němu... k tomu kdo mi tak
neskutečně ublížil... podvedl mě.. a ja ještě lituju toho že sem ho odsebe odradila...

on- A od te doby sem se jí neodvážil napsat, zavolat... nebo jakkoliv jí zkontaktovat... lituju toho že
sem jí podved..... Nevím co se stalo ae proste sem jí podved... nevím jak to omluvit ale uvědomil sem si že jí miluju...
"Petře zapomen na ní! ta už ti nepatří už tě nechce nikdy vidět!" hučí mi v hlavě....

ONA-Je to už týden co se mi neozval... Muj život přestal mít smysl... nemá cenu...nemá cenu žít...
položím se do vany s žiletkou a přes slzy v očích ani nevidím co dělám... položím žiletku jemně na ruku...
a pak už jen přitlačím... a táhnu dolu...ta nejdražší voda začne téct po mé ruce .... pak po mém oblečení
a já přestávám vnímat okolí kolem sebe...už zavírám oči.... vtu chvíli se rozrazí dveře....stojí tam on...
ten pro kterého teče ta nejcenější voda po mém těle. A z očí mi padaj slzy....... Je to ten který mi
zpusobuje takovou bolest.... Už nemám sílu držet otevřená víčka.. zavřu oči a sem připravená už nikdy
je neotevřít.

ON- Konečně sem se odvážil jít za ní domu.. její máma mĚ pustila s usmĚvem dovnitř... a že prej je Klára
v pokoji... tak tam Jdu s odhodláním a s napětím... pomalu otevřu dveře..... rozhlídnu se po pokoji ale tam
nikdo neni... jen malá obálka a na ní moje jmeno..."pro Petra" rychle sem jí otevřel a tam bylo...
" asi ste mě právě našli mrtvou v kouplně... tak odpust mi že sem všechny opustila. ODPOUŠTÍM TI!
MILUJI TĚ! Klára..."Okamžite sem běžel do koupelny...bože ležela tam položená v krvi. Ještě dýchá..
Políbil sem jí na rty a zavolal zachranku....

Otevřu oči... všude bílo... strašné světlo... sem snad v nebi? najedno už se začnu rozkoukávat... Nademnou
stojí on.... ten co mi život vzal.... ten co mi ho ale zase vrátil.....začnu to poznávat... ja nejsem vůbec
v nebi.. ale v nemocnici... nademnou stojí Petr a usmívá se... najednou se nademne nakloní a políbí mě...
byl to ten nejkrásnejší polibek co sem kdy dostala...nemužu mluvit.. ale on si z očí musel přečíst co bych
asi tet řekla.. Miluju tě!.... najendou se nademne nakloní a zašeptá mi do ouška" Miluju tě prosím už
mi tohle nikdy nedělej"