Pořád dokola

Anotace: Jsem neponaučitelná....asi proto, že jsem člověk

„Michale?“ Zastavím se, počkám až mě dojde a znovu se zahledím do jeho oříškových očí. Dožmoulám kapesník a vrátím ho zpátky do kapsy.
„Já už takhle nemůžu dál.“ Stojí, hledí na mě a mlčí. Neustále si opakuji, jak je možné, že jsem se mohla zamilovat do flegmatika.
„Já tě chápu.“ Vyvalím oči, do kterých se mi ženou slané slzy. Prudce zamrkám. Nechci, aby mě viděl brečet. Mou pozornost upoutá keř s oranžovými bobulemi.
“Musím se něčím zaměstnat.“Probleskne mi hlavou. Natáhnu se po bobulích a hodím je ze vzteku na něj. Zachytí mou ruku a zkoumavě se na mě zadívá. Oči mě pálí ještě víc než předtím.
„Jdu domů.“ Odcházím a slzy nechávám volně téct po tváři. Tohle je konec. Konec vztahu, který ani nezačal.

„Co to jako je?“ Odtrhnu se od Michala a podívám se na D.. Pokrčím rameny a pousměji se.
„Eskymáckej polibek. Neznáš?“ Zavrtí se smíchem hlavou. Naše nosy se o sebe něžně třou a my si užíváme přítomnost jeden druhého. S ohníčky v očích po mně pomrkává a moje naděje, že budeme konečně spolu, vzrůstá.

S položenou hlavou na okně autobusu zavírám oči. Snažím se promítnout do všech detailů sobotu. Všechno bylo skvělé až na to, že se neozval.
Vedle mě někdo dosedne. Dotyčný mi poklepe na rameno a pozdraví mne. Otevřu oči. Sedí tam. Usmívá se jakoby nic.
“No tak holka! Udělej něco!“ Usměju se jako tele a rudá zapadnu do sedadla.
“Proč jsem tak hloupá??!“

Naposledy mě políbí a pohladí po vlasech.
„Měli bychom jít.“ Smutně přikývnu, aniž bych kladla odpor. Ovšem, kdyby řekl, že se vypaříme nebo tady zůstaneme ještě dalších pár hodin, uposlechnu. Jenže nic takového ani nenaznačí. Otevře mi dveře a já si připadám jak nějaká děvka po práci. Po tužce na oči nejsou památky. Vlasy mám rozcuchaný a vůbec se mi do tý společnosti nechce. Osazenstvo, které netuší, že se opravdu nic nestalo, vyvalí oči a ozve se pár zahvízdání.
„Copak to pořád neřikám?! Vy dva….patříte k sobě, přiznejte si to!“ Ozve se do ticha. Promnu si oči a posadím se za konec stolu.

Sedím v křesle a přemýšlím. Všechno se točí pořád dokola. Já přece vím, jak to skončí. Zprudka zamrkám, abych zahnala další slzy. I přes ujištění, že si s ním D. “prohovoří“ mi naděje umírá. Ať nám je souzeno cokoliv…skončí to vždycky špatně…
Pořád cítím jeho prsty ve svých vlasech, oříškový pohled… jeho vůni poznám kdekoliv.
Vím, že se příští víkend bude opakovat něco podobného. Neodolám. Ucítím jeho ruku na zádech a pocit bezpečí.
„Ahoj, jak se máš?“ Uslyším zase v pondělí.