Láska navždy

Podzimní paprsky pomalu přestávaly hřát a Slunce se sklánělo nad obzor. Nebescí uklízeči vymetli oblohu od většiny mráčků a větrný rej se alespoň na chvilku uklidnil. Tuto kouzelnou chvilku využili Filip s Luckou k prozkoumávání okolní krajiny. Jejich srdce k sobě patřila krátce, přesto se cítili, jako by spolu byli již léta a oba věřili v to, že se jejich cety nikdy nerozejdou.
Když se procházeli pohádkovou přírodou, kde každý ze stromů hrál jinými barvami svých listů, objevil se před nimi vyvýšený palouček a pod nim na pastvině okusovala poslední zelené výhonky srnčí rodinka. Posadili se na trávu a sledovali je. Filip uchopil Lucku za ruku a podíval
se do jejích jiskřivých očí. „Miluji tě,“ řekl tichým, přesto jistým hlasem. Lucčiny oči se rozzářily jako diamanty a jejích úst zaznělo: „ Já tebe taky.“ V tu chvíli se k sobě začali přibližovat, až se jejich rty spojily k dlouhému polibku.
Vyrušilo je až hlasité zahoukání vůdce rodiny – urostlého jelena s největším parožím, jaké kdy viděli. Oba pozorovali, jak se všichni rozběhli do svého útočiště v lese, kde se jim hned ztratili z očí. Po chvilce si filip uvědomil, co je k tomu vedlo. Začal se zvedat vítr a po obloze se rychle přibližovaly obrovské mraky. „ Asi bude pršet,“ řekl Filip a pomohl Lucce na nohy. Cesta domů byla dlouhá, proto se rozhodli, že půjdou do lesa, kde se pokusí schovat. Vírt foukal stále silněji
a obloha byla zcela zatažená. Do toho na zem začaly padat první dešťové kapky. Po krátkém bloudění v lese našli opuštěnou chaloupku, ta byla však zamčená. K jijich smůle se z oblohy
již snášely silné provazy deště. Filip neváhal ani chvilku, uchopil do promrzlých rukou velký kámen a se vší silou praštil do zámku. Odlétlo pár jisker, ale jeho úmysl nevyšel. Svou snahu opakoval až do chvíle, kdy zámek dopadl na zem. Rychle zaběhli dovnitř a zavřeli za sebou.
V mistnosti byl stůl s nějakým harampádím, jedna stará postel a v rohu postávaly malé kamínka. Celý prostor byl pokrytý silnou vrstvou prachu a v rozích byla vidět nemalá přítomnost pavouků. Během Lucčiny snahy o zpříjemnění prostředí Filip rozdělal v kamnech oheň. Po chvilce se místnost začala ohřívat. Oba dva si svlékli mokré oblečení a pověsili je co nejblíže teplu.
Teď tam stli jen tak ve spodním prádle. Za jediným oknem již byla tma a déšť dával najevo svou přítomnost neustálým bubnováním do střechy.
„Já se bojím!“ hlesla potichu Lucka, když slyšela, jak si vítr stále silněji hraje se stromy. Filip jí obejmul a uklidnil, že pokud budou spolu, nic jim nehrozí. Když ucítila teplo Filipova těla, její nejistota zmizela. V ten samý okamžik jejich vzrušení vystoupalo natolik, že se na sebe nejprve podívali a poté se vrátili do situace, kdy je přerušil jelen. Filip uchopil Lucku a opatrně ji položil
na postel. Lehl si vedle ní, líbal její sladké rty a jemně jí hladil po celém těle. Lucka jeho doteky opětovala. Vše vyvrcholilo jejich spojením, což pro každého z nich to byl první podobný zažitek.
Popadané stromy, zdevastované lesy. To byl jediný podled na krajinu, když ráno opět vyšlo Slunce. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že s koncem kouzelné krajiny byla ztracena i láska dvou mladých lidí, kteří se vydali na špatnou stranu. Jejich zamilované duše budou po okolních lesích bloudit na věky, stejně tak, jak měly být dlouhá jejich láska...