Dotčené ego krásného anděla 17

Anotace: tady je další pokračování, sama nevim, kde se to ve mně bere, ale zdůrazňuji, že se to pomalu, ale jistě blíží do finále:) Ať se líbí a kdyby něco nechcte vzkaz:)

„Ondro?“ zavolám do tmy.
Nevím, jestli tam ještě je nebo už odešel, ale chci s ním mluvit.
„Ondro?“ zavolám znovu. Odpovědí je mi jenom ticho.
Otočím se a pak ho spatřím. Stojí kousek ode mě. Ruce má spuštěn é podél těla a dívá se na mě.
„Co si potřebovala?“ zeptá se chladně.
„Chtěl si se mnou mluvit ne?“
„Ale ty jsi mě odbyla, tak proč jsi přišla za takovou zrůdou!“
„Co to povídáš?“ chlácholím ho.
„Slyšel jsem to říkat tvoji kamarádku,“ řekne.
„Sakra, proč se pořád lituješ a trpíš nějakými mindráky, copak tě to pořád baví? Schovávat se a dělat si něco z lidí, kteří tě ani neznají a neví jaký jsi doopravdy, copak sis ještě nevšiml, že mě nejde o to jak vypadáš?“
„Já se nelituji!“ odpoví chladně.
„Ne? Tak to se trochu divím! A víš co? Nechme toho. Nemám náladu se s tebou dohadovat a něco ti pořád vysvětlovat a omlouvat se ti. Když dovolíš, tak půjdu zase dovnitř. Je mi celkem chladno!“ odpovím chladně a chci kolem něj projít, ale nepustí mě. Chytí mě a přitáhne násilím k sobě.
Políbí mě hrubě a tvrdě, ale mnou projede záchvěv vášně. Tiskneme se k sobě a mně je najednou strašně krásně.
V duchu jsem si to představovala snad milionkrát, jak se naše rty spojí a těla se budou dotýkat, ale nikdy se to ani trochu nepodobalo skutečnosti a tomu co je teď.
Teď je to mnohem více intenzivní a krásné.
Teda jen do chvíle, než mě z ničeho nic pustí a bez jediného slova a pohledu odejde. Stojím tak jako nějaká zmoklá slepice a čekám, že se vrátí, znovu mě sevře v náručí a políbí.
Dlouze a vášnivě.
Tak, že se se mnou zatočí celý svět a podlomí se mi kolena štěstím.
Ale nic takového se nestane.
Pomalu se vrátím ho hospůdky. Na stole na mě čeká objednané pití a Eva se mi omlouvá, že to nechtěla říct takhle, ale že jí to ulítlo.
„Nic si z toho nedělej! Měla jsi pravdu!“ řeknu trpce a svůj žal topím ve skleničce whisky.
Není jedna, za touto jich následuje ještě mnohem víc.

„Tak už jsi se probrala?“ slyším z povzdálí nějaký hlas, ale přes bolest v hlavě ho nevnímám.
„Nechte mě umřít!“ zaúpím a pomalu otevřu oči.
Cizí byt, cizí věci, nic tu neznám.
Prudce se posadím, ale v zápětí toho lituji, protože moje hlava volá na poplach. Mám mžitky před očima, ale když se rozplynou, tak před sebou uvidím nějakého mladíka, kterého ani neznám.
„Kde to jsem?“ zeptám se ho.
„U Evy doma, já jsem její přítel, Karel!“ řekne a podá mi ruku.
„Sylva,“ odpovím tiše a znovu si musím lehnout. Hlava mě bolí jako čert a žaludek se jen houpe.
„Neobtěžoval tě moc?“ zeptá se Eva, která zrovna přišla do pokoje.
„Ne neboj, co tady vlastně dělám?“ zeptám se.
„Ty si nic nepamatuješ?“ zeptá se mě.
„No moc si toho nepamatuji!“ opravím ji.
„Opila jsi se a tak jsem tě raději vzala k sobě domů, abys vůbec přežila!“
„Děkuji,“ zašeptám.
„Víš co? Já už jdu do práce, až bude chtít odtud odejít, tak jenom zabouchni dveře. Do práce asi dneska nepůjdeš co?“
„Jo, půjdu, jen co si dám pořádné kafe!“
„Máš ho na stole, tak já už jdu, abych mohla jít brzo domů. Zatím se měj,“ řekne a odejde.
Karel mi taky kývne na pozdrav a odejde za ní.
Vyštrachám se z postele a vypiji si to kafe. Do zrcadla se raději nedívám a potom potichu opustím byt a jdu k sobě, kde si dám pořádnou sprchu a smyji ze sebe pach zatuchlé hospůdky, který mám pod kůží.
V práci je klid. Všichni vypadají nevyspale a unaveně. Koho by napadlo, že se tak moc zřídíme v polovině týdne.
„Sylvo, máš tu návštěvu,“ řekne jedna kolegyně.
„Já nikoho nečekám,“ odpovím, ale v duchu mě napadne osoba, kterou bych strašně ráda viděla.
Vstanu a jdu do haly. Čekám, že první co spatřím budou Ondrovy oči, ale na mě tam čeká úplně někdo jiný.
„Dobrý den,“ pozdravím ho.
„Snad ahoj. Včera jsme si tykali,“ odpoví neznámý s úsměvem.
„Aha, no tak to si nepamatuji,“ převezu ho, ale na tváři se mi objeví úsměv.
„Takže ještě jednou, já jsem Tomáš,“ představí se a podá mi pravici. Já ji přijmu.
„Sylva,“ odpovím pro pořádek. Tomáš se ke mně skloní a přidá k našemu seznámení i malou pusu.
„Tohle sis u mě včera nechala,“ řekne a podá mi hodinky.
„Cože?“ nechápu.
„No seděli jsme spolu u baru a povídali si a pak jsi odešla a zůstaly po tobě jenom tyhle hodinky, tak jsem si je vzala přinesl sem ti je,“ vysvětlí.
„Aha, tak to jsi hodný. Dneska jsem je hledala, ale myslela jsem si, že sem je nechala někde u Evy. Já tam dneska spala,“ vysvětlím, ale neubráním se malému zčervenání.
Tomáš se jen tak pousměje a dále to nekomentuje, asi mě nechce uvádět do ještě větších rozpaků než jsem.
„A co ti dlužím?“ zeptám se.
„Nic, to je pořádku.“
„No tak spolu můžeme zajít na kafe. Mám takový pocit, že ty toho o mě víš hodně, ale já o tobě nevím nic!“ navrhnu a k mému překvapení souhlasí. Domluvíme se na šestou večerní, kdy budu mít konečně padla a on si jde za svým

Hodina schůzky se neúprosně blíží a já začínám být trošku nervózní.
Nevím kdo to je.
Vím jen to, že mi přinesl hodinky.
„Ahoj,“ pozdravím ho, jakmile dojdu do hospůdky a přijdu ke stolu u kterého sedí.
„Ahoj, ty hodinky se rozbily?“ zeptá se s úsměvem.
„Ne nerozbily, proč?“ nechápu a posadím se. galantně mi odsune židli.
„No máš malé zpoždění,“ odpoví.
„Tak to ti vysvětlím. Když už jsem byla na odchodu, tak mi zazvonil, telefon a já to raději vzala, protože to mohlo být něco důležitého. Máš štěstí, že sem se toho pána tak rychle zbavila, mohla sem přijít mnohem později.“
„Tušil jsem to,“ odpoví.
Objednáme si kafe a minerálku. Na jídlo ani na něco ostřejšího nemám chuť a celou dobu si povídáme. Napřed se chci spoustu věcí dozvědět o něm a o tom co dělá a potom se ho vyptávám na to, co všechno o mě ví. Moje minulost není bez poskvrny a tak mám obavu, co sem mu v opilecké euforii napovídala.
Naštěstí nic o mém dítěti ani o potratu a o milostných zklamáních jsem taky nemluvila. Spadne mi kámen ze srdce.
Hned mám lepší náladu a další hodinu a půl se smějeme nejrůznějším vtipům a hláškám, které Tomáš hází na stůl jeden za druhým.
Cestou domů se zase smějeme na celou ulici, ale úsměv mi zmizí z tváře, když před vchodem uvidím Ondru s obrovskou kyticí růží.
Zastavím se, protože nechci, aby si nás všimnul, ale na to je už bohužel pozdě, protože jsme dělali takový hluk a smáli se tak nahlas, že nás musel slyšet už dlouho dopředu.
Ondra se postaví a jde směrem k nám.
„Ahoj Sylvo,“ pozdraví nervózně a přeměří si Toma pohledem.
„Ahoj,“pozdravím ho neurčitě a obrátím se na Tomáše.
„Děkuji za krásné odpoledne!“
„Nemáš zač, pokud budeš chtít, tak zavolej!“ řekne a políbí mě na tvář.
Potom se podívá na Ondru, rozloučí se s ním a odejde.
„Kdo to by?“ zeptá se Ondra, jakmile nám Tomáš zmizí z očí.
„Jeden známý. Dneska mi přinesl hodinky ¨, tak jsme zašli na kafe,“ odpovím klidně a vydám se směrem k domu.
„A kdy jste se potkali?“ zeptá se jízlivě.
To jakým tónem se mnou mluví a to jak mě vyslýchá mi vzpříčí všechnu zlost, kterou v sobě dusím. Všechno ponížení, kterému mě vystavil už Adam, najednou musí ven.
Ven z mého těla a ven z mojí duše.
Už to dál nemůžu snášet.
Zastavím se a podívám se na něj.
Zpříma a přímo do očí!
„Potkali jsme se včera, po tom, jak si odešel. A takovým tónem se mnou raději nemluv!“ pronesu chladně.
„Cože?“ nechápe zase on.
„Mě už nebaví, jak mi pořád někdo linkuje život a říkám mi, co je pro mě dobré a co není. Už mě nebaví trpět výčitkami svědomí a čekat, až se někdo uráčí přijít a omluvit se mi a mám dost toho, jak se mnou pořád někdo zametá a ubližuje mi! Nemyslíš si, že už sem se natrápila dost? Že už bych konečně mohla být šťastná?“ zeptám se ho dost důrazně.
„Sylvo, já…“
„Co ty! Ty si možná ani neuvědomuješ jak si mi už několikrát ublížil, tvoje neustálé urážení mě už nebaví. Zmizíš, ani se neozveš, že jsi v pořádku, a pak se tady z ničeho nic objevíš a myslíš si, že bude všechno tak jako dříve, ale jsi na omylu. Už se mnou nikdy nikdo nebude mluvit tak jako ty! Tak jako bych byla nějaká děvka, která spí s každým na potkání a je jí jedno, co cítí ostatní. Rozuměl si?“
Mlčí.
Dívá se mi do očí a hledá vhodná slova.
Tak jako on už několikrát odešel, teď jdu já!
Chci být sama. Sama se sebou a se svými myšlenkami.
Sama!