Černé vlasy, modré oči - díl 7.

Anotace: Jak se Eliška vyrovná s Markovou "zradou"...co na to Patrik? Dozví se, co se stalo? Po dešlí době o něco kratší pokračování...doufám, že se bude líbit :))

Takto, řekněme krušně, skončil večer, alespoň pro ty dva. Eliška tiše plakala do polštářů, Marek seděl dole v přízemí, v ruce držel sklenku s vínem a na stole trůnila zpola vypitá láhev. Jeho oči se postupně zakalovaly.
Ona přestala plakat a ještě dlouho přemýšlela, co dělá špatně, že se vždycky všechno takhle pokazí.
Někdy nad ránem dorazil zbytek skupinky.
Patrik, který neměl nejmenší tušení, že se tu něco stalo, se potichu vkradl do jednoho z pokojů a pošimral Elišku lehce na krku. Vyděšeně se zvedla a začala ječet: „Marku, ty idiote! Už di fakticky do prdele!“ Patrik na ní nechápavě pohlédl a už už otvíral ústa k otázce.
„Na nic se neptej, to jen Marek si dal k snídani asi moc vtipný kaše.“ zamluvila to s ironií.
Pousmál se a přilehl k ní, ještě dlouho se nervózně vrtěla, než se jí podařilo usnout.
Nastala neděle a všichni se rozjeli do svých domovů, krátké rozloučení a hurá domů. Ale z příjemné chaty se jí nechtělo, nejradši by tu s Patrikem zůstala napořád.

Následující týden Eliška odjížděla do Španělska, byl to vzdělávací výměnný pobyt od školy.
„Zlatíčko, nebuď smutnej, je to 6 měsíců, to zvládneme... počkáš tu na mě?“
„Já,...“ nevěděl, co říct.
„Miláčku, neboj se, já po tobě přece nechci, abys tu celejch šest měsíců neměl žádnou chvilkovou známost, ale chci jen vědět, že až se vrátím, budeš tu zase jen pro mě.“
„O to vůbec nejde, nechci být s jinou, samozřejmě, že tu pro tebe budu...“ ujistil ji. Pak ji objal, poslední polibek...
A už jen sledoval, jak mu se vzdušnými polibky mizí v davu lidí deroucích se v letištní hale.
Půl roku bez ní... Naposledy zamával a vykřikl: „Miluju tě!“ pak už jen tiše dodal: „...tak na to mysli...napořád...“
V letištní hale se vystřídala spousta lidí, zatímco seděl na tvrdé umělohmotné sedačce a uvažoval. Nit jeho myšlenek přerušil srdceryvný pláč. Rozrušeně se kolem sebe rozhlížel a spatřil malou blonďatou holčičku. Velká modrá očka měla zalitá slzami, které kropily jemňounký obličejík už tak poznamenaný potůčky slz. Mohlo jí být nejvíce 5 let a polekaně kolem házela pohledy zatoulaného štěňátka. Pomalu k ní přistoupil.
„Copak se ti stalo? Kdepak máš maminku?“ zeptal se a silnýma rukama ji objal kolem ramen. Dál se zalykala pláčem, celé tělíčko se třáslo strachy a pod náporem zadržovaných slz.
Po nějaké době se začala pomalu uklidňovat a vysokým roztřeseným hláskem mu prozradila, co se stalo...
„Maminka letěla pracovat a já jí šla s tatínkem vyprovodit, aby jí nebylo smutno. A-a-ale pak sem na zemi uviděla medvídka a chtěla sem ho a najednou jsem byla pryč a tatínek tam taky nebyl.“ zmateně vysvětlovala. Chvíli ji ještě utěšoval, pak ji zdvihl do náručí a odnesl k okénku s nápisem: „INFORMACE“.
„Prosím vás,...“ oslovil mladou slečnu „...tohle děvčátko se ztratilo, nemohla byste ji vyhlásit rozhlasem? Počkám tu s ní, dokud si pro ni nepřijdou rodiče.“ poprosil.
Přitakala. „Ale samozřejmě, támhle se na chvíli posaďte a vydržte.“
Během pár minut uslyšel hlas mladé dívky rozléhající se po celém letišti, jak mluví o ztraceném dítěti.
Blondýnečka seděla Patrikovi na klíně a s viditelným zanícením mu rozverně vyprávěla o své rodině. Že má brášku a toho teď hlídá babička, a že maminka je moc důležitá paní a spoustu dalších věcí, když najednou je vyrušil úlevný výkřik.
„Kristýno!!! No tys mi dala, tolik jsem se o tebe bál!“ křičel vyděšený tatínek. Kristýbnka se jen usmála, vztáhla k němu ručky a nechala si dát pusu na tvář.
„Ani nevíte, jak moc jsem vám vděčný, kdybyste cokoli kdykoli potřeboval, tady máte mou vizitku s telefonním číslem a určitě mi zavolejte. Opravdu mockrát děkuji a omlouvám se za ni.“
„To- to je v pořádku, je to moc hodné dítě, taky děkuji.“ odpověděl Patrik a sledoval Kristýnku, ta se naposledy ohlédla, zamávala mu a pak už poslušně cupitala vedle svého otce.
Podíval se na vizitku, ten muž pracuje v nějaké psychologické poradně. Zavrtěl hlavou, vyhlédl z okna a nakonec se také vydal svou cestou.

Zakřičel to přes celou halu! Zakřičel, že ji miluje!!! Hřálo ji to u srdce.
Sledovala vrcholky hor, oblaka, zářící slunce a malé tečky na zemi skrze nablýskané vyleštěné okénko.
Přemýšlela, jestli udělala dobře, že odjíždí. Sedí v letadle a už teď na něj musí neustále myslet.
„Taky tě miluju...“ zašeptala do oblak, které poletovala všude kolem letdadla.
„Taky Španělsko?“ promluvila směrem k ní sympatická dívka, která obývala sedadlo naproti ní.
„Jo, jo, ale začínám trochu litovat.“ odpověděla nervózně.
„No jakto? Bude tam nádherně, uvidíš.“ začala jí přesvědčivým tónem tykat.
„Nechala jsem v Čechách přítele a už teď se mi po něm stýská.“ povzdechla Eliška.
„Tak tohle já nepochopím, bude tam mraky lidí...ale já nikdy pořádnej vztah s klukem neměla.“
řekla nakonec a vyhlédla z okna. Eliška na ní chvíli udiveně koukala, ale přemohla ji únava a ona začala klimbat.
Netušila ale, že zatímco si klidně pospává, její spolusedící ji bedlivě pozoruje...

Stál u zrcadla a říkal si, že se nejspíš zbláznil...zbláznil se do ní...
Žádná holka s ním ještě takhle nezamávala. Prohlížel se a uvažoval o tom, jestli je pro ní vlastně dost dpbrý, jestli není moc ošklivý, hubený,...
Levou rukou si čechral tmavé havraní vlasy a pravou se dotýkal svého krku...vzpomínal na její polibky, dotyky, hlazení, vzdechy...
Někdo zazvonil. Probudil se z transu a došel ke dveřím. Otevřel a ....................
Stála tam, na nic nečekala a vrhla se mu kolem krku, zabouchla dveře a divokými polibky ho tlačila směrem k obývacímu pokoji. Zkušeným pohybem ze sebe strhla oblečení a povalila ho na gauč.
Kalhoty mu byly přespříliš těsné, vůbec se neovládal. Nebyl schopen přemýšlet, ale cosi ho zastavilo. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem...
„Co tu sakra děláš?!“