Dílo okamžiku 3

Anotace: Další den v životech nás všech. Kdo ví. Třeba tenhle příběh není o Danielovi a Marion. No a nebo třeba taky je :o) Mám vás ráda, dnešní díl je dřív jak příští sobotu :o)

Sbírka: Dílo okamžiku

Ráno se probudila před osmou a chystala se jako každý den do práce. Všechno musí jít přeci dál i po tom co se stalo panu Burianovi. Show must go on. Vzpomněla si na tu píseň hlavně kvůli filmu Moulen rouge a nevědomky si ji začala broukat. Obě kočky zaznamenaly její pohyb a přišly se mazlit. Bože jak jen je milovala. Nevěděla hned se kterou se mazlit dřív. Jestli s černou chundelatou peršankou, která byla z těch dvou vždycky ta odvážnější a nebo s Tinou, malou strakatou venkovskou kočkou bez nějakého původu, kterou kdysi dávno dostala od známých ještě jako kotě. Áju brzy mazlení přestalo bavit, ale Tinka se k ní vinula, jako kdyby se snad nemazlily několik let. Vrněla že se hory zelenaly. Díky tomu měla Marion vždycky důvod k úsměvu.
Navlékla si punčošky, dlouhou sukni jak měla ve zvyku a halenku. Jinak si ji snad nikdo ani nepamatoval. Malá skromná šedá myška. Neviditelná.
Dala kočkám do misek jídlo a s pohoršením zjistila, že Ája krade Tině granule. Mrška jedna. A to si pořád říkala, že je Ajuše nějaká tlustá a Tina oproti tomu hubená. Tinka prostě není rváč. Podstatně víc seděla její povaze. Ale ráda je měla obě. Na Ajku byl zase pěkný pohled. Byla ďábelsky černá, jako noc. Dlouhé chlupy daly napovídat jistému aristokratickému původu. Mylady Aja von Dvořák. Občas jí tak říkala a ráda se tomu smála.
Zabouchla za sebou dveře od bytu a odešla do kanceláře. Každým krokem jí těžkly nohy víc a víc. Měla pořád v živé paměti, co se tam stalo.
Když dorazila do patra, zasekla se ještě na schodech. Stála naprosto konsternovaně a hleděla do místa, kde pan Burian ještě včera ležel. Celá ta scéna se jí odehrála jako ve zpomaleném němém filmu a jí se roztřásla brada. Zavřela oči a zatla pěsti. Hlavou musela zatřást, aby tu vzpomínku z hlavy vůbec vyhnala a dokráčela do kanceláře. V té vládlo prapodivné ticho. Tedy až do chvíle, než tam Marion vstoupila, protože pak se na ni obě kolegyně i kolega vrhli, aby jim pověděla, co se stalo. Pan Burian býval v kanceláři vždy jako první a to ačkoli měli klíče od kanclu naprosto všichni. Bylo jim proto divné, že dnes nedorazil.
„Nevíš co je s TomBurem?“ ptali se jeden přes druhého. S oblibou zkracovali jméno pana Buriana s jeho křestním i příjmením dohromady. Nebylo to hanlivé, spíš jemně osobní. Ale Marion to ráda neměla. Přišlo jí to i tak neuctivé.
„Pana Buriana odvezla sanitka do nemocnice. Ještě včera byl na JIPu, ale doufejme, že se zlepší a přesunou ho na normální pokoj.“
„A co se stalo? Leze to z tebe jak z chlupatý deky,“pronesl s určitým despektem Radek, kolega od vedlejšího stolku.
„To já nevim, nejsem doktor,“ odsekla Marion. „Ale ten ze sanitky říkal, že bude vpořádku.“ A taky že jsem mu zachránila život. Ale to už nahlas neřekla. Zase se jí roztřásla brada a slzy musela okamžitě rozmrkat. No přeci se tu nerozbulí jak malá holka.
Došlo jí, že toho muže ani pořádně nezaregistrovala. Vzpomněla si jen na bílé oblečení, hnědé vlasy a hluboké hnědé oči, které spatřila při krátkém prvním kontaktu, který jí věnoval před tím, než pohlédl na pacienta. Zpětně si uvědomila, že na ni působil zajímavě uklidňujícím dojmem. Ani mu za to nepoděkovala. Najednou se za sebe hrozně styděla a dala by nevíco za to, kdyby to mohla napravit. Ale nejspíš nebude mít možnost. Přeci jen ... byla to jeho práce.
Hlavou jí proběhla myšlenka, že by se ho pokusila vyhledat. Jenomže co by mu řekla? Ahoj, já jsem ta malá holka z včerejšího výjezdu. Nejspíš už si na mě nepamatujete, ale já jsem vám zapomněla poděkovat. Tak teda díky. Uf. Trapné přinejmenším. Navíc naprosto netušila, kolik záchranek může po Praze fungovat. Vzdala to, ale v hlavě jí ta myšlenka stejně zůstala.
Ihned po práci se ještě s kolegyní za panem Burianem vydaly do nemocnice. Vinohrady naštěstí měly poměrně blízko. Autobusem dvě zastávky, tramvají tři.
Vstoupily do vestibulu a na recepci zjistili, kde se pan Burian právě nachází. Jelikož ho převezli z JIPky na normální pokoj, dostaly radostné zprávy.
„Díky Bohu,“ uniklo Marion ze rtů. A po dlouhé době se opravdu uvolněně usmála. Díky Bohu.
Před pokojem pana Buriana byl více než nával. S manželkou měli 3 děti a nejspíš dorazili všichni i s rodinami. Ještě že byly před pokojem lavičky. Ale i ty byly skoro plné. Seděli na nich lidé, které vůbec neznala. Jen na jednom jí spočinul zrak mnohem déle. Už ho někdy určitě viděla. A pak vydala přidušený výkřik.
Ten dotyčný vstal, usmál se na ni a pozdravil.
„Dobrý den. Přišel jsem se podívat na pacienta.“
A Marion došlo, že je to ten saniťák ze včerejška. Musela se začít smát a z očí jí jak jinak opět vytryskly slzy. Ale štěstí. Bude moci poděkovat.
Z pokoje vyšla paní Burianová.
„Paní Burianová. Toto je muž, který zachránil vašemu manželovi život.“ Pronesla Marion roztřeseným hlasem, ve které byla naprosto patrná vděčnost.
Paní Burianová k němu přišla blíže a náhle ho objala jako syna.
„Děkuju vám. Mockrát vám děkuju. Zachránil jste to nejdůležitější v mém životě.“

Bylo to naprosto zvláštní. Ráno se probudil a první vzpomínka patřila té ženě. Nedokázal zapomenout na ten pohled. Dokázal by se na ni dívat celé hodiny a to i když si uvědomoval, že právě krásná není. Nejspíš bude hrozně plachá a zakřiknutá.
Chci a nebo nechci ji vidět? Nebyl si jistý. Věděl kde nejspíš pracuje a také mu bylo jasné, kde ji může potkat, pokud ji chce vidět. Nikdy předtím se nebyl na „svého“ pacienta podívat. Ale všechno je jednou poprvé. A každý saniťák čeká na nějaký projev díků, tak třeba se ho úplně poprvé dočká.
Rozhodl se napevno. Né nevěděl, jestli to k něčemu je, ale něco ho k ní táhlo. Že by ta ochranitelská touha? Připadala mu tak zranitelná. Přitom to byl jen okamžik.
Vlastně to nebylo tak těžké naplánovat. Vypadala jako pečlivá zaměstnankyně účetní firmy. Určitě půjde do práce a pak až na návštěvu do nemocnice. Takže to vycházelo na nějakou čtvrtou hodinu odpolední. Musel tam být o půle, kdyby snad přišla dřív. Aby si nepřipadal jako pitomec, tak tam počká nejdéle do šesti a pak odejde. Byl to muž, který má plán. V obličeji se mu rozhostil odhodlaný výraz.
Z domu odešel ve tři. Vědel, že do nemocnice dorazí na ten správný čas a že pak může jít rovnou do práce. Měl ještě dneska noční, pak dva dny volna a pak pěkně denní směny. Ty neměl moc rád, protože se toho dělo příliš. Příliš mnoho havárek, příliš mnoho srdečních selhání, příliš mnoho mozkových mrtvic, příliš mnoho prasknutých slepých střev, příliš mnoho sebevražd. Né, sebevrazi obvykle nečekají na noc. Nejspíš chtějí na smrt vidět.
V noci byl vždycky klid. Jezdili většinou už sice k akutním onemocněním, která přes den pacienti důsledně ignorovali, ale zase jich bylo o poznání méně. Dalo by se říci, že to byla skoro mírumilovná směna.
Když došel do nemocnice, tak si s hrůzou uvědomil, že si nepamatuje jméno toho pacienta, ačkoli ještě ráno ho věděl.
„Ksakru.“ Zaklel a stál zaraženě před otočnými dveřmi, čímž bránil průchodu dalším lidem – potencionálním návštěvám.
Recepční si ho všimla a pokynula mu, aby přišel blíž.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se nacvičenou frází.
„Potřebuju najít pacienta, kterého jsme přivezli včera zhruba kolem půlnoci. Nemůžu si vzpomenout na jméno, ale rád bych se podíval, jak se mu daří. Byl to asi padesátiletý muž s epileptickým záchvatem.“
Recepční naklonila hlavu na stranu a usmála se. Nestávalo se často, že by se saniťák přišel podívat na to, jak se má pacient, kterého přivezli. Přesto jednou či dvakrát už to zažila.
„Pan Burian leží na interním oddělení. To je šesté patro, pokoj číslo tři.“
Burian. No jasně. Musí si to zapamatovat, aby nebyl za blbce, až se tam bude promenádovat a ptát se sester.
Sedl si na lavičku před pokojem. Nikdo si ho nevšímal. Pokoj byl narvaný lidmi, což popravdě Daniel vůbec nečekal. Byl trošku nervozní a začal uvažovat o tom, co tam vlastně dělá a jak je to pošetilé.
A potom ji spatřil. Přicházela ještě s nějakou další dámou a na rtech měla klidný úsměv, který jí propůjčoval roztomilý až dobrosrdečný výraz. Vstal aby ji pozdravil, ale její reakci rozhodně nečekal. Zastavila se a v údivu otevřela ústa a vytřeštila oči.
„Dobrý den. Přišel jsem se podívat na pacienta.“
„Paní Burianová. Toto je muž, který zachránil vašemu manželovi život.“ Pronesla ta žena roztřeseným hlasem, ve které byla naprosto patrná vděčnost.
Daniel se stihl jen otočit a už měl v náručí patrně manželku pacienta, lehce korpulentní dámu ve věku zhruba 45 let.
„Děkuju vám. Mockrát vám děkuju. Zachránil jste to nejdůležitější v mém životě.“
Byl z toho konsternovaný. Nevěděl, jak by měl zareagovat. Tohle se mu prostě ještě nestalo a už teď si nadával, že přišel.
„To né já, to ona zachránila vašemu manželovi život. Bez její první pomoci by ta má už byla k ničemu.“
To bylo první co ho napadlo a ukázal na Marion.
„Ach Marion.“ Pronesla paní Burianová v slzách a jala se objímat šokovanou Marion.
Marion. Překrásné jméno – problesklo Danielovi hlavou. Marion Marion. Něžné jméno, pro něžnou ženu.