Dílo okamžiku 4

Anotace: Co bude teď, když stojí proti sobě? Uvítala bych nějaké komentáře, jestli mám vůbec psát dál nebo to odpískat. Díky předem.

Sbírka: Dílo okamžiku

Stáli tak naproti sobě a dívali se vzájemně do očí. Ona do těch jeho tmavě hnědých hřejivých šálků čokolády, on do těch jejích hlubokých tmavě zelených tůní.
Marion uhnula jako první. Nikdy nevydržela něčí přímý pohled déle než jen pár vteřin. Znervózněla. Přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit jako první.
„To ale není pravda, co jste říkal. Já mu život nezachránila. Naprosto jsem netušila co dělám. Bylo to poprvé. Ani nevím, jestli to bylo všechno správně. Teda hlavně jako ten hřeben třeba.“ Plaše se usmála a začala hypnotizovat jednu světlou dlaždici na podlaze. Snad doufala, že jí to vyvrátí.
Podíval se na ni s blahosklonným úsměvem.
„Bez vás by ten muž už nežil, to mi věřte.“ Odpověděl naprosto vážně a i úsměv mu z tváře zmizel. Ještě pro důraz toho lehce přikývl. Neměl žádnou zásluhu na přežití toho muže. Nebo si to aspoň myslel.
Levou třesoucí ruku si dala před ústa. A její oči se smály, i když očividně nabírala. Už zase. Zrovna pyšná za tu slabost na sebe nebyla. Né, teď teda vážně brečet nebude. Semkla těsněji rty k sobě.
„Přesto jsem vám chtěla poděkovat. Za včasný příjezd a za záchranu. Uklidnil jste mě a já díky vám nebyla v tu chvíli tak zoufalá. Jsem vám moc vděčná a naprosto nevím, jak se odvděčit.“
„Přijměte pozvání na večeři, to pro začátek úplně postačí.“ Vystřelil Dan pohotově. Zřejmě jí to nevymluví. A už ho přešla i ta touha jí to vyvracet. Když je mu tak hezky vděčná, tak se třeba bude moct vpíjet do těch jejích očí ještě nějakou chvíli. Ano, nepochybně to bylo odvážné. Ani se nepřipravil na to, že by mohla odmítnout. Taky proč by to dělala, taková neodolatelná lákavá nabídka, to určitě nedostává každý den. Došlo mu, jak lacině to muselo znít a to skoro stejně ve chvíli, kdy jí ztuhnul úsměv na rtech. Vyřčené slovo ani párem volů nevezmeš zpět a on by to zrovna tak rád udělal. Byl to jen impuls.
Byla evidentně překvapená. Jak jen se zachovat? Oči jí začaly šmejdit po celém oddělení jenom na něho se najednou nemohla ani podívat. Nebyla připravená na náklonnost nějakého muže. Vzpomínky na Milana a rozvod byly ještě dost živé. Podvědomě o krok ustoupila.
„Promiňte slečno, nechtěl jsem se vás dotknout.“ Pronesl, ačkoli věděl, že by se jí dotýkal docela rád.
„Paní.“ Ujelo Marion bezmyšlenkovitě, jak tomu byla zvyklá za poslední necelý rok a už teď litovala toho, že to řekla.
„A nedotkl jste se mě. Jen mě to překvapilo. Nezlobte se, ale vaše pozvání nepřijmu. Nechodím obvykle na večeři s cizími muži, ačkoli cítím vděčnost za záchranu svého šéfa.“
Daniel se kousl do spodního rtu a obličej se mu z přívětivého změnil na zklamaný. Co si vlastně myslel? Vždyť předem dávala tušit, jaká je. Nemohl přece očekávat okamžitý zájem. Sám také nebyl nijak oslnivě krásný a jeho sebevědomí bylo tak tak. Sotva že stačilo.
„Nemyslel jsem to ani nijak zle, ani vlezle. Prostě mě jen napadlo, že když se mi tak vehementně chcete revanžovat, tak tohle by byl dobrý způsob. Mám noční od osmi a občas jíst musím. Ale nebojte, necítím se ani uraženě a moje ješitnost to taky přežije. Jednou za čas dostat na zadek asi nezaškodí.“ Zase se usmíval. Teď už ale o poznání smutněji.
„Rád jsem vás poznal, Marion.“ Řekl ještě a prošel kolem Marion k východovým dveřím.
„Ani nevím jak se jmenujete.“ Zavolala na něj ještě v naději, že třeba ještě všechno nezvorala.
„To není důležité. Jsem tu když je mne třeba. To úplně stačí.“ Pronesl na odchodu a dveře se za ním zavřely. Né kdepak. Jeho ješitnost dostala parádně zabrat. Sice si nemyslel, že by to bylo snadné, ale tohle bylo i na něho trochu moc. Dal by si panáka, ale před službou nemohl. A to měl ještě aspoň dvě hodiny času. Co jenom bude dělat?
No nejspíš si nakonec na tu večeři zajde. Sám, uvědomil si zahořkle.

Marion zůstala v chodbě stát a nerozhodně přešlápla. S prapodivným výrazem sledovala Daniela, jak opouští oddělení a zavírají se za ním dveře.
„Tos zase něco parádně posrala,“ řekla sama sobě pěkně od plic.
„Kape ti na karbid?“ ozvalo se naštvaně za ní. „Hned za ním běž něž si to rozmyslí.“ Za ní stála Romana, kolegyně z práce, která scénu po celou dobu z povzdálí sledovala a těšila se z toho, že by Marion zase třeba začala žít. Jenomže to jak to zakončila ji parádně rozladilo.
Marion se překvapeně otočila a změřila si Romanu s rukama v bok. Nebyl to žádný souboj titánů, takže Marion si jen povzdechla a sklonila hlavu.
„Nechci zase naletět.“
„Boha jeho, zval tě jenom na večeři né do kostela. Upaluj.“
Marion se ulehčeně usmála, otočila se a během okamžiku už se zavíraly dveře i za ní.
„Chytrému napověz ... .“ broukla si se zadostiučiněním Romana.
„Blbého nakopni. Už bylo na čase.“ Přikývla paní Burianová. „Jo milá zlatá, ještě s ní ale budem muset něco udělat. Od toho rozvodu vypadá příšerně. Kdybych ji neznala, tak si o ni snad ani neopřu kolo. Myslim, že jí to dlužim. Za Tomáše, víš.“ A ukázala prstem na manželův pokoj. Romana jen vážně přikývla k souhlasu. Začaly společně spřádat bojový plán. Aneb jak z ošklivky Marion udělat číču. Heh – plastikou?

„Počkejte na mě.“ Zavolala na Daniela z docela slušné vzdálenosti. Neuvědomila si, že by mohl chodit tak rychle. Jen malé zaváhání a třeba by ho už nedohnala.
Jenomže Daniel ji neslyšel. Teda né že by snad ani nechtěl, spíš to přes tu mp3 šlo trošku blbě. Měl celkem mizernou náladu a potřeboval slyšet agresivní hudbu. Zrovna mu do uší duněli Rammsteini a jejich Moscow. Tu písničku miloval a od chvíle co vyšel z nemocnice si ji pouštěl už potřetí.
Zastavilo u něho nějaké auto a snažili se ho zeptat na cestu. Jen s nevolí sundal jedno sluchátko a jal se vysvětlovat cestu na Vyšehrad.
Najednou ji zaslechl, jak na něho volá. Napřímil se a překvapeně otočil. Nečekal, že by snad o tu večeři ještě mohla stát. Nejspíš se tvářil jako blbec, protože sám přesně netušil, jestli má být potěšen a nebo uražen. Jeho malá skromná mužská ješitnost ještě trochu volala po satisfakci. Jenže to by nebyl dobrák Dan. Nějak byl vnitřně prostě rád.
„Platí ještě vaše nabídka na tu večeři?“ zeptala se udýchaně s pohledem štěněte, při kterém by snad i roztál ledovec.
„Ale jo. Že ste to vy.“ Pronesl bodře. Sundal si z ucha druhé sluchátko, mp3 vypnul a podal Marion ruku. Ta ji váhavě přijal.
„Jsem Daniel. Těší mě.“
„Marion Dvořáková.“ Odvětila poslušně, jak ji to učili.
„Tak kam půjdeme, paní Dvořáková?“ řekl s nonšalantním úsměvem a její ruku pustil.
Trochu ji rozladilo, že jí vyká. Ta příjemná důvěrnost z nemocnice z něho vymizela jako mávnutím proutku.
„Uvítala bych, pokud byste mi paní Dvořáková neříkal. Marion bude fajn.“
„Dobře. Tak tedy kam půjdeme, Marion? Pokud nemáte nápad, tak já bych měl. Je to kousek od Náměstí Míru taková středočeská hospůdka a skvěle tam vaří. Odsud se tam dostanem metrem a já to pak mám do práce relativně blízko.“
„A já to pak budu mít blízko domů.“ Pronesla až dětsky potměšile a zachichotala se.
Sešli spolu do metra a nastoupili do vagonu. Jelo to prakticky okamžitě, ale vlak byl narvaný k prasknutí. No jo špička. To se dalo čekat.
Vystoupili na Muzeu a vydali se k restauraci pěšky. Všude spousta lidí, takže Marion dělalo s jejíma malýma nožičkama trochu problém se Daniela držet. Zpomalil až nad podchodem. Šli mlčky. Vzájemně ze sebe nervózní, ani jeden nechtěl začínat konverzaci nějakou kravinou, jen proto aby mluvili. Vlastně to ani nijak nevadilo. Marion se vedle něho cítila v bezpečí a bylo jí s ním příjemně. A Daniel? Pořád mu v uších zněla její odpověd ještě z nemocnice. Ta skoro dotčená „Paní.“ Mám já to ale pech, říkal si v duchu. Byl by věřil, že nikoho nemá. Taková zakřiknutá dívčina. No, někdo před ním byl nejspíš klikař. Proč ale za ním teda vyběhla? Nedávalo mu to smysl. Hladově teda nevypadala. Všiml si dokonce malého faldíku na bříšku, které bylo vidět díky neposlušné blůzce. Tohle se mu na holkách vždycky hrozně líbilo. Totálně nesnášel peroxidový bárbíny s mentální anorexií. Vábily ho spíše brunetky s normální postavou a když byl faldík navíc, tak to nikdy nevadilo. Dívky tím naopak pro něho byly ještě přitažlivější, protože byly neuvěřitelně měkonké a hebké. Naprázdno polkl. Takhle by o vdané paní přemýšlet neměl.
A najednou, snad ani nevěděl jak, mu to vylétlo z úst.
„A manžel vám to schválí jít se mnou na večeři?“ nejradši by se profackoval. Naprosto nic mu do toho přeci není. Je to její věc.
„To, že jdu s někým na jídlo, jsem nikdy hlásit nemusela. Jen pro vaši štouravou povahu ... jsem rozvedená. A celkem bych uvítala, kdybyste víc už do mého soukromí nestrkal nos, Danieli.“ Řekla na ni až neobvykle příkře. Pak si to snad i uvědomila, ale omlouvat se nehodlala.